V posledních dnech se vyjma informací o čerpání dotací objevil i poznatek o údajné spolupráci nového lídra Starostů a nezávislých Dalibora Dědka. I byznysmen a majitel Jablotronu sám byl tímto zjištěním udiven. „V pondělí jsem oznámil, že vstupuju do politiky. V úterý jsem byl agent StB. Pak jsem byl druhý Babiš a bůhví co ještě. Dnes prý žiju z dotací. Hrome, co já se o sobě všechno nedozvím,“ vtipkoval před pár dny na svém facebookovém profilu jablonecký miliardář, který jezdí ve Škodě Yeti.
Dědka si skutečně vedla část StB, vojenská kontrarozvědka, respektive její Hlavní správa, jako spolupracovníka. Ale moc se toho od něj nedozvěděla.
Zmáčkneme četaře
Pokus o získání Dalibora Dědka jako spolupracovníka zahájil podplukovník Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Stanislav Picek v době, kdy Dědek sloužil jako četař absolvent (studoval ČVUT) základní vojenskou službu v kasárnách v pražských Kbelích. Kontrarozvědka na jaře 1984 prověřovala, jestli se někdo z vojáků, kdo přišel do styku s utajovanými informacemi, nedopustil nějaké indiskrece. Lépe řečeno, jestli si armádní citlivé dokumenty neokopíroval a nepředal dál. Informace měly charakter přísně tajný, zvláštní důležitosti. Proto se kontráš Picek snažil získat jako informační kanál četaře Dědka, kterému dal krycí jméno Děda.
„Cílem jeho získání bylo ověření v jakém rozsahu pronikly mezi vojáky zákl. služby – neprověřené k pracem NA ST údaje z PT-ZD dokumentu, neoprávněně zpracovávaném na tomto pracovišti. Případně, zda nedošlo k zneužití údajů uvedených v dokumentu PT_ZD charakteru,“ napsal kontráš Picek. Četař Dědek byl podle něj vhodnou osobou k objasňování uvedeného cíle. Je zapotřebí uvést, že kategorie důvěrník byla takzvanou nevědomou spoluprací. I když vojáci základní vojenské služby v drtivé většině odtušili, že neznámý důstojník, který s nimi mluví, je kontráš.
Dalibor Dědek podle Picka udržoval dobrý vztah se všemi vojáky sloužícími v jednotce ve Kbelích, i tamním občanským pracovníkům i důstojníkům – vojákům z povolání. „Provedeným osobním pohovorem jsem zjistil, že se jedná o velmi inteligentního, bystrého, mladého vojáka s dobrým vztahem k orgánu VKR (vojenské kontrarozvědky – pozn. red.). Navrhovaný důvěrník při pohovoru 10. dubna 1984 uvedl některé další skutečnosti, pojednávající o tom, že obdobné dokumenty pro výzbrojní zprávu zpracovával koncem minulého roku. Navrhovaného důvěrníka povedu pod krycím jménem Děda,“ napsal dále důstojník kontrarozvědky.
Svazek, který si takzvaní Vrkouni na Dědka vedli, obsahuje jen dvě krátká hlášení čítající necelé dvě strany. Dalibor Dědek nikoho ze svých kolegů „nebonznul“. Důstojník Picek přesto kontakt s ním hodnotil kladně. „Důvěrník značnou měrou pomohl objasnit celou situaci. Potvrdil, že si vojáci neuvědomovali závažnost a význam údajů uvedených ve zpracovávaných dokumentech a že pracovali mechanicky. Důvěrník zjistil a ověřil, že během manipulace s uvedenými dokumenty nedošlo k jejich zneužití v jakékoliv formě. Ověřil, že vojáci, kteří pracovali na uvedeném dokumentu, si s krátkým časovým odstupem již nepamatovali ani základní údaje, se kterými v tomto dokumentu pracovali,“ napsal ve druhém hlášení podplukovník kontrarozvědky Picek.
Schůzky probíhaly v kanceláři kontrarozvědky a různě v kasárnách. „Zvláštní znalosti nemá, s technickými prostředky ani úkony seznámen nebyl, za dobu spolupráce nebyl odměněn. Jiné operativní pracovníky mimo řídícího orgánu nepoznal,“ ukončil svazek v listopadu 1984 podplukovník Picek. Dědek totiž na konci září základní vojenskou službu ukončil. „Navrhuji spolupráci ukončit pro ztrátu možností. Dále navrhuji vytřídit materiály důvěrníky a ponechat pět let pouze základní dokumenty,“ stojí v Dědkově svazku.
Pokud by Dalibor Dědek promluvil a označil by některého z kolegů ze základní vojenské služby, že s utajovanými materiály zacházel tak, že informace z nich mohly uniknout mimo kasárna, nejspíš by takovému člověku řádně zavařil. Takto označení lidé končívali v těžkém vojenském žaláři v Sabinově. Pro režim se pak stali na dlouhou dobu nepohodlní a problémy se často dotkly i rodin takto komunistickým režimem označených vyvrhelů.
Dědkovo chování nejspíš nelze označit přímo za hrdinství. Takto mlhavě a nevýznamně informovat o aktivitách kolegů z vojny ale jistou dávku sebezapření vyžadovalo. V politice se přitom dodnes pohybuje řada lidí, kteří se zachovali právě naopak, byli agilními spolupracovníky a ani dnes se nestydí za to, že byli za komunismu aktivními práskači, kteří mohli ublížit řadě lidí.
Dokument: Jak kontrarozvědka verbovala Dalibora Dědka:
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Šťastný
