Koncentrák na Guantánamu, nejlepší americký recept na islamismus. Analytik Roček připomíná, na co se zapomnělo

„Jako detenční zařízení se Guantánamo Bay stane korunním klenotem, minigulagem mučení a špatného zacházení,“ napsal právník sídlící v New Yorku Joshua L. Dratel, který se zaměřuje na spory o klíčové případy národní bezpečnosti týkající se terorismu. Zároveň je koncentrační tábor na Guantánamu nejúspěšnějším vládním projektem USA na podporu militantního islamismu.

Trojnásobný debakl

Počátek koncentráku hledejme v datu 20. září 2001, kdy prezident George W. Bush vyhlásil „válku proti teroru“ a na společném zasedání Kongresu řekl, že „průběh tohoto konfliktu není znám, ale jeho výsledek je jistý“.

Touto jistotou je dvacetiletý debakl vedoucí k porážce USA a jejich pomocníčků z NATO v Afghánistánu, šíření militantních skupin na celém Blízkém východě a v Africe. „Světová“ válka proti teroru zabila minimálně třistakrát více lidí, než kolik jich zemřelo při leteckých atentátech na tři budovy v USA 11. září.

Takzvané protiteroristické útoky v Iráku a v Afghánistánu zkrachovaly, stejně tak podivné angažmá v Libyi a Sýrii, ale i v dalších destinacích. V září 2001 Ministerstvo zahraničí USA napočítalo dvaatřicet zahraničních teroristických organizací roztroušených po celém světě. Po dvaceti letech „války“ počet teroristických skupin podle Kongresem vyžádané zprávy je již devětašedesát.

Guantánamo je unikátním příkladem záměrného právního chaosu. Toto zařízení kontaminovalo od začátku roku 2002 americké instituce, stejně jako zákony a zvyky. Američané si začali v Afghánistánu v zimě 2001 hrát na lovce teroristů, a když nějaké ulovili, nevěděli co s nimi. Koncentrák, alias zadržovací zařízení v Guantánamu, byl záměrně zřízen mimo USA, aby shromaždiště teroristů nepodléhalo běžným zákonům a oficiálním politickým principům uplatňovaným v USA. „Představa výjimečného zařízení zřízeného kvůli výjimečným okolnostem je nenormální a musí být jenom omezená,“ varovala Karen J. Greenbergová, ředitelka Centra pro národní bezpečnost na Fordham University.

Koncentrák jako generátor chuti pozabíjet Američany

V lednu 2002 otevřelo detenční zařízení v zátoce Guantánamo na Kubě své brány pro prvních dvacet vězňů z války proti terorismu. Do sta dnů jich již byly tři stovky. V době největšího rozmachu bylo na Guantánamu uskladněno téměř osm set vězňů z devětapadesáti zemí. Některé trochu mučili, aby z nich něco dostali, odsoudili jich velmi málo, moc jim nedokázali a v koncentráku jich zůstala nakonec jenom hrstka. Tím, že guantánamský koncentrák je dnes téměř bez kšeftů, se ukazuje, že to bylo zbytečné zařízení. Počet militantních islamistů ve světě narůstá a koncentrák chcípe na úbytě.

Administrativa USA úspěšně vyrábí od roku 2002 z lidiček islámského vyznání nenávistné islamisty pomocí dvou generátorů nenávisti. Za prvé: zajatci USA považovaní za islamisty jsou lidé bezmocní, bez práv, tedy týraní, protože nejenom fyzické týrání, ale i bezmocnost je formou týrání člověka. Zajatci se stávají lidmi druhého řádu, odsouzení bez soudu, lidé kdykoliv na odstřel. Právo, kterým se Američané ohánějí, neexistuje. Je třeba souvěrce z Guantánama – lidi na odstřel – pomstít.

Za druhé: velké množství chybných cílů útoků dronů na islamisty generuje z rodin nevinných obětí základnu nenávisti. Rodiny a lidi z jejich vesnice touží v nenávisti po krvi vrahů – Američanů.

