Kněz Czendlik před lidmi: Zdá se mi, že Češi jsou nejvíc uzavřený národ v Evropě. Ale to není výtka...

V úvodu besedy, na které bylo přítomno několik desítek lidí, moderátorka uvedla, že z výzkumů vyplývá, „... že Poláci Čechy milují, dokonce to vypadá tak, že jsme váš nejoblíbenější národ. Naopak to ale nefunguje, protože Poláci jsou až dvanáctí v oblíbenosti, až za Brazilci. Máte pro to nějaké vysvětlení?“

Stačíme si sami aneb Náš svět v bublině

Mariusz Szczygiel to komentoval slevy: „Zdá se mi, že Češi jsou nejvíce uzavřený národ v Evropě. Ale to není výtka. Češi si vytvářejí kulturu jako antidepresivum a ta jim dává všechno. A česká kultura, to je taková uzavřená, dokonalá koule. Každý Čech je přesvědčen, že je jeho kultura dokonalá, tak proč má poznávat jiné světy, jiné národy. Stačí, že pojede do Chorvatska… A Poláci s tou vírou, kostely, s církví – čím můžeme imponovat? Když se podíváte na zahraniční zpravodajství v českém tisku oproti polskému tisku, tak jsou to jen sloupky. Jedna stránka na celé noviny. Češi si tedy stačí sami. Prostě Češi nikoho nepotřebují. A my se podbízíme, lichotíme, aby si udělali jiný názor na Poláky,“ uvedl do vlastních řad polský spisovatel.

Populární duchovní Czendlik se přiznal, že jezdí do Plzně na Viktorku, které fandí. „Já jsem fanatik fotbalu, v Lanškrouně jako farář jsem chodil hrát. Některé farníky to pohoršovalo – říkali, to je hrozné, ten náš důstojný pán hraje takový nedůstojný sport. Kluci na něj na hřišti řvou „ty vole, jak hraješ, ty vole, přihraj“.

Mariusz Szczygiel to glosoval slovy: „... a pak se zpovídají – říkal jsem svému faráři ‚ty vole‘.“ Duchovní Czendlik „smečoval“: „Hned po zápase dostanou rozhřešení. Ale k té Viktorce, když jsem zde v Česku, tak potřebuji někomu fandit. Kdybych začal fandit Slavii, budu mít půlku národa proti sobě, kdyby to bylo opačně, tak zase půlku. Ostrava má družbu s Katovicemi. Takže jsem si vybral klub, který je nejdál od Lanškrouna.“

Proč?

Poté zvážněl: „Proč máme jako Poláci tak zkažený mediální obraz? Poláci jezdí po českých silnicích jako prasata. A to mě moji bratři tím také štvou. Druhá věc je, že jsou Poláci hlasití. To znamená, že když někam přijdeme nebo někde jsme, musíme dát najevo, že jsme tam. A třetí věc jsou naše potraviny.“

Mariusz Szczygiel reagoval slovy: „Polské jsou skvělé, ale Češi jsou škrti. Šetří a nakupují z Polska jenom třeba nejlevnější džemy. Například ty, kde je pět procent ovoce, protože to je levný džem. Co ale očekáváte? Takže kupujete jenom ty levné… A svatého Vojtěcha jste nám ukradli, ruku, dvě nohy…,“ uvedl zvesela. „Když se dívám na český plakát Lásky jedné plavovlásky Miloše Zemana,“ přerušil jej smích přítomných, „tedy Miloše Formana,“ opravil se vzápětí novinář, „vidíte, co se mi v hlavě děje a tak ho nesnáším… Tak na plakátu je napsáno filmová komedie. Polský plakát tam má napsáno psychologické drama… Tam je prostě v jednom oku étos a ve druhém patos,“ konstatoval rozdíl mezi Čechy a Poláky host odpoledne. „Polská církev oproti té české nemá smysl pro humor. Jako islamisté, taky jej neznají. Říkám, že kultura česká je kultura otázek, kultura polská zase kultura odpovědí. Vy se pořád ptáte a my máme odpovědi, protože my máme svou víru, která nám dává odpovědi na všechny otázky.“

Smrtelně vážná církev

Czendlik následně glosoval situaci v jeho státě. „Představa věřícího, a obzvláště v Polsku, je, že by měl vypadat vážně a nejlépe smrtelně vážně,“ přivedl duchovní auditorium k smíchu. „Tak působí církev na lidi. Když vyhořel kostel v Gutech, ten ze šestnáctého století, a novináři se mě mimo jiné ptali, co si o tom myslím. Já jsem odpověděl v takovém duchu, že je tragédie, když shoří kostel, když shoří dům nebo vyhoří továrna, ale největší tragédie je vyhořený člověk, který přijde o lásku, víru, naději, o úsměv. Bohužel velmi často jsme v kostelích v roli ‚zlodějů‘, že krademe jejich radost ze života, bereme jim úsměv z tváří. Říká se, že Pán Bůh má smysl pro humor, ale říci něco vtipného v kostele, nad tím se lidé pohoršují. Já jsem dobrovolný hasič, ale ještě jsem nebyl na výjezdu, protože když se houká, tak se modlím,“ přešel od vážnějšího tématu k legraci kněz za smíchu přítomných. „Prostě připadám si jako žhář, že se pokouším zažehnout v lidech to, co jim ostatní vezmou. Necháme si vytunelovat srdce a někdy i rozum. Nám vytunelují bankovní účet, ale dokonce i srdce. A někdy se to děje i v kostelích. Že jsme my tuneláři v kostelích, kteří berou lidem radost ze života.“

