Macron a ti druzí. Katalog kandidátů od favoritů po trosky

09.04.2022 14:51 | Analýza

Dvanáct kandidátů se uchází ve Francii o prezidentský mandát, ale pouze čtyři z nich mají reálnou šanci probojovat se do druhého kola. Pokud ovšem hned v prvním kole nezískají přes padesát procent. To se ale zdá být iluzorní. Pětiletý mandát nynějšího prezidenta Emmanuela Macrona, jenž se počátkem března stal rovněž kandidátem, se uzavírá. Novinář, který se specializuje na Francii, Josef Brož sepsal pro ParlamentníListy.cz katalog prezidentských kandidátů a jejich myšlenek.

Macron a ti druzí. Katalog kandidátů od favoritů po trosky
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Ale všichni ostatní ví a jsou nadšení

Anketa

Jste pro odstřižení se od ruských dodávek plynu a ropy?

94%
hlasovalo: 65325 lidí

Nikdo neví, jak to dopadne. V prvním kole prezidentských voleb, jako vždycky, dojde k volbě na základě přesvědčení. O příštím prezidentu rozhodne, ale až v druhém kole, účelové hlasování těch, kteří dva vybrané nevolili. Střet bloků kandidátů francouzské levice a pravice vyhovuje prezidentu, jenž chce být sjednotitelem nad stranami. Jeho vlastní hnutí ale v posledních dnech ztrácí sílu. A v obou kolech zatím dopředu není známá neúčast.

První kolo na pět příštích let se otevírá již tuto neděli 10. dubna, druhé bude za čtrnáct dní, v neděli 24. dubna, ale to již pouze o dvou kandidátech. Kdo jsou vyhlášení kandidáti? Přinášejí nějakou vizi, nebo je jejich prezidentský projekt pouze katalogem nesplnitelných snů? Podívejme se blíže na programové profily těch, kteří se o úřad ucházejí. Někteří jsou i v Česku notoricky známí, jiní méně nebo vůbec.

Macron v zajetí kontinuální změny

Nejviditelnější je samozřejmě stále nejmladší a nejcitovanější, bývalý Rotschildův bankéř, ministr financí a hospodářství, čtyřiačtyřicetiletý prezident Emmanuel Macron. Oproti všem ostatním, aniž by se příliš snažil, se liší stylem i akcenty. Jako kdyby ani nebyl spjatý s Francií, s tou „zemí 246 druhů sýrů“, řečeno s generálem Charlesem de Gaullem. Neboť připomíná spíše nějakého pěkně vymydleného nadnárodního úředníka, který ostatně donedávna mluvil více o té „suverenitě evropské“, než o té francouzské.

Prezident, který nikdy nevykonával žádný mandát parlamentní ani regionální, mluvil před pěti lety o Francii jako o „start-up národu“, který ani nemá vlastní kulturu – francouzská kultura neexistuje – a pokud má nějakou tradici, jsou pro něj Francouzi prostě Gallové, kteří odnepaměti „vzdorovali změnám“. Jaké jsou hlavní body Macronova letošního prezidentského programu?

Zatímco ještě před pěti lety se vymezoval vůči svým předchůdcům jako kandidát téměř antisystémový, opakoval rád frázi o „zablokovaném systému“ s odkazem na slavný esej Michela Croziera: Zablokovaná společnost (La société bloqué, Seuil, 1995) a vyzýval k „hluboké demokratické revoluci“, nyní to vypadá, jako kdyby ho posedl určitý druh mitterrandovské varianty změny v kontinuitě. Ačkoliv za prezidenta Françoise Hollanda byl nějaký čas reformním socialistou, nyní nabízí program prodchnutý duchem manažerismu, jenž se nestydí za výpůjčky i z programů pravicových.



