Dějiny se s neúprosnou pravidelností opakují. Nebo abych to vyjádřil ještě pregnantněji, panovníci, ať již jsou to diktátoři nebo panovníci osvícení, stejně jako politici, jedno zda demokraticky či nedemokraticky zvolení, jednají pořád stejně. Vznešenými hesly zakrývají svou touhu po moci. Pokud nějaký politik tvrdí, že mu jde v první řadě o zájmy lidu a on je pouhým služebníkem svého národa, je to pro mě až na čestné výjimky nevěrohodné.
Tenhle úvod jsem si nedokázal odpustit v souvislosti s čtyřstým výročím takzvané druhé pražské defenestrace v roce 1618, i když technicky vzato byla spíše třetí. Za druhou můžeme totiž považovat povstání v pražských městech v roce 1483. Tehdy radnice připravovaly úder proti radikálním kališníkům, jenže u nás se vždycky všechno prozradí předem. A tak radikálové zaútočili první. Dne 24. září se ráno rozezněly zvony kališnického chrámu Panny Marie před Týnem a poté i dalších. Na toto smluvené znamení zaútočili spiklenci na všechny tři pražské radnice. Šli najisto, neboť ve všech zrovna městské rady domlouvaly akce proti nim.
Nejkrvavější defenestrace, o níž se tolik nepíše
Na Novoměstské radnici ubil rozvášněný dav lidu čtyři radní, dva obecní starší a rychtářova písaře. Jejich mrtvoly svrhli kališníci z oken jako symbol první defenestrace v roce 1419. Dalšího konšela zdivočelý dav měšťanů doslova rozsekal na ulici a stejně dopadl i purkmistr. Stihl však prý předat pečeť manželce a ta ji ukryla „pod suknicí mezi nohama“. Zuřivost lidí umocňovala korupce, která tehdy na radnici bujela. Na Starém městě pražském zahynul jen rychtář Ambrož, zatímco raněný purkmistr Jan z domu U klobouků předstíral mrtvého tak dokonale, že ho útočníci jako „mrchu“ vyhodili z okna. Přežil sice, ale na svá zranění o několik dní později zemřel. To popisuji vlastně jen proto, že tohle byla ze všech pražských defenestrací ta nejkrvavější, i když se o ní příliš nepíše.
Jistě, vraťme se k událostem roku 1618. Jejich průběh má totiž všechny znaky převratu, který dnes označujeme jako „majdan“. V dějepise se obvykle o počátku třicetileté války učíme, že čeští protestanti už nemohli déle snášet rostoucí útlak ze strany katolického tábora, proto nakonec povstali a na znamení protestu svrhli z oken Pražského hradu královské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka spolu s písařem Fabriciem. Tím začalo české stavovské povstání.
Povstání, jehož kořeny je třeba hledat v německých zemích
Položme si však otázku, zda to bylo doopravdy české povstání. Podle názoru některých současných historiků, kteří tuto událost analyzovali, šlo nejspíše o akci, jejíž kořeny musíme hledat v německých zemích a nikoli v prostředí domácí české šlechty. V Čechách totiž už na konci 16. století existovaly dva protestantské tábory, nikoli jeden. První byl český a vyznával víru českobratrskou, druhý německý se přidržoval luteránství. A tyhle dva protestantské tábory se hašteřily stejně jako dneska vládní a opoziční poslanci. Nejen že vedly nekončící věroučné hádky, ale navíc k sobě neměly blízko ani lidsky. Českobratrská šlechta byla domácí a některé rody tu měly staleté kořeny, luteránská se rekrutovala z německých přistěhovalců.
Psali jsme:
Vztah Habsburků a katolického kléru k oběma protestantským táborům musíme chápat v širších mezinárodních souvislostech. Na české „kacíře“ si panovník a jeho dvůr už celkem zvykli, protože byli mezinárodně izolovaní, ale trnem v oku jim byli luteráni, kteří měli náboženské a především mocenské vazby na německé luteránské hnutí, které ohrožovalo celou podstatu habsburské středoevropské politiky. Katolíci luterány neustále provokovali, přičemž se snažili využívat různých kliček v zákonech. V roce 1614 nařídil nový pražský arcibiskup Jan Lohelius uzavřít luteránský kostel v Hrobech, tamní měšťané ho však i s jeho doprovodem zahnali kamením. Obdobně dopadl benediktinský opat Wolfgang Selendr, když chtěl měšťanům odejmout nově dokončený kostel v Broumově. Ze zemského hlediska šlo o bezvýznamné šarvátky, ale protestantská opozice z nich udělala symbol svého vítězství.
Císař necouvl a odmítl s protestanty jednat
V červnu roku 1617 byl na českém sněmu přijat za titulárního českého krále a následníka trůnu arcikníže Ferdinand. Přes důrazné protesty části radikálních luteránů ho podpořili nejen katolíci, ale i umírněné českobratrské rody. Ihned po této volbě katolíci zahájili novou ofenzívu. Hrobští měšťané byli pod hrozbou těžkých trestů nuceni svůj kostel rozbořit, ale broumovští ten svůj zatím uhájili. Tohle si vzali čeští luteráni za záminku pro hlasité protesty, v nichž se už tehdy ozýval požadavek postavit se na odpor.
