Když člověk sleduje politické debaty, občas ho napadne, že ten či onen politik přece nemůže být úplně normální. A pokud se touto myšlenkou začnete seriózně zabývat, možná zjistíte, že tomu tak skutečně je. Politiku a moc přitahují lidé s těžkou poruchou osobnosti – narcisté.
Máte důvěru v novou vládu Andreje Babiše?Anketa
Pozor, musíme rozlišovat mezi lidmi s narcistickými rysy a lidmi s narcistickou poruchou osobnosti. Určité narcistické vlastnosti máme totiž všichni. Patří k normálnímu vývoji zdravé sebelásky a sebevědomí. Každý se chce občas líbit, na chvíli si rád připadá důležitě, občas zalže nebo se vytahuje. U zdravých lidí jsou tyto rysy proměnlivé, umí je korigovat, nebrání jim brát ohled na druhé, a pokud to s nimi přeženou, trápí je svědomí.
Narcistická porucha osobnosti je ale jiný případ. Zde už nejde o občasné chování, ale o trvalé nastavení psychiky. Patologický narcista nemá skutečné vnitřní já – žádnou stabilní identitu, o kterou by se opřel. Existuje jen jako maska, která musí být neustále sycena obdivem, nebo alespoň pozorností zvenčí. Deficit identity znamená také deficit empatie: Druzí nejsou vnímáni jako lidé, ale jako věci, které narcis vyždímá a poté odhodí. Kde není empatie, nevzniká ani svědomí – není tam vděk, soucit, výčitky, ale ani láska. Zůstane jen prázdnota a nutkavá potřeba „sycení“, která funguje jako droga. Narcista je ve skutečnosti závislý člověk, jehož drogou je obdiv, pozornost, moc a kontrola – a stejně jako u jiných drog potřebuje stále větší dávky. A protože ho nebrzdí svědomí, je schopen obětovat doslova cokoli: partnera, děti, kolegy, firmu, a pokud má dost moci, klidně i vlastní národ. Hlavně když zůstane nasycené jeho ego.
Jde o velmi silný výrok, je proto třeba ho podrobněji rozebrat. Následující text nemá primárně řešit toxické vztahy, ale vysvětlit, proč je nebezpečné slepě odevzdávat moc lidem, kterým jde především o moc samotnou. Článek má také ukázat, že mezi námi žijí lidé, které nelze pochopit skrze naše vlastní vnímání reality, protože fungují jako zcela jiný „druh“. Pochopení jejich psychiky zvyšuje u zdravého člověka šanci tato monstra včas rozpoznat, dřív než mu zničí osobní život, podnikání nebo po volbách, skrze silný a všudypřítomný státní aparát, všechno, co dosud považoval za samozřejmé a pevně dané.
PROČ PRÁVĚ NARCISMUS?
Když se člověk začne dívat na politiku prizmatem poruch osobnosti, naráží pořád na jeden typ. Ne proto, že by jiné poruchy neexistovaly, ale proto, že právě narcismus je ve veřejném prostoru nejviditelnější, nejatraktivnější a nejničivější. Je to kombinace charismatu, přetvářky, touhy po moci a naprosté absence empatie – přesně to, co v politice snadno prorazí a zároveň nejvíc škodí.
Aby bylo jasné, proč právě narcismus dominuje, je dobré se nejprve seznámit s dělením poruch osobnosti dle amerického diagnostického a statistického manuálu duševních poruch DSM-5. DSM-5 rozeznává tři základní skupiny psychických poruch, tzv. „clustry“.
Cluster A (podivínští a odtažití) zahrnuje poruchy paranoidní, schizoidní a schizotypální poruchy. Tito lidé bývají uzavření, podezíraví a druzí jim spíše vadí. Nevyhledávají pozornost, takže v politice je téměř nenajdete.
Dále pak Cluster B (dramaticko-výbušní), do kterého spadají poruchy antisociální, hraniční, histriónské a narcistické. Právě zde vzniká nejvíc manipulací, konfliktů, lží, zneužívání a destrukce vztahů. A také nejvíc touhy po moci. Proto Cluster B ve veřejném prostoru dominuje.
A nakonec Cluster C (úzkostní a bojácní), který sdružuje poruchy vyhýbavé, závislé a obsedantně-kompulzivní. To jsou lidé úzkostní, bojácní, plní chronického strachu ze selhání a odmítnutí. Tito lidé se drží při zemi, nejde tedy o osobnostní profil, který by se tlačil k moci.
Pro laiky se někdy používá výstižná mnemotechnická pomůcka: A – MAD (šílení), B – BAD (zlí), C – SAD (smutní).
Je důležité pochopit, že psychické poruchy často vznikají jako obranný mechanismus proti traumatickému dětství. U těchto lidí bývá přítomná celá řada psychických poruch, ale jedna z nich časem převáží a stane se dominantní. Například podle časopisu Child Psychiatry & Human Development koreluje narcismus s psychopatií zhruba na úrovni r = 0,55 a s machiavelismem kolem r = 0,47, což ukazuje, že se tyto temné rysy osobnosti u jednoho člověka velmi často potkávají.