Macron, jakkoliv to zní paradoxně, působí navenek spíše jako politik pravicový, který ale nabízí levicové myšlenky, semleté do jednoho kotlíku, pokud ne rovnou do jednoho pot-pourri. Jeho předchozí éra, spjatá nejen se zrušením a snížením různých daní (z bohatství, z nemovitostí, ale i z nájmů), zároveň vedla k zavedení nových, často velmi progresivních. Ty, které se týkaly zdanění pohonných hmot, vyvolaly ve Francii nekonečné protesty takzvaných žlutých vest. Vytrysknutí nespokojenosti se týkalo nejen pouze pohonných hmot, ale i systému pyramidální politické vlády, z nichž některé ohlasy nalezneme například u radikálně levicového Jeana-Luca Mélenchona.

Nyní je hlavním heslem Macronovy opožděné kampaně důraz na „plnou zaměstnanost“, jež sníží zadluženost země postupně v řádu pěti procent do roku 2027. „Už jsme to udělali,“ opakoval na svém jediném mítinku. A chce v tom pokračovat. Nástroji k tomu mají být „vyšší autonomie služeb“ v sektorech od školství po zdravotnictví. Termín „autonomie“ v zemi, kde existují silné odbory, hájící zájmy pracujících, zní stále záludně. U Macrona to podle programových cílů má znamenat vyšší efektivitu i vyšší finanční ocenění, jež s sebou ale přináší i vyšší konkurenčnost v pracovním prostředí.



Jedním z cílů, vůči němuž se zvedla ve Francii velká bouře, ještě před nástupem „války s covidem“, byla důchodová reforma, jež v jeho nynějším programu doznala kosmetických změn, ale v zásadě nese stejného ducha: konkrétně nyní znamená prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let. Netýká se všech profesí, i zde půjde o postupnost. V programovém jazyku má jít o „návrh na prodloužení a postupné zvyšování“. Nazývané také eufemisticky jako „reforma odpovědnosti“ s garantovaným minimálním důchodem 1100 eur, pro ty, co „dosáhli plné kariéry“. Zároveň s tím dojde k již ohlášenému zrušení „zvláštních režimů“ pro pracovníky, v rámci takzvané veřejné služby, na dráze (RATP) a v polostátních firmách (typu EDF).

Program mladého prezidenta připomíná v krátkosti název knihy Jeana-Marca Parisise: Rozhýbáme tuhle zkurvenou zemi (On va bouger ce poutain pays, Fayard, 2022). Kniha, jež chce být pastišem celého uplynulého Macronova období, satirou na jeho slogany i chování, by mohla být dobrou četbou před rozhodující rozřazovací nedělí 10. dubna.

Zemmour a Le Penová

Francie, v pořadí pátá světová mocnost disponující nukleárními zbraněmi, zůstává ovšem stále zemí, jež si na politickém kolbišti udržuje silnou koexistenci dvou ideologických pólů, levice a pravice. Po nástupu Macrona do úřadu „páté republiky“ se nezměnilo podloží, jako spíše povrchové úpravy. A těžiště, jež se vychýlilo do středu, logicky podpořilo extrémy na levici i na pravici. V tomto ohledu je to stále ta stará dobrá Francie.

Tradiční republikánská pravice, jež nasadila Valérii Pécresseovou, předsedkyni regionu Île de France, stále lapá po dechu. Za zády má těžké váhy Érica Ciottiho a Laurenta Wauquieze. Úměrně s její neschopností zaujmout hrozí exploze. O to více ale posílily extrémy. Mimo politický systém potom zůstává už jenom vztek a nakonec už jenom velký hněv, hněv francouzského lidu, ale i zbídačených francouzských předměstí, kde už někdy stát ani nevládne, jak připomíná kontroverzní publicista, spisovatel a nakonec i ostře sledovaný pravicový kandidát Éric Zemmour.