Samotné Guantánamo je připomenutím, že jedině mrtví Američané nejsou nebezpečnými Američany. Ale Karen Greenbergová již v březnu 2009 v článku „Pohřešované vězení“ připomenula, co o pár let dříve napsal britský právník zaměřený na lidská práva Clive Stafford Smith. Guantánamo umístil do kategorie odvádění pozornosti od mnohem pochmurnějšího a důležitějšího amerického vazebního zařízení v Bagrámu, letecké základny v Afghánistánu. K tomu lze dodat, že Ústřední zpravodajská služba (CIA) měla po světě řadu tajných věznic, i v Evropě, takže Guantánamo jako cílená pouťová atrakce je též přijatelnou pracovní verzí.

Mučení jako samozřejmost

Guantánamo bylo také výcvikovým střediskem pro mučení. Nemalý humbuk vybublal v roce 2004 kolem dokumentů, které se dostaly oficiálně na světlo. Washington Post napsal třeba 12. června 2004, že „generálporučík Ricardo S. Sanchez, vysoký americký vojenský důstojník v Iráku, si hodně vypůjčil ze seznamu taktik tvrdých výslechů používaných v americkém vazebním středisku v Guantánamu na Kubě a schválil, aby vyšší úředníci v bagdádské věznici mohli používat vojenské psy, teplotní extrémy, spánkové deprivace a další chuťovky“.

Používání tvůrčího nátlaku na Guantánamu bylo využíváno asi hned od začátku roku 2002, protože v lednu 2002 například Donald Rumsfeld schválil používání psů k zastrašování tamních vězňů, ačkoli úředníci řekli, že psi nebyli nikdy používáni na Guantánamu, byli používáni v Abú Ghraib.

Washington Post v červnu 2004 také napsal: „… Žádná formalizovaná pravidla pro výslech neexistovala v Iráku před politikou zavedenou 10. září, jeden den poté, co generálmajor Geoffrey D. Miller – který měl tehdy na starosti místo na Guantánamu – odjel z Iráku. Na návštěvě Iráku ho doprovázelo nejméně jedenáct vysokých asistentů z Guantánama včetně úředníků CIA a obranné zpravodajské agentury…“ Člověk si jistě umí představit, jak na takové zprávy reagovali lidé naklonění islamistické ideologii.

Cílený právní chaos

Tom Engelhardt, americký protiválečný publicista, v roce 2003 Guantánamo nazval Bermudským trojúhelníkem americké spravedlnosti, kde jsou lidé mimo dosah americké spravedlnosti nebo jakékoli spravedlnosti.

Počátek tohoto tvrzení je u úředních Američanů, kteří v roce 2001 za prezidentování Bushe potřebovali vytvořit nečitelnou legendu o Guantánamu jako o právně nejasné bažině. Podařilo se to. Důkazem je zblbnutí jednoho českého komentátora, který byl jinak rozumný, postarší, ale přesto 16. 1. 2002 napsal ptákovinu. Z piety neuvádím jeho jméno. Napsal: „Washington má k umístění zadržených členů al-Káidy na základnu Guantánamo zřejmý důvod. Základna leží na Kubě, není proto součástí amerického území. Tak je možné se vyhnout právním komplikacím. Na americkém území, ať už by zadržovaní byli souzeni vojenským nebo civilním soudem, by bylo nutné v přesně stanovených lhůtách vznést konkrétní obvinění a poté zahájit soudní proces.“

Český komentátor papouškoval amerikánské propagandistické slinty. Není pravda, že Guantánamo není součástí amerického území. Kde je území ovládané americkou administrativou, platí americké zákony, které musejí Američané dodržovat. To se vztahuje i na násilné zadržování osob americkými občany. Jde o základní princip. Bez něho je zákon mrtvý. Že jde o území, kde je vyžadováno respektování zákonů USA stejně jako v samotných USA, je zřejmé i z toho, že Američané tvrdošíjně okupují Guantánamo, přestože kubánská vláda nesouhlasí, aby USA toto území dále využívaly.

Mafiánská tradice a slepice se zavázanými kukadly

Guantanámo bude v budoucnosti v právní literatuře dokladem dlouholetého plánovaného vládního zneužívání práva. Již dnes je díky této kauze americké právo deklasováno na univerzálně zneužitelný mafiánský systém. Prezident Barack Obama, který si mediálně přisvojoval andělská křídla, chtěl zavřít Guantánamo a podepsal první den v úřadu exekutivní příkaz, aby tak bylo učiněno „do roka“. Bylo tak učiněno?