Mariusz Szczygiel to vidí následovně: „Češi milují život, mají jen ten zde. My Poláci máme dva – zde a tam,“ ukázal k nebesům. „Prostě čím budete kratší dobu zde, tím budete delší dobu tam,“ překvapil přítomné a byl odměněn smíchem. „O to přece jde každému věřícímu.“

Nikoliv na poutní místo… Ale do vinného sklípku!

Czendlik se pak přiznal: „Já nemám moc rád zájezdy na poutě, to nevydržím, protože oni nastoupí do autobusu a už to jede – otče náš, zdrávas, zdrávas, otčenáš… Pro mne faráře je to příliš,“ odměnil jej smích auditoria. „Já to mám problém vydržet. Říká se, že se odvděčím – nechtějte ode mne, abych jezdil na ty poutě, ale já pro vás udělám pouť do vinných sklípků na Moravu. Před dvěma lety jsme byli v Lednici a Valticích a pak jsme skončili ve sklípku, pochopitelně all inclusive. Přijela tam cimbálovka, a teď si představte, farníci moji, babičky, jak to rozjely. Ty, které chodily do kostela o francouzských berlích a vycházejí hodinu před mší, aby došly, najednou pod vlivem toho vína, hudby a atmosféry, měl jsem co dělat, abych s nimi držel krok. Francouzské berle létaly doprava doleva. Já říkám – to je zázrak, není potřeba do Fatimy, do Lurd,“ vyprskli přítomní smíchy, „ale do vinného sklípku na Moravu. Já si myslím, že v tom nebi nás čeká jeden velký mejdan. Vždyť v evangeliích Ježíš přirovnává to nebe ke svatební hostině, k oslavě. A je na to se třeba pořádně připravit… Je pravda, že jsou lidi, kteří se modlí za moje obrácení. Přes dvacet let tam ‚kazím lidi‘ a oni ne a ne se zkazit,“ uvedl populární i zatracovaný polský duchovní.

Kdo je tvrdší?

Mariusz Szczygiel pak glosoval řeč obou národů: „Češi si myslí, že čeština je tvrdší jazyk než polština. To není pravda. Polština je tvrdší. Když řekne něco Čech, tak jako by šišlalo dítě. Taxikář mi říká v Praze, že ‚ta vaše polština je takový buzerantsko-zženštilý jazyk‘. A co tedy čeština, říkám, protože pro nás Poláky je to nejměkčí jazyk světa. On řekl: „Naše čeština je tvrdá jako němčina!“ A obecenstvo nadšeně aplaudovalo. Czendlik pak uvedl na jiné téma, že se Poláci chlubí tím, co jim Němci a Rusové udělali.

Mariusz Szczygiel poté konstatoval, že „… někdo bojuje za lásku, za svobodu, někdo za toleranci. A my jsme národ bojovníků a musíme mít proti někomu bojovat. Češi nejsou bojovníci – to nemyslím špatně. Spíše ustoupí, ale my potřebujeme bojovat. Když jsem byl teď ve Varšavě, na jednom konci ulice byla jedna demonstrace, na druhém konci druhá. Všude vlajky a každý bojuje proti někomu nebo něčemu.“

Czendlik na adresu sdělovacích prostředků uvedl: „Někdy vám média pomohou, protože udělají velmi negativní obraz a lidé se pak bojí jet do Polska, co je tam všechno čeká, a pak nevěří vlastním očím.“

„Máme odvahu ukazovat strach?“ zněla otázka moderátorky. Szczygiel na to: „U nás není strach. Tedy nesmí se ukazovat.“ Czendlik na to po svém: „Bojí se ti, kteří nemají svědomí čisté.“

Spisovatel Mariusz Szczygiel uvedl příklad, kdy unesli syna slovenského prezidenta Kováče. „Ten člověk se před kamerami rozplakal. Vím, že je to tragédie. Já si představuji silného prezidenta, který nebude plakat. Můj děda, když plakal, to byl výjimečný stav v Polsku. Plakal nad tím, že my Poláci si vzájemně ubližujeme. On neměl strach z Němců… Lidé přirozeně migrují ze severu na jih. Putovat z jihu na sever je trochu proti proudu. I teď s tou migrací, ale to není přirozené. Kolik Poláků jezdí na sever do Švédska nebo do Polska,“ uvedl jako mikrokomentář k putování uprchlíků z teplého jihu na chladný a dál ještě studený sever.