Právě Zemmour vnesl do kampaně cosi, co tu dosud nebylo. „Jsem jediná vitální volba ke spáse Francie a k přebudování pravice,“ říká v rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro, kde dlouhá léta psával své sloupky a recenze. Jeho prezidentský projekt má „civilizační dimenzi“, odvolává se na Charlese de Gaulla (časté používání slova „spása“ má široký rozměr: od obecně katolického po „alžírský puč“ generálů v roce 1958 a jejich „Organizaci armády spásy“, jež loni nalezla novodobé ohlasy v jedné petici). Zemmourův hlavní slogan, totiž „velké nahrazení“ nebo také „velká výměna“, je název knihy filozofa Renauda Camuse: Le Grand Remplacement (2011), který upozornil na skutečnost, že když někam přijdou jiní lidé (rozuměj imigranti, co se nechtějí integrovat), tak původní obyvatelé budou prostě jednoho krásného dne přečísleni (a zmizí i se svými zvyky a kulturou).

Zemmour dlouho váhal a veřejnost napínal. Budilo to chvíli dojem, že jeho očekávaná kandidatura má za úkol pouze „rozšíření bitevního pole“, což by ve svém důsledku vedlo ke spojení nejen s Marine Le Penovou, ale i s onou o poznání lidověji a populisticky naladěnou částí neogaullistů, pokud ne rovnou s celou pravicí. Macronovi se totiž podařilo část pravice vzít rovnou do vlády. Premiéři Édouard Philippe i Jean Castex jsou bývalí republikáni. Zemmour sám ale zmiňuje, že jeho prvním impulsem pro to, aby se pustil do politiky,o byl vlastně „demografický motiv“. „Pokud nevyhraji, obávám se, že Francie nebude brzy Francií. Bude se stále nazývat Francie, ale stane se zemí s muslimskou většinou, africkou, která bude patřit k jiné civilizaci,“ říká v rozhovoru. Několik levicových intelektuálů vyděsil tím, že vysvětloval způsoby, jak byla za režimu Vichy řešena židovská otázka. Vyznělo to jako obhajoba maršála Pétaina, který byl postaven před těžký úkol. Tato historická srovnání byla označena za antisemitská a jeho, berberského žida původem z Alžírska, začali nálepkovat ještě dalšími jmény.

Jeho hlavní tématem, dříve i nyní v jeho programu, je otázka: identity a imigrace. Tomu uzpůsobuje prezentace, i když se po něm občas chce i to, v kolika bude za jeho vlády odchod do důchodu. Jeho politický program má ale už dnes 34. kapitol. Nejsilněji se profiloval ve výše zmíněných, v nichž usiluje o „imigraci nula“ a odmítání všech sociálních výhod, které imigranti mají například v rámci takzvaného sdružování rodin nebo podpory rodinnými dávkami. Jak říká sám, chtěl by „nastolit otázku, na kterou by byla odpověď“.

Mnozí začali vidět v tomto kandidátovi „černého koně“ voleb. Zemmourovi se podařilo otevřít prostor, v němž se ale náhle objevila Marine Le Penová, kterou neváhal kritizovat a označovat za neschopnou vyhrát, jako mnohem méně kontroverzní. A když si prý hrála s kočkami, vypadala dokonce laskavá a přítulná. Od září loňského roku cíleně odmítala fundamenty Érica Zemmoura. Místo identity a imigrace, což byla půlstoletí politická znamení Národní fronty, ještě za časů jejího otce Jeana-Marie, se nyní soustředila více na „kupní sílu“ a v oblasti mezinárodní na „suverenitu země“.



Možná za to může i její bengálská kočka, kterou jednoho dne snědl k obědu otcův dobrman. Tehdy v roce 2014 odešla z rodinného domu a už se nevrátila. Místo ní se do domu nastěhovala její krásná neteř a nějaký čas také poslankyně Národní fronty Marion Maréchalová. Ta v souboji o úřad prezidenta nečekaně podpořila konkurenčního Zemmoura, možná i díky jeho příslibu, že by se mohla stát jeho první premiérkou. Zatím to ale vypadá, že bude i nadále řídit v Lyonu vyhlášený Institut sociálních, politických a ekonomických věd (ISSEP).