NARCISTA JE „JINÝ DRUH“
Psycholog Robert Tomšík v knize V zajetí narcismu popisuje narcistickou osobnost jako „doslova jiný druh“ a skutečně se nejedná o nadsázku. Deficit empatie není metafora, ale fakt podložený neurovědou: U patologických narcisů lze pozorovat změny v oblastech mozku zodpovědných za empatii, soucit a morální úsudek. Jinými slovy: Tito lidé opravdu necítí to, co cítí normální člověk, a proto se chovají tak, jak se chovají. Tomšík doslova píše:
„Každý narcista má také určité psychopatické rysy. Je to proto, že narcismus ovlivňuje svědomí – vnitřní orgán dobra a zla. Hlavními složkami našeho svědomí jsou empatie, vina, stud, kritická sebereflexe a uvědomování si vyšších hodnot, jako je láska, soucit, péče, altruismus, čestnost, krása, pravda a spravedlnost. Věřte mi, narcisté jsou jiní. Doslova jiný druh, fyziologicky. Nová studie zjistila, že lidé, kteří trpí narcistickou poruchou osobnosti, mají strukturální abnormality v oblasti mozku spojené s empatií.“
„Pomocí metod magnetické rezonance vědci zjistili strukturální abnormality přesně v té oblasti mozku, která se podílí na zpracování a vytváření soucitu. Už jste pochopili, proč narcisty nezměníme? Neurochirurgové to v současné době vyřešit nedokážou. Pár psychologů a psychiatrů tvrdí, že to dokážou. Já o tom však vážně pochybuji.“
„Jde o velice podstatný fakt, na jehož základě nelze od narcistů očekávat fair play. Něco takového jednoduše nedokážou pochopit a přijmout. Částečně za to může jejich velikášství: Nikdy nenesou vinu ani odpovědnost za nic špatného, protože stojí na pomyslném piedestalu a hledí svrchu na lidstvo s jeho omezujícími společenskými zvyklostmi a hloupými emocionálními obavami. Pramení to však také – a především – z jejich deficitu empatie, který jim znemožňuje prožívat bolest druhých. A jelikož jsou ve svých vlastních očích oprávněni ke všemu, co dělají, samotná představa odpovědnosti a viny je jim cizí.“
„Život je pro narcistu jenom hra s jediným cílem, jímž je bezpodmínečné vítězství, soutěž, kterou je třeba vyhrát nahromaděním větší moci, většího množství peněz, odlidštěného sexu s vyměnitelnými, zato vždy těmi nejlepšími těly – „trofejemi“ – a větší slávy, než má kdokoli jiný. Tedy alespoň v jeho očích. Lidé jsou pro něj pouzí pěšáci, jež využije na své cestě k nezastavitelné moci, k získání trofeje, anebo jsou jen odrazy jeho jedinečnosti a velikosti, které dodávají výživu jeho narcistickému egu. Jakmile přestanou plnit svou funkci a nebudou již krmit jeho nenasytné ego, zahodí je nebo zničí přímo na cestě. Narcista žije v realitě, kterou si sám vytvořil, a pravda ani objektivita ho nezajímá. Čestnost a důslednost jsou pro obyčejné smrtelníky – a to on přece není.“
„Omezuje hloubku a rozsah jeho chápání, přestože může být inteligentní. Schopnost empatie je u narcistů nízká, až nulová. To vylučuje možnost vytvoření hlubších smysluplných vazeb s nimi. Narcista, který není schopen pochopit a ocenit, že ostatní lidé jsou suverénní jednotlivci s bohatým a složitým vnitřním životem, je v podstatě vidí jako předměty, které lze použít k naplnění jeho potřeb a přání, aniž by se braly v potaz jejich potřeby, přání, lidskost nebo důstojnost.“
„Nenechte se oklamat. Narcista dokáže předstírat empatii a jisté zdání zájmu o lidské ideály, nedokáže však předstírat pocit viny – emoci, která je zcela mimo jeho schopnosti rozlišovat mezi pravdou a fikcí, a to ani když se to týká jeho vlastního vnímání, pocitů a myšlenek. Část přesvědčivosti narcisty má svůj původ v jeho schopnosti říci lidem to, co chtějí slyšet. Jeho osobnost (ve smyslu názorů, hodnot, morálky a podobně) je při „číhání“ na oběť velice „flexibilní“, proměnlivá. Máte rádi víno? ON ho má také rád. Nesnášíte víno? ON ho také nesnáší. Co „chceme“ slyšet, to nám řekne. Jde o takzvaný mirroring neboli zrcadlení. Jelikož mu nezáleží na hodnotách ani faktech, jediné, co se počítá, je vítězství v jakékoli hře, kterou právě hraje, takže pokaždé si ohne realitu tak, aby vyhovovala jeho účelu. K jeho přesvědčovacím nástrojům patří lichotky, plané sliby, přemlouvání, předstírání obav, pasivně agresivní manévry a narážky či (nejen) citové vydírání.“
Jste rádi, že je Babiš premiérem?Anketa
Stejné principy využívají narcisté i v politice. Dokážou se velmi snadno přizpůsobit a měnit světonázor podle toho, jaké mají zrovna kolem sebe publikum. Z pravičáka se tak snadno stane levičák, z konzervativce liberál, z euroskeptika eurohujer a z kovaného komunisty zapřisáhlý demokrat. Velké politické strany si nechávají dělat průzkumy veřejného mínění a lídři se pak „vyzrcadlí“ do co největší části elektorátu. Menší strany si zase hledají neobsazené segmenty voličského spektra, které jim zajistí koaliční křeslo, přes něž mohou dál hrát politickou partii. Důležité nejsou skutečné myšlenky, hodnoty ani charakter – důležité je křeslo u vládního stolu. Vnitřní vyprázdněnost a absence svědomí, které jsou pro narcisty katastrofou v osobních vztazích, se v politice paradoxně stávají výhodou. Jsou to totiž přesně ty „kvalifikační předpoklady“, díky nimž se člověk nezastaví v okamžiku, kdy by normálního člověka přibrzdil stud, lítost nebo výčitky.
KDE HLEDAT NARCISTY
Narcisté mají mnoho podob, ale nejjednodušší dělení je na narcisty grandiózní a skryté. Grandiózní narcis je viditelnější. Rád se ukazuje, chce být v centru pozornosti, často je hlučný, sebejistý, okouzlující a zároveň bezohledný. Na první pohled může působit jako „přirozený vůdce“, alfa samec. Ve skutečnosti je ale pravý opak. Skutečný alfa samec je vnitřně silný, klidný, pečující a transparentní. Alfa jedná na rovinu, nezříká se odpovědnosti a stará se o skupinu (smečku) s nasazením vlastního života. Narcista je naproti tomu vnitřně křehký, neklidný, podezíravý a jedná zákeřně. Zkušenější lidé dokážou v jeho mimice a gestikulaci vyčíst rozpor s tím, co zrovna tvrdí. Neumí nést odpovědnost za vlastní činy, a tak při problému místo sebe vždycky předhodí nějakého obětního beránka.
Skrytý narcis je ještě zákeřnější. Na první pohled nepůsobí jako predátor. Naopak, rád se stylizuje do role slušného, skromného, obětavého člověka, někdy dokonce filantropa. Ve skutečnosti v něm ale běží stejný program jako u grandiózního typu. I on se potřebuje cítit výjimečný, i on vyžaduje zvláštní zacházení a i on trestá, když nedostane, co chce. Má stejné potřeby, stejné cíle a používá velmi podobné vzorce chování, jen je balí do jemnějšího, kultivovanějšího obalu, který okolí uklidňuje a mate.
Někteří psychologové a terapeuti si všímají, že grandiózní narcisté inklinují k profesím, které nabízejí prestiž, viditelnost a možnost ovládat druhé. Patří sem showbyznys, vrcholový sport, mediální svět, byznys a samozřejmě politika. Tam, kde jsou reflektory, publikum a mocenský žebříček, tam je pro grandiózního narcistu přirozený domov.
Vykonává Okamura funkci předsedy sněmovny lépe než Pekarová?Anketa
Skrytí narcisté volí raději prostředí, kde mohou získat vliv, moc a kontrolu nenápadněji. Často se usazují v institucích, které působí morálně nebo společensky nedotknutelně. Najdeme je proto mezi akademiky, lékaři (zejména chirurgy), soudci, právníky, policisty, faráři, ve vedoucích funkcích škol, ústavů a charitativních organizací, ale také ve společenství vlastníků, školních radách, v komunální politice nebo v různých sektách. Zkrátka všude tam, kde lze ovládat druhé skrze pravidla a úřední autoritu.
Narcisté jsou velmi lakomí, všem okolo závidí a jsou přesvědčeni, že lidé závidí jim – často projektují své špatné vlastnosti do druhých. Nezávidí pouze majetek, ale také úspěchy, krásu, společenské postavení a dokonce i empatii a radost ze života, kterou sami neumějí prožívat. Je pro ně typické, že místo aby problémy řešili, eskalují je. Konflikty jim přinášejí kontrolu a kontrola jim přináší pocit moci. Dnešní doba jim navíc hraje do karet díky sociálním sítím. Grandiózní narcisté jsou často mezi tvůrci obsahu, youtubery a „influencery“, kde se staví do role hvězd nebo bojovníků za kde co. Skrytí narcisté působí na sítích spíš v zákulisí – v komentářích, často anonymně.
