O víkendu demonstroval Milion chvilek pro demokracii. Byl to úspěch? Čísla z roku 2019 se jim zřejmě podařilo dorovnat.
Rozhodně to byl úspěch produkce, pořadatelů a režie pohybu představitelů hlavní role, tj. komparzistů na Letenské pláni, ale i nedivadelní scénografie. Konec konců také organizace umístění TV kamer s ohledem na vytváření živých obrazů hodných tradice Phinease Taylora Barnuma (1810–1891) a jeho Ringling Bros. and Barnum & Bailey. V těchto mých slovech není ani trocha ironie a myslím, že pokud existoval hlavní producent, scénograf a režisér, že to byla nesporně mimořádně dobře odvedená práce. Horší to bylo s hereckými výkony, které se nepovedly ani zkušeným bardům. Zdeněk Svěrák je mimo toto naše hodnocení, protože se klaníme jeho úctyhodnému věku a i touto cestou mu můžeme blahopřát.
Nevím, zda to dokážou i jiní, ale dosavadní komentáře, které jsme mohli zaznamenat na internetu, nebyly tak ohleduplné. Je ovšem také pravda, že popularita i těch dnes v audiovizuálních médiích oslavovaných osobností není velká a nerudní kritici a předsudečně zaujatí pozorovatelé pochvalami, na rozdíl od nás, šetří až mimořádně.
Zcela mimo tento pohled však bylo účinkování pana Mináře, který vystupoval v trojjediné roli konferenciéra, táborového řečníka, neúprosného kritika aktuálních politických zlořádů a opájel se až únavnou zvukomalebností svých slov. Jistě by méně mohlo být více, ale vše bylo honorováno jeho sponzory a ti budou jistě shovívavější, než se snažíme být v PL my.
Od předsedy chvilkařů Mináře padaly výzvy, aby politické strany provedly sebereflexi a pustily na kandidátky nové lidi. Mohou taková slova padnout na úrodnou půdu? Není v tom Minář poněkud naivní?
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Kdyby pan Minář neměl ještě jiné vedlejší zájmy, mezi které patří i obstarávání finančních zdrojů, které jsou dnes pro českou politiku nezbytné, předpokládám, že by psychologicky opotřebované členy všech současných politických stran pro tento svůj plán nezískal. Představa, jak si všichni ti, kteří se „proseděli“ ke svému hmotnému zaopatření, budou dělit o tyto své úspěchy, budou se kát a provedou panem Minářem doporučovanou sebereflexi, je, podle mého názoru, více než naivní. Upozornili jej na to ve svých hodnoceních Šimon Pánek a Vladimír Mlynář, kteří sice oproti Minářovi hovořili jako zestárlí političtí bardi, ale byli snad i díky životním zkušenostem realističtí, i když s jejich politickými nápady nemusíme vždy souhlasit. Mlynář byl asi nejblíže konstatování, že politika není jen boj, ale že jsou také chvíle, kdy politické strany nemohou jen bojovat, stát proti sobě, ale i vedle sebe. Ale Mlynářů je v české politice této generace málo, za to do sebe zahleděných Hřibů nepočítaně. A představa, jak Zdeněk Hřib „provede sebereflexi“ a „pustí do strany lidi doporučené Minářem“, která je podobnými samožernými osobnostmi přeplněna, je „více než“ nerealistická.
Minář také na podiu nakousl téma menšinové vlády Andreje Babiše. A ptal se opozičních stran „opravdu nestojí za to zachování veřejnoprávních médií, zachování obranyschopnosti země v tak divoké době, konec šikany úředníků, záchrana životního prostředí a zachování proevropské politiky?“ Měl by Babiš vůbec zájem o něco takového?