V duchu Majestátu náboženské svobody z roku 1609 se sešel sbor protestantských defensorů a v březnu roku 1618 zaslal císaři Matyášovi list, v němž se čeští bratři sjednotili s luterány a stěžují si na porušování zemských svobod. Současně žádají svolání sněmu. Jenže stařičký a v diplomacii zkušený Matyáš necouvl a odmítl s protestanty jednat (asi jako když vládní koalice zamítne opozici mimořádné jednání parlamentu). Navíc byl v té době už těžce nemocný a jeho kroky nejspíše řídili radikální katolíci. Sněm zakázal a pohrozil tresty všem, kdo by příkazu neuposlechli. To však odmítla protestantská opozice respektovat.
Němečtí luteráni iniciovali malé majdany v habsburských zemích
Až potud je vše jasné. Jenže teď je třeba udělat malou odbočku. V říši stáli od poloviny 16. století proti sobě katolíci, sdružení v Katolické lize, a luteráni, kteří založili Protestantskou unii. I když mělo jít o spolky na ochranu víry, jednalo se v podstatě o mocenská uskupení (na úrovni dnešních politických stran). I v říši se začali vehementně prosazovat stoupenci tvrdé rekatolizace a Protestantská unie krok za krokem ztrácela pozice. To samozřejmě její členové pocítili a hledali všechny způsoby, jak zastavit ofenzívu Habsburků (kteří stáli v čele Katolické ligy). Ideální cestou bylo samozřejmě způsobit jim vleklé potíže na jiném jejich území, protože pak nebudou mít sílu věnovat se poměrům v říši. Proto němečtí luteráni nejen podporovali, ale zdá se, že dokonce iniciovali malé majdany v habsburských zemích (například povstání sedmihradského velmože Bethlena Gabora v roce 1619). A stáli samozřejmě i za pražskou defenestrací v roce 1618.
Že je toto podezření reálné, dokládá sled událostí a hlavně to, kdo se vlastně defenestrace aktivně účastnil. Jednalo se téměř bez výjimky o velmože, kteří měli rodinné či přátelské vazby na přední německé luterány. V předvečer konání sněmu protestantů (22. května 1618) se na konspirativní schůzce sešla asi desítka šlechticů v pražském paláci Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. Na ní se spiklenci dohodli na tajném plánu uspořádat defenestraci, což byl trest, který měl symbolizovat potrestání těch, kteří zradili víru.
Fotogalerie: - Pohoda ve sněmovně
Radikálové chtěli akci, a tak místodržící letěli do příkopu
Nejaktivněji prosazoval tohle radikální řešení hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, který už dříve kritizoval habsburskou vládu. Těsně před touto konspirativní schůzkou obdržel předvolání do Vídně. Ať už by poslechl či nikoli, hrozil mu trest, možná i ztráta hrdla. Pro něj bylo povstání jediným řešením jeho osobních problémů. Jiným předním vůdcem povstání byl Jáchym Ondřej Šlik. Vystudoval na univerzitě v Jeně, byl dokonce jejím rektorem. Devět let působil jako vychovatel saských princů (jejichž otec byl jeden z hlavních politických soupeřů Habsburků). Teprve v roce 1609 získal inkolát v Českém království (dnes bychom řekli občanství) a v době povstání neuměl ještě ani pořádně česky.
Dne 23. května 1618 se podle dohody sešli všichni zástupci protestantských stavů a spiklenci tam v bouřlivé atmosféře navrhli jít na Pražský hrad za místodržiteli. Ani v téhle chvíli ještě většina účastníků sněmu netušila, k čemu dojde. Nezasvěcení účastníci sněmu, včetně obou místodržících, předpokládali, že se bude jednat. Jenže radikálové chtěli akci. A tak se místo dialogu vrhli na místodržící, kteří skončili na dně příkopu, a život jim zachránily jen hromady odpadků, které se tam tradičně povalovaly.
Možná šlo víc o zájmy ciziny než o české země
Pokud hovořím o majdanu, pak zobecněme, co se v roce 1618 vlastně stalo. Několik radikálů strhlo celou zem do krvavého a beznadějného povstání, v němž šlo možná víc o zájmy ciziny, než o české země. Němečtí spojenci nakonec české protestanty opustili (to dokumentuje směšná epizoda vlády tzv. zimního krále Fridricha Falckého, který tehdy stál v čele Protestantské unie). K podobným modelům totiž patří, že mouřenín splní svůj úkol a pak už zahraniční spojence nezajímá. Platilo to v časech třicetileté války, a pokud se dívám na výsledky arabského jara či kyjevského Majdanu, pak mi nezbývá než konstatovat, že dějiny se opravdu neustále opakují.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