Oba typy potřebují emocionální odezvu a je jim jedno, zda je pozitivní, nebo negativní. Obdiv i nenávist je sytí. Jediné, co je skutečně ničí, je ignorace. Přestože mohou působit jako silné osobnosti, ve skutečnosti jsou velmi křehcí a nezájem okolí je uvnitř silně zraňuje. Proto vyvolávají drama, jen aby si vynutili reakci, kterou zaplní vlastní prázdnotu. I proto narcisté tak často míří do politiky a jiných mocenských struktur. Navenek to vypadá, že chtějí spravovat stát, ve skutečnosti chtějí ovládat davy.
ZROD NARCISTY
Abychom narcisty skutečně pochopili, musíme pochopit, jak tato porucha osobnosti vzniká. Poruchy osobnosti nejčastěji vznikají jako obranné mechanismy v raném dětství (pomíjím teď vliv genetiky, který je rovněž nezanedbatelný). Každé dítě potřebuje ke zdravému vývoji zažívat pocit bezpečí, stability, nepodmíněné lásky a zrcadlení svých emocí skrze pečující osobu. Pokud mu pečující osoba – typicky matka – tento základ neposkytne, dítě zažívá silné trauma a aby situaci psychicky přežilo, vytvoří si obranný mechanismus.
Čím je člověk mladší, tím jsou jeho obranné strategie primitivnější. Pokud je dítě v traumatu dlouhodobě, tyto obranné strategie se zvýrazní natolik, že se stávají pevnou součástí osobnosti a složitější, zralejší strategie se už nevyvinou. Traumatizovaný člověk tak emocionálně ustrne na vývojovém stupni věku, ve kterém trauma prožíval.
HRANIČNÍ PORUCHA: „NEOPOUŠTĚJ MĚ, I KDYŽ TI UBLIŽUJI“
Například hraniční porucha osobnosti se obvykle vyvíjí buď v období rané vazby (0–3 roky), nebo v předškolním věku (3–7 let). Stane se tak třeba tehdy, když je miminko emočně zanedbávané a dostává se mu nekonzistentní péče. V jeho vnímání se pak jedna osoba (maminka) rozštěpí na dvě – „hodnou maminku“ a „zlou maminku“. Toto vnitřní štěpení je propsáno do skrytých vzorců chování, které si člověk nese po zbytek života: Na jednu stranu má silnou potřebu blízkosti, na druhou stranu se jí děsí ve strachu, že o ni přijde.
NARCISTICKÁ PORUCHA: „OBDIVUJ MĚ, NEBO TĚ ZNIČÍM“
Narcistická porucha osobnosti se vyvíjí mezi druhým a čtvrtým rokem života, kdy každé dítě přirozeně prožívá pocit grandiozity: Vyžaduje obdiv, svět se má v jeho očích točit kolem něj. Je to fyziologická fáze vývoje, která se má později přetavit do zdravé ctižádosti a schopnosti vidět druhé jako samostatné bytosti. Dítě se postupně učí oddělovat „já“ od „ty“, snášet přiměřenou frustraci a chápat, že není střed vesmíru, ale zároveň je milované.
K tomu ale nedojde, pokud je péče příliš kritická, trestající a odmítavá, nebo naopak přehnaně idealizující bez hranic (případně chaotická – kombinace obojího). V takovém prostředí dítě ustrne v grandiózním období. Na vnitřní prázdnotu, tedy deficit pevného JÁ, reaguje obranou: Vytvoří si falešnou masku grandiozity, díky níž dokáže traumatické období přežít. Problém je, že se tím jeho emocionální vývoj zakonzervuje dříve, než se stihnou vytvořit složitější emoce, jako je empatie, láska, vděk nebo soucit.
Tato falešná identita funguje jako psychologický krunýř. Dítě si v sobě postaví slupku výlučnosti a „spokojenosti“, protože pravda – že se uvnitř cítí nemilované a bezcenné – by byla nesnesitelná. Uvnitř vzniká bolestné přesvědčení „nejsem dost dobrý“, zvenku proti němu stojí nafouknuté „jsem výjimečný a nikdo mi nesmí ublížit“. Patologický narcismus se tedy odvíjí z narušené citové vazby k primárním pečujícím osobám a z pocitu, že dítě je nechtěné, nedůležité nebo milované jen za výkon.
ZAMRZLÉ EMOCE: DÍTĚ V TĚLE DOSPĚLÉHO
Výsledek je, že emoční vývoj ustrne. Zvenku může takový člověk působit dospěle, inteligentně a úspěšně, někdy vysoce nadprůměrně. Jenže uvnitř zůstává ve vývojové fázi malého dítěte. Prožívá hlavně základní „batolecí“ emoce jako vztek, závist, lakota, stud, nárokovost a hlad po obdivu. Složitější a zralé emoce, jako je opravdová empatie, pocit viny, schopnost snést kritiku nebo udělat kompromis, se u něj nikdy pořádně nerozvinou.
Proto se v dospělosti objevuje paradox: Hlava může být brilantní, ale emočně je to čtyřleté dítě s mocí dospělého. Jakmile má pocit, že jeho velkolepá maska praská, přicházejí výbuchy hněvu a agrese, pomsta nebo ledové odpojení. Jiný způsob, jak se s vnitřním zraněním vyrovnat, si nikdy nevybudoval.
(BEZEDNÁ) NÁDOBA NA LÁSKU
Považujete Ukrajince za bratrský národ?Anketa
U narcise se kvůli toxickému vztahu s pečující osobou v raném dětství dno této nádoby nikdy nevytvořilo. Uznání, úspěchy a obdiv do ní sice padají, ale zároveň skrz ni propadají a nic v ní nezůstává. A právě to je kořen celoživotní narcistické „výživy“. V dospělosti je nucen nepřetržitě shánět další a další potvrzení, protože jiný zdroj vnitřní hodnoty se nikdy nevybudoval. Honí se za úspěchy a vnější uznání, ale niterného nasycení láskou nikdy nedosáhne. Lásku, kterou mu nedopřáli rodiče v raném dětství, už ničím nenahradí.
Úspěchy, kterých dosáhne, v něm nezůstávají, nedokáže se z nich dlouhodobě radovat. Jakýkoli neúspěch nebo kritika narušují jeho masku dokonalosti. Proto není schopen přiznat vlastní chybu. Kdyby připustil, že selhal jako každý jiný člověk, začala by se mu rozpadat celá stavba osobnosti. Pod grandiózní fasádou totiž není pevné „já“, ale prázdno a stud, kterému se celý život zoufale vyhýbá.
Ačkoli se grandiózní narcisté prezentují jako dokonalé bytosti, které mají vše pevně v rukou, realita je přesně opačná. Jan Dvořák to trefně popisuje v podcastu „Poznejte svého psychopata 87. V narcisově hlavě… na chvíli…“. Sam Vaknin na přednášce o narcismu říká: „Vezmu vás na prohlídku narcistovy mysli – není to Disneyland, je to místnost hrůzy, je to koncentrační tábor.“ Narcisté svou bezohlednou strategií často dosahují slávy i bohatství, ale právě u nich více než u běžných lidí platí, že peníze ani sláva člověku štěstí nepřinesou. Je to jeden z důvodů, proč jsou mnozí „úspěšní“ lidé ve skutečnosti hluboce nešťastní. Narcisté proto mají často problémy s alkoholem a návykovými látkami a často také páchají sebevraždy, byť pravděpodobně ne tak často jako jejich oběti.