U Zemmoura se nasazení krylo s poněkud nečekaným osobním románkem s ředitelkou jeho kampaně Sarah Knafovou. Mladou absolventkou Národní školy administrativy (ENA), kterou od Zemmoura dělí třiatřicet let. Původně to Zemmour úzkostlivě tajil a dokonce na týdeník Paris Match, který zveřejnil jejich fotografie ve vodě, chtěl podat žalobu. Nakonec pochopil a vyklopil to v lednu tohoto roku, jako by se nechumelilo, a rovnou v přímém vysílání televize BFTV.

Marine Le Penová působí klidněji než před pěti lety. Cestuje daleko od hlavních linek rychlovlaku TGV, má svá místa, kam ráda jezdí a kde ji přijímají s otevřenou náručí, jako například v téměř domovském severofrancouzském Pas-de-Calais, kde oznámila svůj programový bod snížení DPH na 5,5 procent pro energii. Její tým pochopil, že lidé vyčerpaní pandemií a nanovo vyděšení hrozbou z Ruska na Ukrajině (nukleární echo je ve Francii silné), chtějí slyšet zase něco, co je povzbudí. Ceny na pumpách stoupají a v neděli se ukáže, zda Le Penová zvolila dostatečně výkonný mobilizátor pro první kolo.

Zemmour do toho chtěl jít už dávno. Třicet let komentátor politického života, knihy, eseje a vybraná pozvání. Akce za akcí, to je něco jiného. Nejprve to v září vydával za autogramiádu své poslední knihy Francie neřekla své poslední slovo (La France n'a pas dit son dernier mot, Rubampré, 2021). Obálka vypadala trochu jako volební plakát. Založil potom po listopadovém oznámení v horečce vlastní stranu s názvem Znovudobytí! (Renconquête!), což samo o sobě vedle téměř gaullistického názvu Národní sdružení (RN), s nímž po přejmenování Národní fronty (FN) Le Penová pracuje, působí opravdu jako zpráva z templářského tažení. Bojového ducha nukleární Zemmour nezapře (nukleární řetězec po celé Francii je pro něho klíčový) a snižování vojenského rozpočtu za Macrona vždy kritizoval, včetně odvolání šéfa generálního štábu Pierra de Villierse. O tom, že by obnovil atomové výbuchy jako kdysi Jacques Chirac, zatím nemluví. Z NATO ovšem hodlá vystoupit. Jeho zájem se soustřeďuje na sílu a další vyzbrojování samotné Francie. NATO se mělo rozpustit jako Varšavská smlouva v roce 1990, míní.



A jeho návrh na věk ochodu do důchodu? Jen o rok méně než u Macrona, ve věku 64 let, ovšem podmínečně s výhledem do roku 2030. Nízké daně, důraz na participativní demokracii a referendum zvláště v klíčových otázkách. V tom je Zemmour klasický gaullista. Ani Le Penová ale nezaostává, „národní preferenci“ chce změnit a dát do ústavy jako De Gaulle článkem 11. Mezi populární obraty, které vnesl do politického boje Zemmour, je i termín „velké deklasování“, který nyní používá nejen Marine Le Penová. Ve snaze posílit svou „pravou nohu“ programu to dělá i Valérie Pécresseová, původně liberálně-středová politička, která dokonce v roce 2017 z republikánů vystoupila, aby založila vlastní hnutí Buďme svobodní (Soyons libres). Nyní ale musí „tvrdit muziku“, a pro svou kandidaturu v primárkách, jež nakonec v prosinci loňského roku vyhrála, znovu k Republikánům (LR) vstoupila.

Vedle Le Penové a Zemmoura působí Valérie Pécresseová jako hodná panenka na hraní. A to i tehdy, když mluví o „návratu pořádku“. Opakovaně prosazovala svou touhu „bojovat proti komunitarismu“, zločinnému „obchodování s lidmi“ a obecně proti kriminalitě. Také ona nemá ráda imigraci, zavést chce imigrační kvóty, o nichž bude každoročně hlasovat parlament. Také ona chce zpřísnit, pouze zpřísnit, sledovat a posuzovat podmínky pro slučování rodin. Ve věci autority soudů navrhuje navýšení zdrojů o více než 50 % do pěti let. Obecní policie by měla mít celostátní statut a povinnou výzbroj i v obcích s více než 5000 obyvateli. Její vystoupení ale působí, že tak činí navzdory svému vnitřnímu přesvědčení.

