Motal ve svém komentáři pro Deník Alarm popsal, že „cokoliv, co se děje v České televizi od vánoční krize v roce 2000, nabývá politického rozměru“ a poukázal rovněž, že „podezření, že jde ČT na ruku té či oné politické straně, je takřka národním konsenzem, jen chybí shoda na tom, komu že svým vysíláním vlastně prospívá“. „To ukázala i pandemie, kdy televize minimálně v prvních měsících působila spíše jako krizová komunikační linka vlády než nezávislé médium, jež by podrobovalo mocenská rozhodnutí kritickému zkoumání,“ připomenul.

Právě informování během počátku epidemie covidu mělo jasně ukázat, že ČT není tím, za co ji někteří lidé měli. „I když ve veřejném prostoru převládá názor, že veřejnoprávní novinářstvo je hrází proti Babišovým mocenským choutkám, pokrývání covidu dokládá, že za Dvořáka televize chutě rezignovala i na svůj boj s oligarchou, pokud to bylo výhodné pro její vztah s establishmentem,“ shrnul docent z katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity.

Středopravicoví politici a političky za poslední dekádu dle Motala „neudělali vůbec nic, co by pomohlo nezávislost České televize zvýšit“ a „používali ji jen jako jeden ze střípků své permanentní antibabišovské předvolební kampaně, zatímco liberálové dle něj zapomínají na to, že „veřejná služba má reprezentovat realitu celé společnosti a poskytovat prostor pro diskuzi všech názorových a postojových skupin, nikoliv jen těch, které odpovídají dobrému ‚demokratickému‘ vkusu“.

„Hrozba polského, maďarského či dnes již i slovenského scénáře státní normalizace médií veřejné služby“ se dle Motala stala „bičem na jakoukoliv kritiku práce televizních redakcí“ a v ČT v uplynulých letech vznikl jakýsi „klub privilegovaných“.