PROMYŠLENÁ ROLE OBĚTI
Jedna z nejúčinnějších zbraní narcisty není síla, ale role oběti. Je to maska, která mu otevírá dveře, kryje záda a zároveň mu vyrábí nové oběti.
Za prvé ji používá při lovu partnera. Vypráví srdceryvný příběh o tom, jak ho všichni zrazovali, využívali a ničili. Tím si testuje, kdo „zabere“. Nejlépe funguje na empata: člověka, který má potřebu zachraňovat, omlouvat, pomáhat, i když přitom sám trpí.
Za druhé stejnou hru hraje v práci. Tváří se přetíženě, nepochopeně, utlačovaně, a protože lidé neradi vypadají jako „ti bez srdce“, začnou mu ulevovat. Přehodí na sebe jeho povinnosti, omlouvají jeho výbuchy, tolerují jeho podrazy. Narcista tak získá přesně to, co potřebuje: výhody bez odpovědnosti.
A za třetí je to jeho pojistka do budoucna. Čím déle s ním lidé žijí nebo pracují, tím víc si všimnou podivností: rozpadlé vztahy, samí „špatní“ bývalí, konflikty všude, kam přijde. Jenže když má narcis dobře vyprávěný příběh o těžkém dětství a celoživotním „zneužívání“, většina lidí si jeho toxické chování vysvětlí jako trauma. Nejenže mu odpustí, oni ho ještě litují a snaží se ho „léčit“ vlastní láskou. Jenže jak už víme: jeho nádoba na lásku je bezedná, takže se nenaplní ani za sto let.
NARCISMUS A EGO
Někdy se o narcistech říká, že mají „nafouknuté ego“. Podle Sama Vaknina je to spíše naopak: Jejich ego – tedy vnitřní „hranice já“ – je nevyvinuté nebo zdeformované, a proto se vnitřně opírají o masku a emoce okolí. Kdo nemá pevné ego, ten špatně rozlišuje, kde končí on a kde začíná druhý člověk: Ostatní nevnímá jako samostatné bytosti s vlastními potřebami, ale jako „prodloužení sebe“. A to je v politice a úřadech smrtící kombinace: Takový člověk má přirozený sklon druhým říkat, co mají chtít, co mají dělat a co si „smějí“ myslet – ne proto, že by byl jen přísný, ale protože jeho psychika neumí doopravdy respektovat cizí hranice. Proto pro narcistu slovo „NE“ není legitimní odpověď, ale útok, který musí zlomit.
LZE NARCISMUS LÉČIT?
Absence svědomí a neschopnost přiznat chybu má pro narcisty ještě jeden zásadní důsledek: Nevidí u sebe žádný problém. Sami sebe vnímají jako bezchybné a ubližovat druhým jim nevadí, takže nejsou motivováni zahájit psychoterapii. Pokud už se na terapii dostaví, obvykle chtějí řešit „svět okolo“, ne sebe. Proto je narcistická porucha osobnosti v praxi extrémně obtížně léčitelná a skutečná změna se objevuje spíše výjimečně.
Podle Medscape: Medical & Health vyhledá terapeutickou či jinou odbornou pomoc pouze zhruba 2–16 % osob s narcistickou poruchou. Podle PsychCentral navíc narcismus není „vyléčitelný“ v klasickém slova smyslu – mluví se spíše o částečné nápravě při dlouhodobé terapii trvající 5–10 let. Jenže podle Durvasula více než 60 % osob s narcistickou poruchou terapii ukončí během prvních tří měsíců. Pak obvykle psychoterapeuta vyhodnotí jako zcela nekompetentního, léčbu ukončí a všude, kde mohou, si na něho stěžují.
KDO JE TADY VĚTŠÍ BLÁZEN?
Teď si zrekapitulujme, co už víme. Politika je řemeslo, které velmi silně přitahuje osoby s narcistickou poruchou osobnosti. Tito lidé jsou velmi přesvědčiví a na první pohled u nich tuto poruchu nepoznáte. Jsou to lidé názorově neukotvení a emocionálně ustrnulí v raném dětství – živení hlavně negativními emocemi (nenávist, závist, lakota, faleš, arogance), protože složitější pozitivní emoce se v nich nikdy nevyvinuly. Nemají pevné ego, a tak nedokážou jasně rozlišit, kde končí oni sami a začínají ostatní. Základní demokratický princip, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, je pro ně vnitřně nepochopitelný.
Přesto dnes politikům, úředníkům a různým institucím odevzdáváme stále více svobod. Tak kdo je tedy vlastně větší blázen?
NARCISTIČTÍ RODIČE
Narcismus se velmi často předává z generace na generaci – kombinací genetiky a toxického rodinného prostředí. Narcistický rodič nevnímá dítě jako samostatnou bytost, ale jako prodloužení vlastního ega. Láska je podmíněná výkonem, loajalitou a tím, jak dítě rodiče „zásobuje“ obdivem, poslušností nebo rolí, kterou v rodině hraje. Typická je triangulace – děti (nebo dítě proti druhému rodiči) jsou stavěny do soutěže o přízeň. Vznikají role „zlatého dítěte“ a „černé ovce“. A právě v takovém prostředí děti často vyrostou buď v dalšího narcistu (nasadí si stejnou masku grandiozity), nebo v empata – pečovatele, který se naučí, že lásku si zaslouží jen tehdy, když se zcela podřídí (tedy ideální oběť dalšího narcisty).
Bojíte se, že Andrej Babiš jako premiér okrade stát ve svůj prospěch?Anketa
U narcistických matek se často objevuje touha po „velké rodině“. Pořizují si hodně dětí ne proto, že by chtěly pečovat, ale kvůli obrazu, kontrole a stálému zdroji pozornosti. Děti jsou pro ně zásobníky emocí – obdivu, závislosti, dramatu. Domácí atmosféra bývá směsí kontroly, agrese, strachu a chaosu. Některé děti jsou přehnaně chráněné a idealizované, jiné ponižované a obětované, ale ve skutečnosti jde vždy o totéž: Rodič potřebuje krmit své ego, ne naplňovat potřeby dítěte. Triangulace, pomluvy, přehazování viníků a neustálé napětí jsou v takových rodinách normou, ne výjimkou. Někdy se objevuje Münchhausenův syndrom v zastoupení – pečující osoba záměrně vytváří nebo falšuje příznaky nemoci a dítě prezentuje jako nemocné. Je to vzácná, ale závažná forma týrání.