Čísla hrají proti ní. Ve výzkumech se pohybuje až za svými (krajně) pravicovými konkurenty. Zatímco Marine Le Penová nezadržitelně stoupá, ona, ale nepatrně i Zemmour, klesají. Už jsou oba pod 10 %, a bude patrně hůř. Do voleb už zbývají jen hodiny, jen skok, vlastně coby kamenem dohodil.

Během své kampaně Valérie Pécresseová vtloukala lidem do hlavy i své poselství čísel. Co na tom, že jí Macron ukradl návrat na odchod do důchodu v 65! Pro zvýšení kupní síly – ano, to je velmi odvážné, s čím přichází – chce republikánská kandidátka zvýšit všechny platy o 10 %, zvýšit i rodinné přídavky nebo převést „redukci pracovní doby“ do celkového započítání mzdy. Minulou neděli kandidátka dokonce srdnatě oznámila, že chce zavést DPH ve veřejné dopravě ve výši 5, 5 % namísto 10 %, aby snížila ceny. Ne, nemyslí ještě na to, že by znovu zavedla „daň z bohatství“, kterou Macron zrušil. Ve věci karbonové stopy to vidí na rok 2050 a podobně opět jako Macron do toho chce zatáhnout nukleární energii, ale i obnovitelné zdroje, aby se neřeklo. Špatně snáší kritiku, že je vlastně „Macron v sukních“, ale její voliči, pokud neprojde do druhého kola, budou většinou volit právě jeho.

Mélenchon a další levicoví kandidáti

Mezi šesticí kandidátů levice, kteří se ucházejí o nejvyšší úřad Francie, stojí na prvním místě. Kdysi byl socialistickým ministrem, levicovým senátorem, evropským poslancem. Kandiduje potřetí, podobně jako Marine Le Penová. Jsou to vlastně veteráni. Ona a Jean-Luc Mélenchon. On je ovšem ze všech prezidentských kandidátů nejstarší.

V předchozích prezidentských kláních skončil vždy jako čtvrtý. Nyní se mu rýsuje možnost, být jednou provždy v druhém kole. Pokud předčí svou konkurentku, jež je na druhém místě, a Macrona dotáhne. Mélenchon je třetí. Zatím. Zakladatel Levicové strany a především nyní šéf Nepoddajné Francie (LFI) se domnívá, že tu stále je zdroj, potenciál, velká síla právě mezi voliči jeho konkurentky, s kterou si jsou – ač se nachází na opačném ideovém pólu – radikalitou blízcí. A jak známo, póly se přitahují. O jejích voličích jednou pronesl památnou větu: „Nejsou to fašouni, ale lidé naštvaní“ (fâchés mais pas fachos).

Chtěl by být „kandidátem zlomu“, nikoliv změny. Změna je pro něj slovo do zlatého salónku. On je ve své trockistické černé košili – často bez kravaty – reprezentantem „ponížených a uražených“. Ví, že se utká s Le Penovou na tématech „sociální politiky“. Nebojí se velkých mítinků, s oblibou používá svůj hologram, takže je hned na několika místech najednou; naposledy v Toulouse, Lille… Programově sází v závěru kampaně na sociální priority.

Jean-Luc Mélenchon uvádí zejména tři ze svých klíčových opatření: zmrazení cen základních životních potřeb – včetně plynu, elektřiny a benzínu –, odchod do důchodu v 60 letech a zvýšení minimální mzdy na 1400 eur čistého. Mélenchon si dal i tu práci, aby jasně definoval, v čem jsou jeho návrhy jiné, než Le Penové. Oba cílí na prekariát, a proto jeho leták, který se distribuuje v počtu pěti miliónů, obsahuje přesné návrhy a odlišnosti s ní.

