O víkendu demonstroval Milion chvilek pro demokracii. Byl to úspěch? Čísla z roku 2019 se jim zřejmě podařilo dorovnat.

Rozhodně to byl úspěch produkce, pořadatelů a režie pohybu představitelů hlavní role, tj. komparzistů na Letenské pláni, ale i nedivadelní scénografie. Konec konců také organizace umístění TV kamer s ohledem na vytváření živých obrazů hodných tradice Phinease Taylora Barnuma (1810–1891) a jeho Ringling Bros. and Barnum & Bailey. V těchto mých slovech není ani trocha ironie a myslím, že pokud existoval hlavní producent, scénograf a režisér, že to byla nesporně mimořádně dobře odvedená práce. Horší to bylo s hereckými výkony, které se nepovedly ani zkušeným bardům. Zdeněk Svěrák je mimo toto naše hodnocení, protože se klaníme jeho úctyhodnému věku a i touto cestou mu můžeme blahopřát.

Nevím, zda to dokážou i jiní, ale dosavadní komentáře, které jsme mohli zaznamenat na internetu, nebyly tak ohleduplné. Je ovšem také pravda, že popularita i těch dnes v audiovizuálních médiích oslavovaných osobností není velká a nerudní kritici a předsudečně zaujatí pozorovatelé pochvalami, na rozdíl od nás, šetří až mimořádně.

Zcela mimo tento pohled však bylo účinkování pana Mináře, který vystupoval v trojjediné roli konferenciéra, táborového řečníka, neúprosného kritika aktuálních politických zlořádů a opájel se až únavnou zvukomalebností svých slov. Jistě by méně mohlo být více, ale vše bylo honorováno jeho sponzory a ti budou jistě shovívavější, než se snažíme být v PL my.  

Od předsedy chvilkařů Mináře padaly výzvy, aby politické strany provedly sebereflexi a pustily na kandidátky nové lidi. Mohou taková slova padnout na úrodnou půdu? Není v tom Minář poněkud naivní?