A právě tenhle typ rodinného nastavení se objevuje i u některých nejviditelnějších politických vůdců. Studie srovnávající dětství Hitlera, Putina a Trumpa popisuje u všech tří velmi podobný vzorec: rané trauma a emočně nevyvážené prostředí, silně autoritativní (u Hitlera a Putina i fyzicky násilnický) otec jako zdroj strachu a studu a současně matka, která byla spíše soucitná, ale nedokázala dítě před otcovou tvrdostí ochránit. Autoři ukazují, že taková kombinace – tvrdá dominance shora + nejisté citové bezpečí – může nastartovat vývoj patologického narcismu a pozdější „narcistické politické vedení“. U Trumpa studie zmiňuje jako klíčový zlom i nucený pobyt na přísné vojenské internátní škole v citlivém věku, který měl podobný efekt chronické frustrace a tlaku na výkon.
V dospívání se situace ještě vyhrotí. Jakmile dítě začne mít vlastní názor, talent, vztahy a úspěchy, začne ohrožovat rodičovo ego. Platí tiché pravidlo: „Můžeš zářit, ale nesmíš zastínit slunce.“ Narcistické matky často žárlí na krásu, mládí a svobodu svých dcer, narcističtí otcové na schopnosti a kariéru synů. Děti jsou buď tažené ke dnu – zlehčováním, shazováním, sabotážemi – nebo naopak honěné k extrémním výkonům, aby se jimi rodič mohl chlubit jako svým „produktem“ kvalitních genů a výchovy. Úspěch dítěte je vítaný jen do chvíle, dokud slouží rodiči; jakmile se z něj stane skutečný, samostatný úspěch dítěte, mění se v hrozbu.
Když člověk nemá zábrany, ani rodina není „posvátná“ – je to jen další prostředek nebo rukojmí. U některých diktátorů to vidíme až děsivě názorně: Stalinův syn Jakov Džugašvili skončil v německém zajetí a když Němci po Stalingradu nabízeli výměnu, Stalin ji podle svědectví a dobových záznamů odmítl a Jakov nakonec zemřel v Sachsenhausenu. Podobně v nacistickém vedení: Hitlerův švagr Hermann Fegelein byl na konci války zatčen, postaven před polní soud a popraven; v popisech událostí se opakuje, že rozhodující impulz přišel shora z Hitlerova okolí. Toxický vztah připomínající narcistické zneužívání se odehrával také mezi Hitlerem a jeho neteří Geli Raubalovou, která spáchala sebevraždu za dodnes diskutovaných okolností. Pro narcistu je zkrátka důležitá pouze jedna osoba: on sám.
NARCISTIČTÍ PARTNEŘI
Nejlépe se zvrácenost narcistické poruchy osobnosti ukazuje na partnerských vztazích. Narcista neumí blízkost v odstínech a místo toho přepíná mezi dvěma extrémy. Buď partnera zbožňuje a dělá si z něj náhradní „matku“, nebo ho nenávidí a v hlavě z něj udělá viníka všeho špatného, co se mu kdy přihodilo. Nechápe, že člověk, se kterým roky žije, může mít na něco jiný pohled, a přesto ho mít rád. Jakmile partner projeví vlastní potřebu, hranici nebo jen nesouhlas (případně si narcis konflikt vyrobí čistě ve své hlavě, protože hluboko uvnitř nevěří nikdy nikomu), přepne se z idealizace do pohrdání.
Narcisté prožívají ve vztazích stále stejné vzorce: idealizace → devalvace → odhození. Tento plán má narcis již od začátku a celé to má ohromnou dynamiku. Snaží se svoji oběť svázat se svým životem dřív, než ho prokoukne. Do tří měsíců od seznámení se často plánuje svatba a velmi rychle přicházejí i děti. Už ve fázi idealizace sbírá na partnera „kompro“, které později použije u rozchodu, u soudu nebo při boji o děti, dům či firmu. Dokáže se měsíce až roky přetvařovat a plánovat. Večer před dnem D se chová zamilovaně, partnerovi dá ještě pusu na dobrou noc a ráno stojí u dveří kufry. Žádné vysvětlení, žádný dialog, jen ticho nebo pohrdání či výsměch.
SMRTICÍ HORMONÁLNÍ KOKTEJL
Celé to má navíc brutální biochemii. Na začátku partnera „předávkuje“ láskou – pozornost, komplimenty, zprávy, sliby, společné plány a spousta manipulace. Tím se v mozku oběti spustí dopamin (euforie, návyk) a oxytocin (pouto, důvěra). Vznikne závislost. Pokud se do této situace dostane někdo vám blízký a vy víte už v době, kdy je ještě vše zalito sluncem, že jde o smrticí svazek s narcistou, který skončí tragédií, stejně nemáte prakticky žádnou šanci této osobě pomoci – neuvěří vám. Varovali byste ho totiž před chováním, které zcela vybočuje ze světa normálních lidí.
Pak narcis přepne do druhé fáze: Lásku začne dávkovat nepravidelně. Jednou neuvěřitelná něha, podruhé ledový klid, ignorace, ticho, výbuchy zloby. To je princip intermitentního posilování – stejná metoda, jakou se cvičí pes: pamlsek není pokaždé, právě proto se snaží víc. Narcista tohle dělá s člověkem, který ho miluje. Perioda „pamlsků“ se postupně zkracuje, periody chladu a nenávisti prodlužují. V oběti mezitím roste stres a nejistota, tělo jede na kortizol, typický stresový hormon podporující funkci amygdaly. Výsledkem je trauma bond – vazba, ve které je láska přilepená ke strachu.
Dávky dopaminu a oxytocinu v čase slábnou, zatímco dávky kortizolu rostou. Ten u oběti vyvolá chronický stres a dochází ke zhoršení krátkodobé paměti, snížení schopnosti učení a soustředění. Dostavuje se úzkost, deprese, kognitivní disonance a emocionální nestabilita. To všechno dohromady oběť izoluje a činí ji stále více emocionálně i neurobiologicky připoutanou k člověku, který jí ubližuje. Bez odborné pomoci či podpory okolí se z tohoto vzorce mnoho lidí obtížně dostává. Mohou se rozvinout těžké deprese a úzkosti, posttraumatické příznaky až PTSD (posttraumatickou stresovou poruchou) nebo adaptační porucha; nezřídka se objevují i sebevražedné myšlenky či pokus o sebevraždu.
V posledních letech můžeme vidět obdobné principy užívané státy a nadnárodními organizacemi k vytváření davové psychózy a masové manipulaci. Strach je nejsilnějším nástrojem k řízení davu. Pandemie, klimaalarmismu a válečné štváčství vytváří u lidí stres, dochází k vylučování kortizolu a posilování funkce amygdaly, která potlačuje racionální myšlení. Lidé se stávají agresivnějšími, hůř přemýšlejí v odstínech, snáz přijímají černobílé vidění světa s jasně definovaným „dobrem a zlem“. A přesně to narcisté milují: drama, konflikty, silné emoce, hledání spasitelů a jasné dělení společnosti na nepřátele a publikum, které se dá vodit na krátkém vodítku odměn a trestů.
