Když jsem se dozvěděl o londýnském útoku, automaticky jsem si ho zatřídil jako další z řady islamistických teroristických činů, k nimž došlo v Paříži, Nice nebo Bruselu. Když však začaly vycházet na světlo další skutečnosti, došlo mi, že jsem se zmýlil. Tento útok má daleko blíže k vraždě ruského velvyslance Andreje Karlova, jejíž symbolický význam varování Rusku a Turecku je více než zřejmý, než k útokům fanatických „osamělých vlků“, k nimž došlo v minulosti. Svou podstatou je hodně podobný sexuálním útokům na evropské ženy, k nimž došlo koordinovaně po celé Evropě na Silvestra 2015.
Tentokrát se totiž rozhodně nejednalo o klasický teroristický útok „osamělého vlka“, ale o pečlivě připravenou a prokalkulovanou akci. Její výjimečnost nespočívá ani v počtu obětí, ani v originalitě provedení, ani v osobě pachatele. Muslimský fanatik zaútočil v místě nejen pro většinu Angličanů, ale i občanů mnoha dalších evropských zemí téměř posvátném. Britský parlament je uznávaným symbolem kořenů evropské demokracie a evropského parlamentarismu, vybojovaných za cenu obrovských obětí ozbrojeným lidem, a jeho napadením vysílají muslimští vůdcové evropské civilizaci jasné poselství.
Muslimové, stejně jako příslušníci ostatních náboženství beroucích jejich obsah doslovně a naprosto vážně, si libují v symbolice, postavené na konkrétních bodech jejich víry. Poselství tohoto útoku (stejně jako již zmíněných sexuálních útoků z roku 2015) je naprosto zřejmé. Doložitelně vychází z konkrétních súr Koránu, jeho místo i čas byly vybrány s rozmyslem a pečlivě naplánovány.
Londýn je prvním hlavním městem Evropy, v jehož čele stojí muslim a které se naprosto dobrovolně podvoluje stále rychlejší islamizaci. Paradox tohoto schizofrenního stavu britské společnosti vyniká na pozadí faktu, že v něm sídlí také britský parlament, vláda a především britský panovník (respektive panovnice).
Po staletí jsou tyto symboly britské demokracie zásadním prvkem národních tradic (o jejichž krvavých koloniálních kořenech si ovšem mohu myslet cokoliv) mnoha zemí, patřících do bývalého Britského impéria, dnes označovaného jako Commonwealth. Jeho členové, země bývalé britské Východní a Západní Afriky a britské Indie, se ovšem již dávno ocitli na seznamu zemí označovaných jako „islámské“.
Útok na britský parlament v islamizujícím se Londýně je jasným poselstvím pro muslimy nejen v těchto zemích, aby se odvrátili od britských tradic, protože „přišel čas“. Je ale také poselstvím pro muslimy, kteří žijí v Evropě, ať už potomky muslimských přistěhovalců, nebo příslušníky vln milionů imigrantů, hrnoucích se ve stále rostoucím množství na náš kontinent, aby všemi prostředky pokračovali v úsilí o likvidaci evropských kulturních a demokratických tradic. Jejich cílem je prosazení islámu jako základního náboženství a ideologie v Evropě a práva šaría jako hlavního nástroje jeho upevňování a „vyrovnání se“ s nevěřícími. Jak by toto vyrovnání mělo vypadat, se můžeme opět dočíst v Koránu. Súra 2:191 jasně praví: Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících!
Na celé situaci mě fascinuje ještě jeden aspekt. Žil jsem určitou dobu v Británii, takže vím, o čem hovořím. Podle mých osobních zkušeností jsou značné části Angličanů muslimové mnohem milejší než Slované a další zpravidla východoevropské národnosti (bez jakéhokoliv podtextu konstatuji, že na špatné pověsti konkrétně Čechů se jednoznačně podepsal jednu dobu masový ekonomický exodus českého romského etnika, z pohledu Britů ne nepodobný současné evropské imigrační vlně). Věřím, že po útoku z 23. března 2017 se to změní.
Nechci být prorokem špatných zpráv, ale může být ještě podstatně hůř. V Londýně, jak už jsem zmiňoval, existují totiž další dva pilíře (nejen) britské státnosti a demokracie – vláda a především královna, hlava celého Commonwealthu. V šachu platí, že padne-li královna, je v podstatě rozhodnuto. A vláda je už pak jen osamělým piónem ve hře, v níž jsou dvě hlavní figury minimálně symbolicky ztraceny, nebo alespoň pokořeny. Doufám, že Britové (míním ty původní, jejichž lodě brázdily svého času všechna světová moře) se dokáží vzchopit, symbolicky „zachránit královnu“ a uchovat si svou národní identitu. V této souvislosti mám neodbytný pocit, že dobře věděli, proč vystupují z EU, svazující je bezbřehou pasivitou a poddajností.
Původně jsem chtěl skončit svou úvahu slovy „držme jim palce“. Ale tento příběh není jen o Britech. Týká se i nás, občanů ČR, i občanů ostatních evropských zemí. Nechali jsme se svými elitami, o nichž jsme se domnívali, že „to vědí lépe“, vmanévrovat do velmi nebezpečné situace, kdy prakticky bez armád, schopných chránit naše země a nás, občany, a s v mnoha případech odzbrojenou policií stojíme tváří v tvář hrozbě likvidace naší civilizace i nás samotných, a naši mocní místo řešení problému jenom poděšeně kvokají a vytvářejí kouřovou clonu pseudoproblémů, zakrývajících drsnou realitu.
Konkrétně na české politické scéně nevidím dnes nikoho, kdo by byl schopen vystoupit, jasně pojmenovat problém, sdělit nám konečně, že „král je nahý“, a navrhnout skutečná řešení. Při vší úctě to není ani Tomio Okamura, o premiérovi, odpovědném za tyto věci ze zákona, ani nemluvě. Pevně věřím, že volby tentokrát přinesou opravdu razantní změnu v orientaci ČR (a věřím také, že zůstane demokratická). V opačném případě skončíme spolu s ostatním „haraburdím“ evropské civilizace na tom obrazném smetišti dějin.
Jaroslav Štefec
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