Právní systém kdekoli na světě je džungle, která v případě nutnosti překryje cokoliv. Vždyť i symbol jako socha spravedlnosti to naznačuje. Je to ženská se zavázanýma očima, takže nic nevidí, tedy je k ničemu. Sice drží meč v ruce, ale protože má zavázané oči, jakýkoliv vandrák může meč ukrást, a ještě té ženské dát ránu do nosu. Není ani jasné, proč má v jedné ruce váhy, když stejně neví, co na těch vahách přistane a kdo jí z vah co ukradne.

Jak uvedl Jess Bravin z Wall Street Journal v roce 2004: „Právníci Bushovy administrativy tvrdili..., že prezident nebyl vázán zákony zakazujícími mučení, a vládní agenti, kteří by mohli mučit vězně na jeho pokyn, nemohou být stíháni ministerstvem spravedlnosti.“

V klasické pasáži z memoranda ministerstva spravedlnosti z roku 2002, která měla za cíl učinit mučení součástí právního zbrojního arzenálu této války, právníci tvrdili, že i kdyby bylo možné považovat zacházení s vězni za mučení, muselo být „intenzitou ekvivalentní bolesti doprovázející vážné fyzické zranění, jako je selhání orgánů, poškození tělesných funkcí, nebo dokonce smrt“. Dodali, že „aby se čistě duševní bolest nebo utrpení rovnalo mučení, musí mít za následek významnou psychickou újmu značného trvání, tedy trvající měsíce, nebo dokonce roky“.

Nesmazatelné dědictví Guantánama aneb Znásilnění práva

Bojovníci proti americkým právním Rumburakům a nenávistným skřetům upozorňují na osm způsobů, jak znásilnit americké právo za bílého dne...

1. Zadržování na dobu neurčitou: Na Guantánamu byli umístěni vězni v kategorii „zadržování na dobu neurčitou“. V kontextu amerického práva byl až do onoho dávného ledna 2002 tento pojem cizí a zakázaný. Zadržení bez obvinění nebo soudu bylo vyloučeno právem pátého dodatku na řádný proces. Ve skutečnosti nebyl problém, aby se vězni poflakovali po kubánské, tedy americké vězeňské základně deset i více let. Bez rozsudku.

2. Nový právní jazyk za účelem obcházení zákona: od samého začátku Guantánamo zpochybňovalo normální jazyk práva a jakési právně nedefinované demokracie. Zadržení nebyli „zajatci“, protože by pak byli považováni za „válečné zajatce“ a podléhali by ochraně ženevských konvencí. Vláda vymyslela nový termín „nepřátelský bojovník“, asi odvozený od „nezákonného válčícího nepřítele“, který měl jisté právní postavení. Smyslem bylo vytvořit novou právní kategorii, která by stejně jako samotná věznice G. byla imunní vůči současným zákonům, americkým nebo mezinárodním, týkajícím se válečných zajatců. Toto obcházení zákona nejen že přetrvalo dodnes, ale proniklo i do dalších oblastí zahraniční politiky Washingtonu. Například právníci Trumpovy administrativy se dovolávali termínu „nepřátelský bojovník“, aby ospravedlnili zabití íránského generálmajora Kásima Sulejmáního v Iráku bezpilotním letounem.

3. Právní krytí: zatímco byl institucionalizován nový jazyk, ministerstvo spravedlnosti nabídlo svou vlastní verzi právního krytí. Protiváleční aktivisté upozorňují, že Úřad právního poradenství (OLC) dostal příkaz, aby poskytoval často tajná právní zdůvodnění praktik, které byly základem toho, co se tehdy nazývalo globální válka proti terorismu. OLC by ve skutečnosti vymyslel přehnané zdůvodnění k mnoha dříve zakázaným sviňárnám, zvláště legráckám CIA zvaným mučení a vyslýchací programy. Jejich „posílené techniky výslechu“ byly použity v „agenturních černých místech“, tedy tajných věznicích po celém světě, na řadu vysoce postavených vězňů později poslaných na Guantánamo. Kromě toho jsou notoricky známé pohádky OLC ospravedlňující „cílené zabíjení“ klíčových postav teroristických skupin včetně amerického občana šikovně letícím dronem.