PO FALEŠNÉ LÁSCE SKUTEČNÁ VÁLKA
Rozchody narcistů bývají promyšlené jako divadelní kus a partner se o konci dozví jako poslední. Narcista si dlouho chystá půdu: Přepisuje příběh vztahu, hraje si na oběť, sbírá svědky, kontakty, dokumenty. Když přijde chvíle útoku, přetne komunikaci a partnerovi nedá žádné vysvětlení ani možnost reakce. To je pro oběť extrémně zraňující – nerozumí, co se stalo, nemá, kde říct svou verzi, nikdo ji neposlouchá. V pozadí běží další strategie: pomlouvačná kampaň. Narcista před rodinou, přáteli, kolegy i soudy líčí partnera jako problémového, nestabilního, agresivního. Protože je oběť psychicky na dně, často se v zoufalství nechá vyprovokovat – třeba u soudu udělá scénu nebo se zhroutí. Narcis vedle ní působí jako klidný, rozumný, vyrovnaný člověk. Publikum vidí „šílence“ a „chudáka, co to s ním vydržel“. Narcista se tím baví: Čím víc bývalý partner trpí, tím větší má pocit moci. Proto plánuje rozchod tak, aby byl co nejvíc zdrcující. A jakmile se oběť začne zvedat, vrací se další fáze manipulace – tzv. hoovering.
A co když jsou ve vztahu narcisté dva? Pak to většinou skončí jako „Válka Roseových“. Jediný relativně stabilní model je dvojice dvou grandiózních narcistů, kde je jeden jasně dominantní a druhý se s podřízenou rolí smíří. Pak spolu uzavřou chladné, vypočítavé spojenectví, plné přetvářky a nedůvěry. Navenek se prezentují jako dokonalý stále zamilovaný pár, uvnitř je to boj o moc, kontrolu a status. Jakmile se jednomu z nich naskytne příležitost posunout se výš (prestižnější partner, větší majetek, lepší kontakty), druhého bez váhání obětuje. Je třeba říci, že partnerství dvou narcistů není příliš časté, přirozenější je svazek například narcise s hraničářem.
NARCISTIČTÍ KOLEGOVÉ
V pracovním prostředí se narcista chová podle velmi podobného scénáře jako ve vztazích: Od první chvíle má plán. Na první pohled může působit jako hvězda týmu – sebejistý, výřečný, ambiciózní, někdy až charismatický. Kolegové žasnou, jak to všechno stíhá. Tajemství je jednoduché: Nestíhá. Využívá schopné lidi kolem sebe, vyždímá je a jejich práci pak prezentuje jako vlastní. Zatímco zdravý lídr říká „my“, narcista bere tým jen jako kulisu ke své vlastní prezentaci, takže všechny úspěchy (týmové i cizí) vypráví v první osobě: „Já jsem zařídil, já jsem vytvořil, já jsem vymyslel“. Takto si rychle získá pozornost vedení i respekt části okolí. Výzkumy ukazují, že narcističtí lidé mají tendenci snadněji „vystoupat“ do viditelných pozic – ne proto, že jsou nejlepší, ale protože umí být výrazní, tlačit se dopředu a prodat se navenek.
Jakmile se objeví problém, scénář se obrátí: Narcista okamžitě najde viníka nebo se z projektu tiše vypaří. Jeho agenda je pořád stejná – sbírat zásluhy, vyhnout se odpovědnosti. Zlehčuje práci druhých, krade nápady a vydává je za své, snaží se být vidět u všeho, co se podaří, a nikdy nestát u ničeho, co selže. Když dostane zpětnou vazbu nebo se mu něco nehodí, reaguje přecitlivěle, útočně nebo pasivně-agresivně a pak si hledá viníka mimo sebe. I proto je narcismus spojený s vyšší mírou kontraproduktivního chování v práci – arogance, šikany, podrazů, sabotáží a porušování pravidel, pokud z toho plyne výhoda.
Největší škoda ale vzniká „mezi lidmi“. Narcista je notorický lhář a manipulátor. Má potřebu dominovat a kontrolovat, takže rozkládá psychologické bezpečí týmu: Roznáší pomluvy, staví kolegy proti sobě, testuje loajalitu a všude kolem sebe roztírá atmosféru nejistoty. V chaosu se cítí dobře. Jeho oblíbená technika je poštvat dva lidi proti sobě a pak se sám ujmout role „mediátora“. Kdo se mu postaví, stává se nepřítelem; kdo ho obdivuje, je dočasně „spojenec“. V důsledku toho se tým místo práce zabývá přežíváním, konflikty a tím, kdo je zrovna „na řadě“. Studie o narcismu v týmech popisují, že narcističtí jedinci zhoršují spolupráci, zvyšují konflikty a erodují důvěru.
V politice se narcismus typicky projevuje „převlékáním kabátů“: Ideje jsou jen dekorace, skutečným cílem je přežít a udržet se u moci. Stejnou logiku vidíme i v neochotě odstoupit po skandálu. Zdravý člověk vyvodí osobní odpovědnost, narcista se zuby nehty drží židle a klidně potopí i celou stranu. Protože mu chybí svědomí i sebereflexe, nepřipouští si vinu ani tehdy, když je usvědčen. Místo toho hledá viníka a realitu přepisuje ve svůj prospěch. A stále je třeba mít na paměti, že narcista realitu nepřekrucuje jen navenek – přetváří ji přímo ve své mysli, aby udržel kompaktní svoji grandiózní masku neomylnosti. Musí tedy lhát především sám sobě, jinak by se mu rozpadla celá osobnostní konstrukce. Proto svému flexibilnímu výkladu „faktů a skutečnosti“ opravdu věří. Bez rozpaků dnes popře to, co řekl včera, a bude přitom působit mimořádně přesvědčivě, protože je upřímně přesvědčen o své aktuální „pravdě“. A co víc, od ostatních bude vyžadovat, aby mu ji potvrzovali. Protože je extrémně citlivý na kritiku, obklopuje se přitakávači. Lidé v jeho okolí mu jeho „pravdu“ odkývají, aby se vyhnuli střetu. A tak se narcističtí političtí lídři krok za krokem odtrhávají od reality.
Loajalita narcisty je čistě transakční: Dokud mu firma dodává status, titul, benefity a pocit výjimečnosti, hraje angažovaného hráče. Jakmile se mu přestane vyplácet, dokáže bez mrknutí oka projekt, tým nebo firmu obejít, poškodit či zradit, protože nezná vděk – v jeho světě platí jediné měřítko: Co z toho mám já.
Výjimkou, která tento obraz spíš potvrzuje, je situace, kdy narcista sedí „na svém“ – má vlastní firmu, značku a s ní spojenou prestiž. Tam jeho ego nekonkuruje jinému centru moci a podnik je pro něj osobní trofej. Může být nesmírně tahový, odvážný a pracovitý, protože staví chrám sám sobě. Jenže i v takové firmě platí, že lidé pod ním žijí v režimu obdivu nebo strachu a kvalita prostředí závisí jen na tom, nakolik jeho narcismus ještě dokážou brzdit pravidla, kultura a realita trhu.
A když takový člověk místo kanceláře dostane ministerstvo, úřad nebo jinou mocenskou funkci, začne stejný vzorec platit pro celé oddělení, organizaci a v politice klidně pro celý stát. Politická příslušnost je pro něj čistě transakční, za úspěchy stojí vždy on, za neúspěchy vždy „ti před námi“ – a v roli vykořisťovaných poddaných, kteří smějí jen makat, tleskat a obdivovat, se ocitají všichni daňoví poplatníci.