Pan Minář pravděpodobně přehlédl, že dnešní opozice se snažila hned po volbách pohádat o to, kdo a odkud by měl být přizván ke spolupráci s Andrejem Babišem. Proto tito noví a staronoví propásli vhodný okamžik vstoupit do vysoké politiky v okamžiku, kdy vznikala nová Poslanecká sněmovna PČR. A proto také dnes nechápou, jak bylo možné, že důležité funkce v tomto nejvyšším zákonodárném sboru přenechali těm politickým stranám, které byly ochotné s ANO spolupracovat. Dál všichni vedli svůj zarputilý „třídní boj“ a domnívali se, že jim pomůže neporozumění pana prezidenta textu ústavy. Ten pak navíc zapomněl, že podle ústavy má „jmenovat“ nikoliv „nejmenovat“ ministry, podobně jako akademické funkcionáře a jiné hodnostáře, které svým „jmenováním“ uvádí nebo neuvádí do slušné společnosti.
Navíc pan Minář projevil i neúctu k obsahu jiných slov a slovních spojení a zapomněl, že „záchrana životního prostředí a zachování proevropské politiky“ jsou bezobsažné politické verše, které by měly mít srozumitelný obsah. Nelze ani politiku zahltit plevelnými slovy a doplnit je všemi možnými výzvami, komunikacemi, výpůjčkami z angličtiny, oddělených od sebe zvonivými příslovci, mezi kterými má slovo nicméně téměř tabuizované postavení.
Vypadá to, že nejsilnější požadavek je ohledně veřejnoprávních médií. „Pokud se je politici skutečně pokusí ovládnout a zestátnit, budeme je odhodlaně a vytrvale bránit tak, že to ještě neviděli. V horku i mraze, po celé republice i v Praze.“ Co tak může znamenat „že to ještě neviděli“? Protože tady už bylo k vidění ledacos.
Tato slova opravdu zní jako nevyslovená hrozba mnohem hrozivější, než slova páně Macinkovy SMS hradnímu neprověřenému tituláři Petru Kolářovi. Je to trochu podobná hrozba jako pověstné čínské několikatisícové varování nebo jako verše z dětské říkánky o Nanyce, které Pepíček rozšlapal košíček a hrozí, že já to platit nebudu, nebudu, radši se dám na vojnu.
I ten rým „v horku i mraze, po celé republice, i v Praze“ zní jako kdyby jím hrozil Svěrákův pan učitel Hnízdo v pověstné Obecné škole. I když hrozba tím, co jsme ještě neviděli, zní jako trochu nám starším známý výstřel z křižníku Aurora a Ejzenštejnovými triky vytvořený útok na Zimní palác v jeho slavném filmu Deset dní, které otřásly světem (1928).
Americký prezident dal Íránu ultimátum, že pokud do 48 hodin neotevře Hormuzský průliv, tak začne útočit na elektrárny. Má takové ultimátum šanci uspět?
Pan prezident Donald Trump, jinak celkem pohledný chlapík (řečeno jeho slovy a dikcí) nejde pro slovo daleko. Problémem je, že když táhne do Grónska nebo chce připojit ke Spojeným státům Kanadu, můžeme o těchto nápadech mluvit jako o slovní mlze. Ve válce proti Íránu se ale už střílí a někdy se nám zdá, že se na bojišti objevují nové a ještě novější zbraně, o kterých jsme si mysleli, že ještě neexistují.
Navíc se tímto íránským dobrodružstvím podařilo vyvolat krizi, ve které jde o peněžní toky v rozměrech dnes už celosvětových. A to má dnes, na rozdíl od bombardování Bělehradu, jehož 27. výročí si v těchto dnech právě připomínáme, blízko ke konfliktu nukleárních mocností.
Prezident Trump rád tvrdí, že Amerika musí být first. Jak říkají rodiče Hugo Pludka v Havlově Zahradní slavnosti – hlavně, aby na nás nepřišli Japonci. To by po nás neštěk‘ ani pes! V Krejčově inscenaci v Divadle Na zábradlí se po těchto slovech ozval štěkot psa. Opona padá a diváci se v klidu rozcházejí domů. Do tohoto osudového vzorce si dnes můžeme místo Japonců dosadit nejméně tři velké nukleární velmoci, ale konec může být stejný. I když to nebude hned do dvou dnů, ale trochu později.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Vidíte situaci podobně jako Zdeněk Zbořil?
bradr