Oba programy mají zcela odlišnou filozofii. Pro Jeana-Luca Mélenchona jsou „nepřítelem společnosti“ zejména ti bohatí, zatímco pro Marine Le Penovou přichází takříkajíc nepřítel zvnějšku. První z nich předpokládá „zpřísnění pracovněprávních předpisů“ a zdanění kapitálu, zatímco druhá podporuje to, co se obvykle nazývá „hospodářský nacionalismus“, tedy národní preference ve výběrových řízeních, zpochybňování směrnice o vysílání pracovníků a podobně.

Podstatným rysem je vztah k ekologii. Zatímco Le Penová prosazuje podobně jako Zemmour nukleární energii, Mélenchon je ostře proti a sází na větrné a vodní elektrárny. Velký rétor, jenž působí poněkud jako vysokoškolský profesor po letních prázdninách, je přísný k tématu globálního oteplování a prosazuje nikoliv přechod, ale ostrý řez (bifurgaci – rozdvojení) od nukleární energie.

Jeho sociální priority jsou nejradikálnější. Činí z něj také nejdražšího kandidáta, pokud by se měly priority realizovat. Nezapomíná ani na hnutí žlutých vest, z nichž někteří jejich představitelé skončili ve vězení. Žádá jejich amnestii. Pozoruhodným rysem je podpora části muslimské komunity, která v Toulouse vystoupila veřejně. Říká se tomu někdy hanlivě „islamo-levice“ (islamo-gauchisme) a Mélenchon tu sklízí ovace za podporu pochodu proti islamofobii. Deset let po teroristickém atentátu Mohameda Meraha na židovskou komunitu to byla v Toulouse vlastně svého druhu odvaha.

Jediným ryze ekologickým kandidátem zůstává vyloženě Yannick Jadot. Patří k těm politikům, nyní zejména jako poslanec Evropském parlamentu, a to za Evropské ekology a zelené (EELV), kteří vás musejí strhnout, neboť Jadot je přesvědčivý. Místy až fanaticky, ale zachraňuje ho jistá míra elegance. Yannick Jadot tvrdí, že „usmíří Francouze s jejich budoucností“ tváří v tvář těžkým otázkám, jež před nimi a budoucností stojí, včetně „globálního oteplování a mizení života“.

Řešení podle Jadota sahají v radikálních krocích od odstavení 10 jaderných elektráren do roku 2035 – v konečném důsledku příslib stoprocentní obnovitelné energie – až po ukončení průmyslového zemědělství a zřízení klimatické daně z bohatství nebo evropské smlouvy o životním prostředí. V sociálních otázkách je méně radikální. Nechce prodlužování věku odchodu do důchodu, ale naopak prosazuje důchody ve výši minimální mzdy. Jadot také navrhuje širší přijímání učitelů, zdravotních sester a soudců, jichž se nedostává. Na institucionální úrovni prosazuje „neobnovitelné sedmileté funkční období“, což se týká právě hlavy státu.

Jeho mítink v Paříži koncem března přivedl do Zénithu nečekaně hodně lidí. Na kandidáta ekologů přišlo podle AFP až 4000 lidí. „Klima a mír: stejný zápas!“ znělo sálem, kde byli převážně mladí lidé, spjatí s tímto bojem. Dosavadní rekord z ekologů měl Daniel Cohn-Bendit, kultovní studentský vůdce z roku 1968, kterého přišlo ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 podpořit na stejné místo neuvěřitelných 2500 lidí. Čtrnáct dní před prvním kolem mu výzkumy připisovaly asi 6 % volebního výsledku. Jadot vyzval mladé lidi, aby „vtrhli do voleb“ a aby „otřásli námi svými touhami, svým hněvem“. Otázka zní, zda ho poslechnou.