KOLIK JICH VE SKUTEČNOSTI JE
Nárůst narcismu psychologové předpovídali už od 90. let v souvislosti s přechodem na výkonově orientovaný systém a tlakem na individualismus, soutěživost a sebeprosazení. Tyto obavy se bohužel potvrdily. V roce 2018 vyšla studie porovnávající výskyt narcismu ve východním a západním Německu, která ukázala, že lidé vychovaní v bývalém Západním Německu vykazovali vyšší míru grandiózního narcismu a zároveň nižší sebeúctu než ti, kteří vyrůstali ve Východním Německu. Po znovusjednocení se tyto rozdíly u mladších generací postupně stíraly, jak se sjednocoval kulturní a hodnotový rámec společnosti.
Paradoxní je, že narcismus je ve skutečnosti v přímém rozporu s principy zdravého kapitalismu. Kapitalismus stojí na schopnosti vytvářet hodnotu pro druhé – chápat potřeby zákazníků a respektovat jejich individualitu. Narcismus naopak individualitu druhých nerespektuje a na první místo nestaví zákazníka, ale sebe. Zatímco zdravá kapitalistická společnost kooperuje a generuje kapitál, narcistická společnost kapitál vyčerpává, rozkládá důvěru a dlouhodobě není schopna ani růstu, ani stability. Úpadky civilizací rozložených zevnitř tímto mechanismem nejsou ničím novým – věnoval jsem se jim už v článku Od vojevůdců k influencerům: Jak blahobyt zabíjí říše.
K prudkému nárůstu narcismu v posledních dvou dekádách zásadně přispěly sociální sítě. Nejen kulturou neustálé sebeprezentace, hodnocení a povrchní validace, ale především odpojením lidí od reality. Kritickým faktorem je mentální nepřítomnost rodičů u malých dětí a zároveň digitální izolace samotných dětí od reálného světa. Svou roli sehrávají i ideologické směry, které kladou absolutní důraz na subjektivní prožitek „já“ a vyžadují jeho bezpodmínečné potvrzování okolím, což je strukturálně velmi blízké narcistickému myšlení.
Na tento trend upozornila i filozofka Tereza Matějčková v podcastu Proč žijeme v narcistní společnosti, kde si mimo jiné všímá také souvislosti mezi narcismem a současnými identitárními ideologiemi: „Podstata genderismu tkví v niterném pocitu, který má daný člověk, tzn. nepřichází z vnějšku, ale je to sebevztah – já si nad tím rozhoduji – opět vítězství já nad normou. Potřebuji ale uznání od druhých, jinak by to nefungovalo – je to moje věc a ten druhý tam je potřebný pouze jako publikum – ten druhý to nesmí zpochybnit, ale musí přitakat.“
Pokud si myslíte, že narcistická porucha osobnosti se týká pár jedinců, tak vás musím zklamat. Narcistickou poruchou osobnosti trpí přibližně 3‚3–6 % populace a přibližně 10 až 20 % populace má narcistické tendence. Celých 80,4 % osob s narcistickou poruchou osobnosti má silný pocit, že jich chování je oprávněné. Deficit empatie má 78,8 % narcistů.
Teď, když už znáte statistiky, dost možná se vám prohnala hlavou podobná otázka jako mně: „Pokud trpí narcistickou poruchou osobnosti přibližně každý dvacátý člověk, kolik takových lidí asi najdeme v prostředí, které systematicky přitahuje touhu po moci, obdivu a kontrole? Kolik jich může sedět v Poslanecké sněmovně, na ministerstvech nebo v čele státních institucí?“
NARCISMUS A POLITIKA
Války a revoluce jsou ideální hřiště pro grandiózní narcisty, a to na všech stranách barikády. Příznačným příkladem je epizoda z tripartitní večeře na Teheránské konferenci v listopadu 1943, kdy Stalin v debatě o poválečném zacházení s Německem prohlásil, že „nejméně 50 000, a možná až 100 000 příslušníků německého vrchního velení musí být fyzicky zlikvidováno“. Roosevelt na to reagoval žertem, že „by to klidně mohlo být 49 000 nebo víc“, a pouze Churchill se proti těmto úvahám ohradil s tím, že by šlo o „chladnokrevnou popravu vojáků, kteří bojovali za svou zemi“. Tento rozhovor poměrně jasně ilustruje, že jak pro východní, tak pro západní lídry byli lidé často jen statistickými čísly. Bylo by naivní domnívat se, že by tomu dnes mělo být v případě davoských globalistů jinak.
Narcisté milují extrémní konflikty, protože jim dávají příležitost rozhodovat o osudech mas a vystupovat v roli „dějinných velikánů“. Rozdíl spočívá v tom, jaké brzdy jim společnost nastaví. V demokratických zemích jsou ambice svázány zákony, institucemi, společenskými konvencemi, médii a veřejnou kontrolou. Nezřídka se tak narcista v čele demokratické země skutečně zapíše do dějin pozitivním způsobem.
V totalitních systémech se naopak může osobnost s patologickou strukturou rozjet naplno, protože stát a strana jí dají nástroj: neomezenou moc nad obyčejnými lidmi. Odpověď na otázku, zda dnes v politice najdeme „monstra“ typu Reinharda Heidricha, je nepříjemná: ANO, podobných figur je ve veřejném prostoru víc, než bychom si chtěli připustit. Rozdíl je pouze v tom, že žijeme v jiné době. Dnes často nemohou dělat všechno, co by si přáli, protože je brzdí pravidla, instituce, soudy, média. Jenže právě tyto brzdy se v posledních letech nebezpečně oslabují, a to je okamžik, kdy se z toxických lidí stávají vysoce nebezpeční predátoři.
Historie učí jednu věc: Žádná totalita nikdy neměla nedostatek ochotných udavačů, dozorců a popravčích ani kariéristů, kteří se přizpůsobí, když je to výhodné. Zdá se, že přes všechnu naši deklarovanou západní humanitu dnes mezi sebou máme těchto typů víc, než kdy dřív. Nejde o to, že by se lidé přes noc změnili. Stačí otevřít dveře a některé typy do nich vstoupí s chutí. A čím víc rozum nahrazuje ideologie a normalizuje se kult „účelu“, tím snadněji se zlo tváří jako služba.
Když vládnou monstra, nakonec na to doplatí národ. Jakmile se přestane dařit, narcista raději obětuje druhé, než aby přiznal chybu, protože přiznání omylu je pro něj psychologická smrt. Hitler dokázal v poslední fázi války obětovat vlastní zemi s logikou, že německý národ se ukázal jako „příliš slabý“. Mao Ce-tung nechal pokračovat katastrofální politiku i za cenu masového hladomoru, protože přiznat omyl znamenalo ztratit tvář a moc. A i dnes je vidět stejná tendence: Když se politický projekt postaví na ideologii a morálním vydírání místo na realitě, jeho architekti raději zdvojnásobí sázku, než aby připustili, že se spletli. A obávám se, že svou chybu nepřiznají ani v době, kdy už bude celá Evropa na kolenou – viz můj starší text Následky? Fatální. Kam až může vést zelený experiment.
