V úvodu panelové diskuse se Václav Bělohradský pokusil pátrat po příčinách uprchlické krize. Ty je podle něj potřeba hledat hlouběji v minulosti. Jde při tom o to, že bipolární svět po roce 1989 skončil a Východ i Západ se staly jedním světem, zato tzv. třetí svět se stal jejich určitým protipólem, tím „velkým druhým“, což ale Západ neakceptoval. „Problém je spjat s vývozem demokracie. To, co se nazývá Západ, je tedy koalice bývalých koloniálních velmocí, která se pokouší o integraci třetího světa – bývalých kolonií – do demokratického systému,“ řekl filosof Bělohradský. To ale podle něj nejde dělat násilím a vývoz podmínek demokracie nelze realizovat vojensky ani politicky.
Bělohradský: Kdo chce žít v demokracii, musí snést kritiku i výsměch
V souvislosti s uprchlickou krizí se Václav Bělohradský snažil definovat, co jsou často zmiňované evropské hodnoty, které je třeba bránit. Rozhodně to podle něj není biblické „nezabiješ“, proti tomu mluví historie, v níž Evropané krvavě evangelizovali Ameriku a mají za sebou masakry obou světových válek. „Přece ale něco jako evropské hodnoty existuje. Je to v podstatě veřejný prostor, který funguje tak, že se v něm smrtelné konflikty relativizují. Veřejný prostor, ve kterém každá tradice má právo přihlásit se o své místo, ale žádná jej nesmí plně okupovat. To je největší hodnota Západu. A proto také ve veřejném prostoru žádná tradice nemá právo na úctu, naopak každá musí být kritizována a musí být podrobena i výsměchu. Pak se teprve ukáže, co jsme schopni reflektovat. Jestli něco musíme hájit, je to tato funkce veřejného prostoru,“ prohlásil Václav Bělohradský. Kdo podle něj vstoupí do našeho veřejného prostoru, musí se připravit na to, že bude kritizován, třeba i vysmíván, a že my věříme v očistnou sílu našeho veřejného prostoru, který nikoho před kritikou nechrání. „To, co se stalo v Paříži, souvisí s dobou, kdy skončilo koloniální panství Západu, a tím, že se nikdy třetí svět nestal prioritou sebedefinice Západu,“ řekl filosof Bělohradský.
Dienstbier: Uprchlíci utíkají před stejnými islamisty, jako jsou atentátníci
Martin Škabraha z Univerzity Palackého, který debatu moderoval, pak přenesl téma na problém integrace imigrantů, kteří do Evropy přicházejí ve chvíli, kdy je západní společnost znejistělá po hospodářské krizi. Podle Jiřího Dienstbiera zatím příchod imigrantů není příliš problémem Česka, zatím tudy procházejí, anebo volí jiné cesty. Integrace podle něj není asimilace, nový příchozí ale musí respektovat určité základní principy české zákonnosti. „Ty by se daly shrnout pod definici ústavnosti – ochrany lidských práv, práva na odlišnost názoru nebo víry a svobody vyznání. Pokud nově příchozí tato pravidla budou respektovat, je to cesta k integraci. V Evropě přitom z hlediska úspěšnosti integrace proběhla v různých zemích s různým úspěchem. Vidíme problémy ve Francii a Británii, ale jsou i úspěšné příklady, jako je Rakousko a Německo, které dokázaly vcelku úspěšně integrovat miliony lidí z muslimského světa,“ řekl ministr Dienstbier. V bývalém západním Německu i ve městech s výraznými muslimskými menšinami podle něj nejsou problémy, zato na území bývalé NDR je proti uprchlíkům podobně jako u nás silný odpor, a přitom tam imigranti prakticky nežijí. „Pegida v bývalém západním Německu neuspěla, byly tam silné demonstrace proti ní a lidé se postavili za své muslimské spoluobčany. Migrační vlna s atentáty v Paříži bezprostředně nesouvisí, většina uprchlíků utíká před stejnými islamisty, jako jsou ti, co mají na svědomí pařížské atentáty,“ řekl Jiří Dienstbier.
