Události roku 1968 a především srpnová vojenská okupace byla a je stále svěžím propagandistickým tématem, protože je třeba rozeštvávat českou společnost, aby se náhodou občané neprobudili a nespojili k obraně proti současnému ohrožení, kterým určitě není ruská vojenská invaze. To je v podstatě hlavní úkol většiny demokratických médií, která mají zaprvé šířit propagandu a zadruhé zastírat objektivní informace a potlačovat pravdu. K tomu patří i zavalení informačního prostoru extrémním množstvím nepodstatných informací, počínaje životy všemožných komediantů a lepších prostitutek, přes divadelní sportovní vystoupení a konče stupidními seriály, které bychom mohli obecně označit slovy každý s každým, nicméně vše se správným ideologickým a rasovým podtextem.

Kdysi jsme měli reálný socialismus, dnes máme reálný oligarchismus. Výsledek je přibližně stejný, nivelizovaná chudoba uměle udržovaná těsně pod hranicí vzpoury. K tomu záplava slibů na téma lepší budoucnosti, kterou pamatujeme již dávno před listopadem 1989. Už tehdy nám lhali, že bude líp. Ale neupřesnili, pro koho. Odvádění pozornosti občanů od důležitých problémů je z tohoto hlediska více než důležité a média v něm mají naprosto zásadní úkol. Proto každoroční velepovyk kolem srpna 1968. Vděčné každoroční propagandistické téma.

Postupně se nám z hlediska spojenecké invaze, kterou předčí jen humanitární bombardování, vyprofilovaly dvě skupiny občanských názorů. Jedna internacionální „pomoc“ obhajuje, druhá kritizuje. Vzhledem k tomu, že v současnosti má většina médií za úkol vyvolávat válečnou psychózu proti Rusku, ozývá se především kritika, a stejně jako v případě mrtvých vojáků každý, kdo má mezi půlkami otvor, přidává svoje moudra.