„Je logické. Je to člověku vlastní, že když chce řešit nějaký svůj aktuální problém, tak se opře o něco, co je už zakonzervováno, čili se podívá do minulosti, maluje na sochy, bourá je a říká, jaký má aktuální názor. Musíme to brát tak, že historie není uzavřená. Není to prostě dobová konzerva. Je to prostě tak, že si spíš skrze historii řešíme ty aktuální problémy. Je to člověku vlastní. Opřít se o něco, co je už jasné, a říct: Pozor, je to jinak, nebo mám jiný názor. Takhle s historií pracujeme,“ podotkl Stehlík.

Podle něj se to dá nazvat i jako přepisování dějin. „Už v tom pojmu přepisování dějin většina vnímá, že je to negativní. Že jsou nějaké dějiny, které jsou hotové, a teď je někdo přepíše. Ale to tak vůbec není. Dějiny se přepisují pořád. Jednou je přepisují diktátoři, ale podruhé se přepisují třeba kriticky. Se podívají třeba na to, že dějiny Afriky nebo Indie nemusí být pohledem takzvaně bílého muže, ale je to pohled třeba zevnitř. Takže nemysleme si, že se dějiny nepřepisují. Otázka je jak a z jakých důvodů,“ dodal.

„Možná kdybychom se podívali do anglosaského světa, tak pojem reinterpretace, prostě přepisování dějin, nebude mít takovou negativní konotaci jako u nás. U nás máme 40letou historii komunismu a vnímali jsme to, že historie se modeluje podle konkrétní diktatury, ideologie a že komunisté přepsali ty dějiny negativně a my je zase přepisujeme opačně, nebo jinak, takže východní Evropa, Sovětský svaz, někdejší Rusko, má jinou historickou zkušenost než třeba Západ nebo jiné země, a u nás proto ten pojem přepisování dějin je hodně, řekněme, mentálně v hlavě spjat s tím komunismem, už jsme zažili přepisování dějin, které bylo negativní, takže jakákoliv takzvaně aktualizace je pro nás takový vykřičník: pozor, tady se děje něco... mysleli jsme, že dějiny jsou jasné, a někdo nám říkal, že je to jinak. Není to zase nějaká ideologie?“ podotkl Stehlík.