Zkraje rozhovoru Kubišová uvedla, že Sametová revoluce stála za to. Jen byla trošku překvapená, že se režim začal v listopadu 89 hroutit. Ona sama byla připravená, že si v podniku Výstavba sídlišť papírově přibere na posledních jedenáct let úklid, aby měla vyšší základ do penze. A byla smířená s tím, že už nikdy nezazpívá.

V pátek 17. listopadu 1989 si myslela, že půjde na shromáždění zpívat v rámci mezinárodního dne studenstva, takže jí vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Naopak si říkala, že si režim dá velkou práci a velký pozor, aby se něco ten den nestalo. Jenomže jí jako vždycky režim překvapil. Tím, že seřezal mladé lidi.

Společnost před rokem 1989 byla spíš k pláči, ale dost se u toho prý nasmáli. „Já jsem třeba dělala referentku zásobování, takže jsem věděla, samozřejmě i od mých kolegyň jsem věděla, co všechno není a režim se neustále chlubil, jak je to tady úžasný a vono…třeba já jsem si odskočila pro deset deka naproti ve Štěpánský do uzenářství a tam jsem viděla nějakýho Poláka nebo Enderáka, kterej si skládal do kufru štangle salámu. Já jsem přišla do tý kanceláře a říkala jsem, holky já jsem viděla něco neuvěřitelnýho. No ale oni říkali, oni tam ten salám opravdu nemají,“ vzpomínala Kubišová.

Na jednu stranu to prý bylo komické, ale taky se žilo v trošku jiné době. „Jako že člověk si nedělal žádný nároky. Dneska kdyby nebyl k dostání toaletní papír, tak si myslím, že by asi vyšli lidi do ulic,“ myslí si zpěvačka.