Ekologie, při pohledu na děsivé záběry z Ukrajiny, získala jinou povahu. Málokdo si ovšem pomyslel, že starostka města Paříže Anne Hidalgová, bývalá Mélenchonova socialistická kolegyně, na tom bude tak špatně, jak je tomu dosud. Pohybuje se ve výzkumech kolem 2 %. Dcera španělských bojovníků proti Francovi byla dlouhou dobu, co pracovala na radnici, trochu ve stínu svého předchůdce Bertranda Delanoëa. Když ale na podzim oznámila kandidaturu, znělo to dobře. Chtěla z města Rouan, kam se uchýlila k vyhlášení, nabídnout „budoucnost všem našim dětem“, a to ve „spravedlivější Francii“. Na pařížské radnici se snažila již dlouho demonstrovat své přesvědčení o ochraně životního prostředí, sklízela ovšem kritiku, že je Paříž prostě „špinavé město“.

Co by to bylo za socialistickou kandidátku, kdyby nemyslela na „sociální spravedlnost“. Silným vektorem, s nímž zahájila svou kampaň, byl návrh na zdvojnásobení platů učitelů, ke kterému se později ještě vrátila. Představila veřejnosti svých 70 návrhů na lepší soužití, které označila výrazem „republikánského, sociálního a ekologického“ myšlení. Slibuje zrušení nepopulárních reforem Emmanuela Macrona zvláště v oblasti penzijního pojištění, zvýšení minimální mzdy, zajištění minimálního starobního důchodu, zavedení poměrného zastoupení v parlamentu (mimochodem návrh, kterým se zabýval i Macron, ale dosud nerealizoval), snížení volebního práva na 16 let nebo daň z bohatství, zaměřenou na oblast klimatu.

Její mítink v pařížském Zimním cirkusu minulou neděli ale působil rozpačitě a „standing-ovation“ bylo spíše potleskem na rozloučenou. A navzdory tomu, jak na tom je, má svou hrdost. Nepodpoří ani Jeana-Luca Mélenchona, protože nevěří ani jemu, ani jeho postojům.

Jak je patrné, že není jenom jedna levice, ale že je jich více, to je důvodem, že je dnes tak roztříštěná. Socialisté museli prodat po pádu Francoise Hollanda své sídlo v ulici Solferino v Paříži a Hidalgové dnes sice můžeme věřit, jak by ráda pokračovala v politice Lionela Jospina, bývalého socialistického premiéra, jenž odešel do „propadliště dějin“ před dvaceti lety, ale to je tak asi všechno. Tam, kde je Hidalgová patetická, další levicový kandidát Fabien Roussel, je vysloveně směšný.

Ačkoliv chce odhodlaně bojovat proti daňovým únikům, proslavil se nejvíce při obhajobě „francouzské gastronomie“. „Mám rád francouzskou gastronomii: dobré maso, dobré víno, dobrý sýr a dobrou starou,“ řekl Fabien Roussel. Nemyslel tím samozřejmě „starou ženu“ (respektive manželku), protože ve skutečnosti chtěl říct, že má rád i „dobré pivo“ (fr. bière vs vielle), což ve francouzštině zní skoro stejně. Ale, Freude, Freude… Kdo ví, na co komunistický kandidát (ano, je to kandidát Komunistické strany Francie) při tom snění o gastronomii opravdu myslel.

Téma daňových úniků zní chytlavě, stejně možná jako „daňová optimalizace“, ale nápad, s kterým se vytasil minulý pátek během akce před budovou finančníků Markets Authority, totiž pracovní týden, který bude mít pouze 32 hodin, zní jako zpráva z Marsu. Když tomu přidáte i „zvýšení minimální mzdy“ na 1500 eur čistého nebo „bezplatnou veřejnou dopravu a řidičský průkaz pro osoby mladší 25 let“, řeknete si, že měl u té gastronomie a dalších požitků raději zůstat. Sám o sobě nejraději mluví jako o kandidátu „šťastných dní“. Přejme mu je! Šťastné příští dny...

