„Miloš Zeman se podivil, proč jsou peníze pro cizí uprchlíky, ale ne pro ‚naše‘ Klokánky. V žánru státnickém zareagoval přiměřeně premiér Sobotka, když Zemana vyzval, aby populisticky nenahrával šíření nenávisti vůči uprchlíkům. V žánru ‚to sedlo jak zadek na hrnec‘ jsem zaznamenal nejlepší reakci, že stačí, aby Zemanův poradce, Martin Nejedlý, zaplatil pokutu, k níž byla odsouzena jeho firma Lukoil Czech, a peníze pro Klokánky jsou skoro po kupě,“ píše Weiss. 

Weiss se však následně pouští i do samotných Klokánků a jejich role v české společnosti. Vnímá, že Fond ohrožených dětí s předsedkyní Marií Vodičkovou sehrál pozitivní úlohu zejména v 90. letech, kdy Klokánky, po období komunismu, narušily stereotyp neosobních dětských domovů rodinným prostředím. „Jenže i stát začal postupem času uvažovat jinak, humánněji a Klokánky se hlavně po novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí z roku 2013 začaly ocitat na štíru s právním řádem i s tím, kam péče o nezaopatřené děti dospěla,“ konstatuje.