Bělohradský: Integrovat se znamená naučit se protestovat
Václav Bělohradský rozdíl mezi západním pohledem na demokracii a jejím vnímáním lidmi z „třetího světa“ ilustroval na případu z České republiky: „Jak by se uprchlík z muslimského státu asi díval na házení vajec na prezidenta loni na Albertově? Bylo by to pro něj nepředstavitelné. Integrace pro něj ale obnáší i přijetí takového principu kritiky, toho, že takové scény jsou běžné a že protest je normální,“ řekl Bělohradský. K radikalizaci muslimů podle něj vede spíše než sociální vyloučení to, že nedovedou přijmout západní principy sporu, a vidí pak v Západu zemi bez autorit, úpadek morálky apod. Často pak reagují ze strachu ze svobody. „Integrovat se znamená naučit se protestovat, bojovat jistým způsobem za své ideje, aniž by to přestalo být produktivní. Ti, co to nepřijmou, reagují tak, že nemravnost Západu by se měla umírnit. Je to přirozená reakce u lidí z jiných kultur a je to vzpoura proti tomu, jak se na Západě žije,“ vysvětlil příčinu odporu některých imigrantů Bělohradský. Poukázal ale i na podobné problémy v Evropě v historii, když se třeba v Itálii protestovalo proti rozvodům nebo když Frakce Rudé armády terorizovala v 70. letech Německo.
Psali jsme:
Dienstbier: „Syřan, který by přišel loni na Albertov, by se loni možná divil méně než letos.“
K příkladu s loňským Albertovem se vyjádřil Jiří Dienstbier, který poukázal na to, že debata u nás nepřihlíží k tomu, že Sýrie byla civilizovaná mnohem déle než náš prostor a donedávna tento stát velmi dobře fungoval: „Syřan, který by přišel loni na Albertov, by se možná divil méně než letos.“ Muslimů je podle Dienstbiera u nás odhadem čtyřicet tisíc a z toho je 2,5 tisíce Syřanů. „Jsou tak integrováni, že si je tak jako třeba v Mladé Boleslavi lidé zvolili do funkce starosty nebo si je vybrali za senátory jako v litoměřickém obvodu. A teď jsou tito lidé uráženi naší veřejnou debatou s tím, že všichni muslimové jsou zločinci. Zcela akceptovali zdejší pravidla a najednou jsou veřejnou debatou uráženi, že jsou něco horšího. Pokud se vytváří taková atmosféra, dříve nebo později dojde na útoky proti nim a jejich rodinám. A přitom jsou do naší společnosti integrováni mnohem lépe než třeba pan Konvička nebo Adam Bartoš,“ kritizoval současnou debatu Dienstbier.
Psali jsme:
Bělohradský: V Česku působí tekutý hněv. Příčinou je strach z plurality
Podle Václava Bělohradského v Česku trvale působí něco jako „tekutý hněv“, který se vždy chytí nějakého tématu, například jako nyní ohrožení identity. „Má to staré kořeny a spodní hnědé proudy ve společnosti stále existují. Společnou příčinou je strach z plurality jako smrtelného ohrožení národa. Pramení z etnického dualismu soužití s Němci, kdy pluralita končila buď protektorátem, nebo odsunem. V českém sebepojetí je hluboký strach z toho, že se pluralita obrátí v past, která nás zničí,“ vysvětlil Václav Bělohradský.
Dienstbier: Lepší Fischer nebo Roithová než Zeman
Jiří Dienstbier v diskusi čelil obvinění, že jeho kritika Miloše Zemana pramení z hořkosti z toho, že neuspěl v prezidentské volbě a že je na pozici jakéhosi majdanismu, kdy neakceptuje výsledky prezidentských voleb. „Kdykoli jsem kritický k současnému prezidentovi, vždy se objeví námitka, že jsem neunesl porážku v prezidentské volbě. Kdybych to akceptoval, nikdy bych si již nemohl dovolit jakýkoli kritický názor na adresu prezidenta, ať udělá cokoli. To nemohu přijmout. Je pravda, že mou prohru lze interpretovat jako selhání, ale nejen tu mou. Myslím, že by pro Českou republiku bylo lépe, kdyby kdekdo z mých soupeřů vyhrál a porazil Miloše Zemana. Lépe bych nesl prohru, kdyby prezidentkou byla Táňa Fischerová, Zuzana Roithová a dokonce i Jan Fischer navzdory jeho morálnímu selhání mezi prvním a druhým kolem volby,“ hájil se Jiří Dienstbier a zdůraznil, že není ochoten ze svých postojů slevit jak v tomto případě, tak pokud jde o přístup k uprchlíkům.
- Další reportáže ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