Mezi levicí se nacházejí i kandidáti, kteří to myslí upřímně, ale budí spíše soucit. Oba, jak Philippe Poutou, předseda Nové antikapitalistické strany (NPA), který má „plán na přerozdělení bohatství“, tak i Nathalie Arthaudová, mluvčí Dělnického boje (LO), patří ke světu, jenž už není. Býval, ano, ale již není. Poutou i Arthaudová brojí proti kapitalismu. Tváří v tvář „naléhavosti okamžiku“ obhajuje bývalý tovární dělník Poutou minimální příjem na úrovni 1800 eur čistého, zkrácení týdenní pracovní doby na 28 hodin a čtyři dny a odchod do důchodu ve věku 60 let. Kandidát vyzývá, aby se lidé nebáli „sáhnout do kapsy miliardářů, kteří dnes kradou peníze“, aby si všichni jejich bohatství přerozdělili. Arthaudová bojuje také za dělníky, jak zní název jejího uskupení. Prezentuje se jako ryzí „kandidátka dělnického tábora“, když tvrdí, že lidé „potřebují žít důstojně ze své práce“. Učitelka ekonomie na střední škole chce rovněž „zvýšit mzdy a zvýšit minimální příjem“, a to dokonce ještě více než dělník Poutou. Na 2000 eur čistého. Profesorka ekonomie a managementu požaduje zrušení bankovního tajemství, zveřejnění využívání firemních zisků a vyvlastnění velkého jmění bohatých podnikatelů a falších.

A poslední jména...

Mezi úplně posledními v pelotonu běhu k Elysejskému paláci, o nichž se téměř nikdo nezmiňuje, jsou ještě Jean Lasalle a Nicolas Dupont-Aignan. Nespojuje je vlastně nic, kromě bídného postavení v tomto souboji. I když se pohybují kolem 1 %, neházejí flintu do žita.

Lasalle, proslulý svými eskapádami v okcitánštině, přichází pravidelně (kandiduje rovněž potřetí) s originálními návrhy, týkajícími se venkovského života. Syn pastevců není žádný hlupák, umí řecky i latinsky, ale patrně již dávno rezignoval na politickou kulturu, jež mu evidentně nesedí. Lassalle touží po „obnově státu“, který místy charakterizuje jako „měkkou diktaturu“. Navrhuje sedmileté volební období, jež by podléhalo referendu, a staví se proti kumulaci mandátů poslanců a starostů.

Dupont-Aignan, bývalý ministerský úředník, poslanec a předseda malé strany Vzhůru Francie (DLF), vstoupil ve známost díky návrhu Marine Le Penové, která s ním před pěti lety uzavřela alianci a vyhlásila, že bude v případě vítězství jejím premiérem. Největším tématem tohoto politika, který o sobě mluví jako o „pravém gaullistovi“, je „téma svobody“, jemuž povětšinou věnoval svou třetí prezidentskou kampaň. Kandidát byl velmi aktivní během sanitární krize. I nadále obhajuje zrušení nouzového stavu a zbylých restriktivních opatření. V zahraniční politice patří k zastáncům francouzské suverenity a v případě zvolení by okamžitě zastavil „jednání o rozšíření EU“. Žádá rovněž „osvobození od evropských konvencí“, které upravují imigraci. Referendu chce podrobit otázku migrace.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jan Rychetský

Mgr. Jaroslav Bžoch byl položen dotaz

migrační pakt

Nepřijde vám divné, že se o migračním paktu hlasovalo těsně před volbami? A bude tedy ještě po volbách něco změnit nebo je to už hotová věc? Taky by mě zajímalo, nakolik se nás týká, protože Rakušan tvrdí, že tu máme uprchlíky z Ukrajiny, takže nebudeme muset přijímat další ani se nebudeme muset vyp...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Sežrali“ je na bojišti, teď i v obchodech. Výsměch Rusů nezná mezí

18:05 „Sežrali“ je na bojišti, teď i v obchodech. Výsměch Rusů nezná mezí

Rusko chystá výstavu v moskevském parku Patriot, kde vystaví ukořistěné ukrajinské tanky západní výr…