Rozhodně není dobré vyjadřovat se k tragédiím, pokud jsou ještě příliš živé a člověk se pohybuje v zajetí smutku a emocí. Proto jsem začal uvažovat o konsekvencích, spojených s atentátem v Nice, až s určitým odstupem. Není to první událost tohoto druhu a, bohužel, není rozhodně ani poslední. V posledních letech však došlo k určitému vývoji, který rozhodně dovoluje některé myšlenky zobecnit.

Po každé podobné tragédii vystoupí evropští politici s prohlášením, že „budeme silní a neustoupíme teroristické hrozbě“ (Hollande). Tohle jsem od něj slyšel už několikrát. Marseilleský biskup zase prohlásil, že nás takové události semknou. Budiž, teroristi nebudou tedy zabíjet občany, ale semknuté občany. Řeči politiků mi připomínají legendárního Karla Kryla a jeho Píseň neznámého vojína, v níž vyjadřuje pocity mrtvého mladíka, na jehož hrob kladou delegace věnce. „S ódou mistrnou zkoušejí zabrečet ...“ Jistě, co jiného než pokrytectví jsou takové řeči? Nikoho přece nezajímá, zda se semkneme, či nesemkneme, ale co politické elity podniknou, abychom neumírali.

Nemůžeme popravit vraha, i když proto přijdou o život další nevinní lidé

Lidská práva jsou dnes nad evangelia i nad zákony. Svá práva má naprosto každý, všichni jsme si rovni. Mají je i zločinci, vrazi a teroristi. Trest smrti? Proboha, to nemůžeme, vždyť tihle lidé mají svá lidská práva. Ano, má je naprosto každý, jen oběti vrahů, teroristů a atentátníků nikoli. Nemůžeme popravit vraha, a to i za cenu, že přijdou o život další nevinní lidé. Lidé, jejichž jedinou vinou je to, že budou ve špatné době na špatném místě. Oni za nic nemohou, a přesto budou mrtví. Jako ti chudáci v Nice. Ten, kdo je zabil, to rozhodně neudělal omylem. Věděl, co dělá, věděl, že bude zabíjet, udělal to s rozkoší fanatika a sadisty. Ale i když utratil desítky životů, ten jeho je příliš cenný, než abychom ho o něj za trest a pro výstrahu jiným připravili my sami. Další pokrytectví!