4. Vyřazení a odstranění profesionálů: od samého počátku dozorci Guantánama nahrazovali profesionály nebo vládní úředníky, kteří jim stáli v cestě. Tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld jmenoval řízením Guantánama jednotlivce podléhající přímo jemu, spíše než aby procházeli nějakým již existujícím řetězcem velení. Tímto způsobem účinně odstranil ty, kteří by odporovali jeho příkazům nebo zásadám zavedeným pod jeho velením včetně například toho, že vězni, kteří drží hladovku, by měli být nuceně nakrmeni a podobně.

5. Využití armády pro zadržovací operace: na podzim roku 2002 si generál Tommy Franks, šéf amerického ústředního velení, stěžoval Rumsfeldovi, že jeho jednotky jsou zbytečně zaneprázdněny při operacích se zadrženými osobami. Stovky vězňů byly zajaty při invazi do Afghánistánu, která začala v říjnu 2001, a armádní personál byl požádán, aby sloužil jako stráž ve vazebních střediscích jako G.

6. Utajování a zadržování informací: když došlo na Guantánamo, představitelé Pentagonu, kteří diskutovali o počtu tamních zadržených, obvykle nabídli pouze přibližné údaje spíše než konkrétní čísla a neuváděli jména vězňů. Do tajemství zahalila americká správa i předchozí zacházení se zadrženými, z nichž mnozí byli vystaveni zneužívání a mučení na tajných místech, kde byli drženi, než byli převezeni na Guantánamo. Jestlipak by si to dovolili proti zlodějům a loupežníkům v Chicagu? To by přišla žaloba a nějací reverendi by lezli po stěnách svých kapliček v hrůze nad nezákonností poldů nebo policajtů.

7. Ignorování mezinárodního práva a smluv: administrativa prezidenta George W. Bushe charakterizovala Ženevskou úmluvu jako „zvláštní“ a „zastaralou“. Šlo o součást ospravedlnění pro zadržování a zacházení s vězni ve válce proti terorismu. S tím lze souhlasit, protože druhá studená válka bude daleko krutější než ta, která byla v době komoušů zhruba do roku 1989. Cokoliv kdo chce, ať si udělá, protože si to zdůvodní svou silou. To neplatí jen o Amerikáncích, ale i o bratrech islamistech. Snad jen s tím rozdílem, že islamisté se s tím moc nepářou. Zajatce zastřelí, umlátí nebo upálí, pokud jsou poněkud cennější, mučí je, dokud neřeknou i to, co nevědí, než je zabijí. Bezvýznamné kusy, jako třeba humanitární pracovníky či novináře, někdy vymění za větší balíček peněz. Amerikánci jsou nudnější. Někoho soudí na Guantánamu deset či dvanáct let, vymění se mezitím při procesu čtyři soudci, a ne a ne islamistického chcípáka odsoudit. Islamisté jsou flexibilnější.

8. Nedostatek odpovědnosti: ačkoli některé z nově legalizovaných politik Bushovy éry včetně používání mučení byly Obamovou administrativou ukončeny, nebyla žádná chuť činit vládní úředníky odpovědnými za nezákonné a protiústavní chování. Jak to klasicky řekl prezident Obama, nastal čas „dívat se dopředu, a ne se dívat zpět“. A chování vojáků a zpravodajců bude podle potřeby kreativně inovováno. Tato osmá výtka ve skutečnosti není výtkou, protože tak to bylo od pravěku a bude to navždy, pokud bude lidstvo.

Hlavním významem Guantánama zůstává upozorňovat islamisty po celém světě, že „Amíky“ je třeba hubit kdekoliv a jakkoliv už jenom za to, jak se bratřím v islamistickém triku mstili a mstí na Guantánamu. Aneb co si úřední Amerikánci zvolili jako nejlepší řešení, tím budou i odměněni.