„Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů,“ řekl mimo jiné Tomáš Garrigue Masaryk dvaadvacátého prosince 1918 ve svém poselství Národnímu shromáždění. To už měl za sebou triumfální návrat do vlasti a složení prezidentského slibu. A jak tedy před sto lety vypadalo Masarykovo dosažení cíle v první etapě závodu zvaného Budování nového státu?
Boj o ústavu
Carmania. Tak se nazývala loď, na níž Masaryk spolu s dcerou Olgou připlul ze Spojených států do Evropy. Nejdřív do Británie, pak přes Francii, Itálii a Rakousko do vlasti. V pátek dvacátého prosince jeho vlak o devatenácti vagonech a s dvěma lokomotivami přejel hranici v Horním Dvořišti a pokračoval do Českých Budějovic. Celé to natáčel průkopník české kinematografie Svatopluk Innemann. Masaryk přespal ve vlaku a pak se pokračovalo se zastávkami ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově až do Prahy na velké nádraží, které už brzy mělo být Wilsonovo. Tomáš Garrigue Masaryk se jako prezident, jenž byl zvolen Národním shromážděním již čtrnáctého listopadu, po čtyřech letech v exilu vrátil do vlasti.
„Už ve vlaku k němu přisedl Alfréd Maisner ze sociální demokracie, který sepisoval první československou ústavu. Když mu líčil, jaké bude mít prezidentské pravomoci, Masaryk se na něj naštvaně podíval a řekl: ‚Tož, to tedy ne.‘ To samé v Praze zopakoval premiéru Karlu Kramářovi, který měl být na mírové konferenci v Paříži, ale protože byly vánoce, tak na pár dní dorazil domů. Masaryk si pak vydupal takové pravomoci, jaké snad neměl ani František Josef I. Mohl odvolat vládu, jmenovat úřednickou vládu, předsedat vládě a tak dále. Tehdy to ale bylo k dobru věci, protože se v Československu rodil nesmírný chaos. O ministerská, náměstkovská, ředitelská a vyslanecká místa se najednou praly tisíce lidí. Když to viděl bratr Edvarda Beneše Vojta (Vojta, opravdu ne Vojtěch), který přijel z USA, aby pomohl republice, měl pocit, že takovou rvačku o koryta a štvanici na nepohodlné lidi si dříve vůbec nedokázal představit. Nicméně dotáhl to pak v republice až na Zemského školního inspektora v Čechách a místopředsedu Československé obce legionářské,“ popisuje první dny po návratu Masaryka historický publicista Zdeněk Čech, čímž trochu trhá gloriolu prvních dnů republiky.
Návrat z cest
Na nádraží uvítal Masaryka svým projevem Alois Jirásek a dále se Masaryk ubíral přes Václavské a Staroměstské náměstí na Malou Stranu, kde ve Sněmovní ulici složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění a odmítl Kramářův návrh ústavy, podle nějž měl být hlavně řečníkem a kladečem věnců, tedy státním symbolem bez větších pravomocí. Po Praze jezdil otevřeným automobilem Laurin & Klement. Místo císařského kočáru šlo totiž o dopravní prostředek nový a demokratický. Následující den přednesl na Pražském hradě své „první poselství“.
„Přijel jsem do Prahy provázen částí naší zahraniční armády; přesvědčíte se, že jsme to všecko všichni za hranicemi mínili doopravdy - doopravdy až do těch hrdel a statků. Jsem si jist, že bude celý národ milovat ty naše hochy, jako je miluju já. Byl jsem sám antimilitarista a neměl jsem rád rakouského vojska; ale toto naše vojsko neorganizovali jsme z militaristických choutek, nýbrž pro vybudování a udržení svobody a demokracie. A pro tuto obranu musíme mít naše vojsko; bude vážným úkolem těch, komu formování jeho bude svěřeno, vybudovat armádu republikánskou a demokratickou. A demokracie ve vojsku, jako vůbec, nezjedná se pouze odstraněním rakušáctví, nýbrž přerodem ducha,“ řekl také ve svém poselství Masaryk.
Tatíček prezident
„Masaryk je podle mě největší tuzemský politik konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. V politice je důležitý výsledek. A Masaryk v podstatě všechny věci, do kterých se osobně zapojil, dovedl ke zdárnému a hlavně pozitivnímu konci. Na druhou stranu neměl až tak moc přátel. V důchodovém věku si nicméně splnil sen a vrátil se do samostatného Československa, které v té době bylo - měřeno výší svého HDP - čtrnáctým nejsilnějším státem světa,“ vysvětluje Čech. Ohledně jeho přátelství s Čapkem například míní, že Hovory s TGM, jejichž filmové zpracování je právě v kinech, jsou až přespříliš adorační počin.
Nakonec je záhodno ocitovat z Čechovy knihy Potlučený lev: „V roce 1918 nám samostatný stát spadl tak trochu z nebe, nicméně mnozí jeho zrodu pomohli. Mnozí pak taky dělali všechno, aby v Republice československé urvali místo na slunci. Patřilo k tomu, tak jako vždy, i uctívání slavných. Zahraničních i našich. A našich především. Ostatně, tady už je taková tradice. A nejuctívanějším byl v té době - a ta úcta stále trvá - tatíček Masaryk. Takže úplně nakonec, jak by asi všem popřál Masaryk, hezké svátky a Nazdar!“
Zdeněk Čech napsal knihu Potlučený lev. Jejích devatenáct akčních příběhů se odehrává v letech 1891 až 1948. Jde o zrcadlo našich moderních dějin.
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
