„Za nehnutých časů normalizace jsme sdíleli útěšnou iluzi, že kdyby se mohlo mluvit svobodněji, musely by se poměry změnit. Nebyla to jen iluze, bylo to také alibi. Dnes můžeme říkat nahlas úplně všechno, ale nezmění se nic,“ zamýšlí se Pithart.

Podle něj nelze pochopit posledních čtyřiadvacet let, pokud se nebude počítat i dvacet let před listopadem 1989. „Ale to je právě to, co se nechce. To máme přece už dávno vyřešeno: v únoru 1948 udělali komanči puč a v listopadu 1989 jsme svrhli jejich totalitu,“ píše dále lidovecký politik.

„17. listopadu 1989 jsme už nemuseli nic riskovat. Bylo to až po tom, kdy už i Bulhaři sesadili svého Živkova…. Kdo však dnes hlasitě pochybuje o tom, že sedmdesátá a osmdesátá léta (na rozdíl od krutého a masového teroru padesátých let) byla totalitou, která nás všechny zbavila odpovědnosti, bude označen za obránce komunistů. Politologická a historická srovnání málokoho zajímají. Byla to totalita a my jsme v ní trpěli, nemohli nic dělat, tečka. Ale nakonec jsme se skvěle vzchopili a vtipně ji odzvonili. Divíme se potom, že nám toho dnes vadí čím dál tím míň? Vždyť právě tím se stále více podobáme sobě samým, o čtvrtstoletí mladším. Nikoli procenty komunistů ve volbách, Čubou na Hradě, ale oním – nevadí. Nevadí, protože jsme byli tenkrát a jsme i dnes málo ochotni proti tomu něco dělat. Něco obětovat,“ kritizuje Pithart českou společnost.