MARKETING MOCI A STRACHU
Jana Šulistová popsala strategii tzv. HCP (High Conflict Personalities – vysoce konfliktních osob) následovně:
„Na začátku každého tažení takové osoby vzhůru jsou čtyři kroky – najít si záporné obhájce, útočit na terče obviňování, rozdělit svou komunitu a získat moc nad všemi. Záporní obhájci často bez důkazů hájí všechny kroky svého vůdce a pomáhají mu očerňovat protivníky. Lidé, které HCP označí za nepřátele, mají tři možnosti: podvolit se, utéct nebo se nechat zničit.“
„Jakmile se skupina lidí kolem HCP rozdělí na přívržence a odpůrce, kteří se navzájem napadají, je vyhráno. Řada takových příběhů z minulosti končila válkami, genocidami, hladomory a vražděním nejbližších vládcových spolupracovníků, kteří jejich hru a svůj omyl prohlédli.“
„Za průkopníka takového jednání je považován Hitler, jemuž zdatně sekundovaly nové technologie: rádio a film. V době internetu, kdy se informace včetně lží šíří podstatně rychleji, to mají HCP mnohem snazší – stačí jakýmkoli způsobem zaujmout. Na tom spolupracují marketingové agentury, díky nimž si nekupujeme nejlepší jogurt nebo majonézu a nevolíme nejlepšího politika, ale zpravidla sáhneme po produktech s nejlepším marketingem.“
No řekněte sami, nepřipomíná vám to něco?
KDO NEKONTROLUJE MOC, STÁVÁ SE JEJÍ OBĚTÍ
Politika přitahuje narcisty – lidi bez empatie a svědomí, kteří nejsou schopni cítit lásku, vděk či soucit. Ačkoli mohou působit jako spasitelé, ve skutečnosti je těmto lidem náš osud naprosto lhostejný. Používají nás pouze jako zdroj k sycení svého ega. Právě proto je smyslem liberální demokracie chránit svobodu jednotlivce skrze brzdy a protiváhy moci, ne dávat vítězi voleb bianko šek.
Johan Norberg v knize Pokrok: Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost vysvětluje úlohu demokracie takto: „Základ liberální demokracie není to, že většina má právo vládnout menšině, ale že vládní moc je vždy nebezpečná, a proto by měla být vždy kontrolována. Kontrola lidu je jedním z takových nástrojů. Demokracie není metodou posvěcování většinového názoru, jakýkoli je, ale metodou omezení škod, které může kterákoli skupina napáchat ostatním. Musí být tím pádem spojena s vládou zákona, právy menšin a silnými institucemi občanské společnosti. Demokracie není způsobem, jakým se dostat do nebe, je způsobem, jakým se vyhnout peklu. Ve většině případů se demokracie vyvíjela společně s vládou zákona a respektem pro práva jednotlivce.“
A teď si to dosaďte do kontextu dnešní doby, kdy přes 80 % zákonů schvalovaných v Poslanecké sněmovně České republiky přichází z Bruselu. Čím víc rozhodování přesouváme do vzdálených, obtížně kontrolovatelných struktur a čím víc si zvykáme, že „to někdo zařídí“, tím větší prostor dáváme právě těmto typům. Protože narcista miluje prostředí, kde se odpovědnost rozředí a kde se dá vládnout přes aparát: metodou rozděl a panuj, cukru a biče, nálepkováním nepřátel, vydíráním a strachem. Přesně před tímto vnitřním ústupem od vlastních hodnot varoval v Mnichově i americký viceprezident J. D. Vance. A podobně tvrdě se nedávno vyjádřil i náměstek ministra zahraničí USA Christopher Landau k tomu, kam se podle něj EU politicky posouvá:
„Když jsou tyto samé země členy EU, prosazují nejrůznější agendy, které jsou často naprosto v rozporu se zájmy a bezpečností USA – včetně cenzury, ekonomické sebevraždy/klimatického fanatismu, otevřených hranic, pohrdání národní suverenitou/podpory multilaterální správy a zdanění, podpory komunistické Kuby. (…) Buď jsou velké národy Evropy našimi partnery v ochraně západní civilizace, kterou jsme po nich zdědili, nebo nejsou. Nemůžeme však předstírat, že jsme partnery, zatímco tyto národy dovolují nevolené, nedemokratické a nereprezentativní byrokracii EU v Bruselu prosazovat politiku civilizační sebevraždy.“
USA varuje před současným děním v Evropské unii, ale velká část obyvatel stále spí. Spoléhají se, že v Bruselu vše zařídí, jenže realita je zcela jiná. Pokud odevzdáme odpovědnost za své životy šílencům, aby si mohli zkoušet realizovat své grandiózní experimenty, dříve či později budeme obětováni. Tak prosté to bohužel je.
_________________________
Použité zdroje:
Robert Tomšik: V zajetí narcismu, Grada (ISBN 978-80-271-5856-0), 2025. (prolink: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/v-zajeti-narcismu-567718)
Lucie Jandová, Jan Dvořák: Život s narcisem, Vlastním nákladem (ISBN 978-80-270-9089-1), 2021. (prolink: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/zivot-s-narcisem-470017)
Johan Norberg: Pokrok: Deset důvodů, proč se těšit na budoucnost, Grada (ISBN 978-80-86389-63-9), 2018 . (prolink: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/pokrok-deset-duvodu-proc-se-tesit-na-budoucnost-369370)
https://www.youtube.com/@jandvorak2236 (Jan Dvořák – Poznej svého psychopata)
https://www.youtube.com/@narcismus (Všechny odstíny narcismu)
https://psychologie.cz/sebelaska-jako-vyvojovy-ukol/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/zrozeni-narcise/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/narcis-ve-vztahu/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/rozchod-s-narcisem/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/kdyz-chybi-laska/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/narcisticky-rodic/ (Alena Večeřová Procházková)
https://psychologie.cz/pod-maskou-sliby/ (Jana Šulistová)
https://psychologie.cz/setkani-s-narcisem/ (Klára Brázdová)
https://psychologie.cz/leceni-narcismu/ (Aneta Langrová)
https://www.youtube.com/watch?v=Qk43I-CgR5g (Zuzana Spurná)
https://www.echoprime.cz/a/Hw4SV/proc-zijeme-v-narcistni-spolecnosti (Tereza Matějčková)
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5783345/
https://www.youtube.com/watch?v=QXtdPLc7vsM
https://www.youtube.com/watch?v=sz3J-9YJa98
https://www.youtube.com/watch?v=xPFR3WL2CEM
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S019188692500217X
https://www.youtube.com/watch?v=Rqyxc6JbDsU
https://www.youtube.com/watch?v=xlo8s_XKHEU
https://www.youtube.com/watch?v=HYWYytnicCs
https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2025.1579958/full
https://www.youtube.com/watch?v=KLn8nolx-go
https://en.wikipedia.org/wiki/Yakov_Dzhugashvili
https://en.wikipedia.org/wiki/Hermann_Fegelein
https://en.wikipedia.org/wiki/Geli_Raubal
https://www.youtube.com/watch?v=0WWqOb01FzA
https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/13684302211001944
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0191886924004033
https://www.gsb.stanford.edu/insights/how-narcissistic-leaders-destroy-within
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Líbil se vám článek?
autor: Tomáš Zítko
