Stokrát pohřbívaná, stokrát oživlá. Zatímco by si mnozí přáli, po jejím neúspěchu v prezidentských volbách, aby již konečně zmizela ze scény – té francouzské, ale i té evropské – Marine Le Penová se vrací. Vstává z popela jako bájný Fénix? Od podzimu, po turbulencích uvnitř Národní fronty (FN), jde „kupředu k nové frontě“, jak zní název její politické kampaně.
Před Marine Le Penovou se skutečně nové fronty opět otevírají. Tuto sobotu bude v Praze na čele delegace evropské frakce Evropy národů a svobody (ENF).
Sklizeň politického zelí po půl roce
Všichni to mají ještě v paměti. Mezi dvěma koly se uskutečnila diskuse, která, zdá se, vše rozhodla. Ve středu 3. května 2017 byla Marine Le Penová poražena. Shodují se dnes na tom dojemně všichni, kteří analyzují Macronovo vítězství následující neděli. Přesto dokázala Marine Le Penová, poražená mladým ambiciózním politikem Emmanuelem Macronem, který se vzápětí stal nejmladším francouzským prezidentem v historii, sjednotit na 11 miliónů voličů.
Získala 33%. Dosáhla tak dvojnásobného počtu, než její otec Jean-Marie Le Pen, jemuž patří ovšem historická chvíle, kdy se kandidát Národní fronty dostal do 2. kola prezidentských voleb. Předseda Jean-Marie Le Pen onoho 21. dubna 2002 postoupil, aby byl doslova smeten Jacquesem Chiracem, jenž získal ohromujících 82,21 procent. Chiraca tehdy volili i ti, kteří by ho nikdy nevolili. Mezi dvěma koly ovšem v roce 2002 proti Národní frontě defilovaly tisíce Francouzů v ulicích. Mezi dvěma koly letošního roku „nebyl nikdo“. Žádné velké manifestace, žádné zděšení: Národní fronta se od svého vzniku v roce 1972 stala stranou, kterou nelze snadno obejít.
Od roku 2002 se Národní fronta stala razantní politickou formací, s níž se počítá ve všech volbách – zejména v těch prezidentských. Pověstný „skleněný strop“, jenž jí dosud bránil v růstu, zvolna praská. Marine Le Penová není vždy tak úderná a stylisticky brilantní jako její otec, dokáže ale pečlivě postupovat krok za krokem. A zvládat krize, navzdory bolesti v zádech.
Ačkoliv se jí nepodařilo sestavit politický klub v Národním shromáždění, disponuje osmi mandáty, její vliv nadále posiluje. Vysmívaná dlouho i v Evropě, stojí nyní na čele skupiny, kterou společně s dalšími euroskeptiky a národovci založila 15. června 2015: frakce Evropy národů a svobody (ENF). Od počátku roku 2016 je členem této frakce i česká Strana pro přímou demokracii (SPD), jíž předsedá Tomio Okamura.
V letech osmdesátých si prezident François Mitterrand zahrával s myšlenkou, že uvolněním sešněrovaného volebního systému posílí soudržnost socialistů. Dnes není vidět na obzoru téměř žádný socialista, republikáni se pod novým vedením Laurenta Wauquieze, jenž byl počátkem prosince zvolen, mátoří jenom velmi obtížně. Paradoxem je, že tak činí s tématy, s nimiž přišla kdysi právě Národní fronta.
Marine Le Penová, dědička slávy svého otce, dokázala stranu nejen posílit a v procesu dediabolizace z ní udělat uskupení, jež spojuje nespojitelné: levici i pravici. Ve jménu sociálního patriotismu i první politickou silou, s níž se počítá. Dlouhou dobu stála Národní fronta na okraji politického dění jako pověstný strašák do zelí.
Co dělat ve chvíli, kdy se sklizeň zelí proměnila v paseku? Zmizelo zelí, úrodu převzal někdo, kdo připomíná spíše lupiče, než dobrého pěstitele. Dosavadní pěstitelé, kteří si nárokovali úrodu, byli odstraněni. Prezident Emmanuel Macron se místy chová, jako kdyby byl ve Francii pouze on sám. „Stát jsem já,“ zní mu patrně v uších dávný výrok Ludvíka XIV.
