Nemám samozřejmě na mysli měšťáckou pseudomorálku, která bedlivě hodnotí, jak se kdo obléká, kdo a proč se s kým stýká a ráda odsoudí jakýkoli odklon od standardního chování jako nepřátelské gesto vůči ustáleným pravidlům.

Jde mi o vyšší zásady. Řekněme klidně mravní principy. Dobře. Nemá se lhát, ale platí to vždycky? Známe třeba milosrdnou lež. I laskavou. To, co nesnášíme, je podlá lež. Lež, která sleduje jen vlastní prospěch.

Vypadá to, jako bychom žili ve společnosti, kde je většina frustrovaná nějakou křivdou, která by jí dávala právo k odplatě stejnou mincí. Právo k nerespektování jakýchkoli pravidel. Nesouhlasím s tvrzením, že to je převážně záležitost mladé generace. Vždycky se kritizovala nastupující generace. Jen se podívejte do starých knížek. Stále stejné povzdechy nad mladými, jak se střídaly generace za sebou. 

Krást se nemá. Jenomže vždycky se kradlo. Je špatné, když se krádež stane běžnou normou chování. Otřesné ale je, pokud jsou okrádáni staří, bezmocní. Jeden z mravních principů je chránit slabší. Děláme to? Ne příliš. Raději poklonkujeme silným – třeba budou v dobrém rozmaru a něčím nás odmění.

Vyhrožování, vydírání, pronásledování. Od maličkostí, až po chování naplňující znaky trestného činu, naprosto běžná záležitost. Nejhorší je, když se takových praktik dopouštějí významné a velké firmy. Proti nim má občan jen minimální naději na úspěch. Disponují právníky prestižních kanceláří. Mohou si to při svých ziscích dovolit. O stavu naší morálky ale především svědčí skutečnost, že takové firmy nemají vůbec žádné problémy s náborem pracovníků, kteří si jejich nemilosrdné praktiky bleskurychle osvojí.  

Všude musíte předkládat výpis z trestního rejstříku. Neexistuje ovšem žádný výpis z morálního rejstříku. Máme tedy na požadavek morálky rezignovat? Vždyť nemá žádný praktický význam. Zaměstnání nemůže dostat především ten, kdo je tak nešikovný, že ho dopadli. Špatný morální profil zdaleka takové důsledky nemá.