Dějiny se s neúprosnou pravidelností opakují. Nebo abych to vyjádřil ještě pregnantněji, panovníci, ať již jsou to diktátoři nebo panovníci osvícení, stejně jako politici, jedno zda demokraticky či nedemokraticky zvolení, jednají pořád stejně. Vznešenými hesly zakrývají svou touhu po moci. Pokud nějaký politik tvrdí, že mu jde v první řadě o zájmy lidu a on je pouhým služebníkem svého národa, je to pro mě až na čestné výjimky nevěrohodné.

Tenhle úvod jsem si nedokázal odpustit v souvislosti s čtyřstým výročím takzvané druhé pražské defenestrace v roce 1618, i když technicky vzato byla spíše třetí. Za druhou můžeme totiž považovat povstání v pražských městech v roce 1483. Tehdy radnice připravovaly úder proti radikálním kališníkům, jenže u nás se vždycky všechno prozradí předem. A tak radikálové zaútočili první. Dne 24. září se ráno rozezněly zvony kališnického chrámu Panny Marie před Týnem a poté i dalších. Na toto smluvené znamení zaútočili spiklenci na všechny tři pražské radnice. Šli najisto, neboť ve všech zrovna městské rady domlouvaly akce proti nim.

Nejkrvavější defenestrace, o níž se tolik nepíše

Na Novoměstské radnici ubil rozvášněný dav lidu čtyři radní, dva obecní starší a rychtářova písaře. Jejich mrtvoly svrhli kališníci z oken jako symbol první defenestrace v roce 1419. Dalšího konšela zdivočelý dav měšťanů doslova rozsekal na ulici a stejně dopadl i purkmistr. Stihl však prý předat pečeť manželce a ta ji ukryla „pod suknicí mezi nohama“. Zuřivost lidí umocňovala korupce, která tehdy na radnici bujela. Na Starém městě pražském zahynul jen rychtář Ambrož, zatímco raněný purkmistr Jan z domu U klobouků předstíral mrtvého tak dokonale, že ho útočníci jako „mrchu“ vyhodili z okna. Přežil sice, ale na svá zranění o několik dní později zemřel. To popisuji vlastně jen proto, že tohle byla ze všech pražských defenestrací ta nejkrvavější, i když se o ní příliš nepíše.