Podzimní bouře, jež byly prvním testem pro nového prezidenta, byly i testem o soudržnosti opozice. Je to někdy skutečně těžké v zemi, ve Francii, pro níž se dnes vžívá termín Macronie. Zemi dnes vládne manekýn, který rád mluví ve starobylých palácích (Versailles, Sorbonna), v poslední době zejména nad rakvemi populárních osobností (spisovatele Jeana d´Ormessona, ale i zpěváka Johnyho Hallydaye).
Propad důvěry, rozchod s korunním princem Florianem
Jaká je ale opravdová situace Národní fronty dnes, půl roku po prezidentských volbách? Strana, jež stála doslova „před branami moci“, se v měsících po volbách setkala hned s několika krizemi. První byla krize důvěry. Podle analýzy Harrisova institutu poklesla její podpora o 10% během šesti měsíců. Stalo se tak jak u dělníků (ze 49% na 27%), u zaměstnanců (ze 39% na 28%).
Zájem o její veřejné prezentace sice i nadále zůstává vysoký, když ale koncem měsíce října bystoupila v jednom z nesledovanějších televizních politických pořadů, totiž pořadu L´Émission politique ve veřejnoprávní televizi France 2, dívalo se na ni pouze 1,7 miliónů diváků, což bylo dosud její nejhorší skóre.
Od prvních svých vystoupení po neúspěchu hovořila předsedkyně Le Penová o „hluboké refondaci“, neskrývala již dlouho úmysl změnit i název strany. Mezi názvy, jež by mohly přilákat další zájemce, ale i osobnosti z jiných politických uskupení, byl nejfrekventovanější název: Patrioté. Název, spojovaný i se vznikem think-tanku místopředsedy strany Floriana Philippota. Ten ovšem, pod tlakem členské základny a frakčního boje uvnitř strany, odešel 21. září.
Část členské základny velmi obtížně zvládala jeho ambice a snahu spojit nespojitelné. Místopředseda Philippot rád mluvíval o gaullismu, a Národní frontu, jež vyrostla v hlubokém odporu vůči dědictví generála Charlese de Gaulla za Jeana-Marie Le Pena, a pravidelně navštěvoval jeho hrob, společně s republikány a dalšími. Nejsilněji ale rezonoval odpor vůči Philippotovi mezi těmi, kteří vytýkali Marine Le Penové chybnou prezentaci s vystoupením ze společné měny. Některým vadila i jeho homosexuální orientace. Nejasnosti o přechodu na frank s měnovou mezi-zastávkou (jakési nové ecu, jež předcházelo euru) ale nepochopil téměř nikdo. Le Penová s tímto tématem pohořela.
Philippot, dlouho vnímaný jako jakýsi korunní princ fronty, se dnes netají tím, že Patrioté budou jeho trampolína k moci, mluví o Národní frontě jako o „vyhaslé hvězdě“, dokonce jako o Titaniku. Byl to on, kterého s Marine Le Penovou pojilo věrné přátelství, ale i snaha otevřít se novým aliancím, mezi dvěma prezidentskými koly zejména s Nicolasem Dupontem-Auignanem a jeho politickou formací Vzhůru Francie (Debout la France). Předsedkyně Le Penová se vrací ke svým zásadním tématům, s nimiž se Národní fronta vždy profilovala v různých obdobích: bezpečnost, imigrace, islám, terorismus, národní identita, ale i sociální spravedlnost.
Její podzimní kampaň, jež se odehrává v terénu, nese název: En avant pour un nouveau front (Kupředu k nové frontě). Začala v Brachay ve východní Francii, a má skončit na severu v Alsasku koncem února. Zatím není jisté, jaký bude nový název strany, ani jak rozhodne volební kongres 10. a 11. března 2018. Podaří se Marine Le Penové ustát svou pozici a vytyčit nový směr? Předsedkyně Le Penová stojí na rozcestí, před ní se otevírají nové fronty politického boje, nové linie, jež bude muset překročit. Dokáže překročit svůj vlastní stín?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
