O situaci v Doněcké a Luhanské separatistické republice přišli pobesedovat aktivní žurnalisté – Luboš Dvořák, komentátor Českého rozhlasu, Petra Procházková z Lidových novin, Ondřej Soukup z Hospodářských novin a Filip Horký z DVTV, který Ukrajinu před nedávnem navštívil a natočil zde několik reportáží v blízkosti válečné fronty.

Jak zneužít potřebné

Jeden z prvních dotazů zněl: „Jak se chová Ukrajina mimo konflikt, pomáhají si? Nebo je to jen na politicích, kteří si tím řeší své osobní zájmy? Kdo těm lidem pomáhá?“
Petr Štefan z organizace Člověk v tísni, který moderoval celou besedu, připomněl, že místní se snaží, aby pracovali v Evropě. „Přihřeju si polívčičku v tom, že ostatním humanitárním organizacím se sem trvalo dostat podstatně déle. Potřeby na separatistické straně jsou větší a situace v současné době je taková, že na té ukrajinské části je takovýchto organizací poměrně dost. Na separatistické straně je jich však výrazně málo. V Doněcké lidové republice jedna, v Luhanské lidové republice dvě a z toho jedna jsme my. A pak je výrazná role místních oligarchů, protože největším poskytovatelem humanitární pomoci na Donbasu je Achmetov.“

Libor Dvořák zavzpomínal, když byli s Petrou Procházkovou v roce 2013 v Kyjevě a pak se vraceli přes Halič. „Já jsem si Halič do té chvíle dokázal představit jenom ze Švejka, což nebyla představa úplně přesná. Když jsme tam přijeli před čtyřmi lety, viděli jsme městečka, která vypadala rakousko-uhersky. Mentalita lidí byla asi jako naše slovenská, polská, maďarská. A je to také Ukrajina, kde se dá žít úplně jinak. Signalizuje to problém, který velmi zneužil Vladimir Žirinovskij, který navrhoval, aby si ji rozdělili kus Maďaři, kus my, Poláci a tak dále,“ snažil se hlubokým barytonem imitovat vůdce ruských komunistů Dvořák, protože prý to není žádný stát. „To říká i Putin. Zakarpatí, Halič, Ivanofrankovsk, to je úplně jiná kultura. To je další problém, kterého se dá ‚nádherně‘ zneužít, protože těch Ukrajin je opravdu několik. A když tu bylo to tisícileté sovětské impérium, tak byla jedna, zatímco když ty formální hranice se proměnily ve skutečné, tak vznikly tyto problémy.“

Nebýt batalionů… A trocha utopie

Další dotaz byl následující: „Byli jste svědky nějaké pomoci Ukrajinců?“

Procházková na to odpověděla: „Určitě a ze začátku ani jiná nebyla. Šlo o obrovské vzedmutí solidarity, až člověk záviděl, čeho jsou schopni, a bylo to až dojemné, co se tam odehrávalo. Už jenom to, že žádná pořádná armáda, která by tam nastoupila, vlastně pořádně nebyla. A první rány schytaly dobrovolnické prapory, které jsou dnes tak problematické. Kdyby ale nebyly na začátku, tak si neodvažuji odhadnout, kde by byla ta frontová linie. I ve vesnicích byly takové lokální iniciativy, které nikdo neřídil, šily třeba maskovací sítě. To byly lokální Majdany. Je jasné, že za určitou dobu toto obrovské vzepnutí a entuziasmus musejí opadnout. Navíc se přece jen ten stát vzchopil a armáda to musela vzít pod kontrolu. Pamatuji z vojenské nemocnice v Kyjevě, když byly první návaly raněných, jak tam obsluhovali lidé z různých občanských iniciativ.“