Vláda Severní Koreje odmítá na téma údajné existence novodobých koncentračních táborů na svém území hovořit. A stejně jako Han je obvykle označují politici této země za „západní propagandu“ a snahu očernit komunistický režim KLDR. Ze lži vládnoucí garnituru usvědčují satelitní snímky a především otřesné příběhy bývalých vězňů, kterým se podařilo z táborů smrti uprchnout. Podmínky v těchto táborech si dle jejich svědectví nezadají s gulagy a koncentračními tábory v Německu.
Ostatně srovnání s koncentračními tábory se objevilo v uplynulém měsíci ve zprávě OSN. Všeobecně se předpokládá, že v asi pětadvacetimilionové Severní Koreji je uvězněno asi 200 000 skutečných či jen fiktivních odpůrců režimu. Jak bylo konstatováno ve zprávě Amnesty International, přibližně 400 000 vězňů v táborech zahynulo. Tak jako v minulosti tak i březnovou diskuzi o existenci táborů na půdě OSN zástupci Severní Koreje ignorovali.
Uprchlí vězni vyprávějí zkazky, ze kterých tuhne krev v žilách. Každým rokem v těchto táborech umírá kvůli mučení, nedostatku jídla a nemocem více než pětina osazenstva. Důvodem k uvěznění celých rodin často nemusí být ani protistátní činnost, ale pouhé „špatné“ myšlenky, což připomíná známý román britského spisovatele George Orwella 1984. Ovšem jeden z nejkrutějších režimů v historii lidstva je až příliš skutečný a některé z krutostí tam prováděných by si nejspíš nedokázal představit ani samotný vizionář Orwell.
Z táborů se podařilo uniknout jen málo vězňům. Pokud jsou chyceni na útěku, jsou ostatní spoluvězni nuceni přihlížet jejich veřejné popravě. Nejpodrobnější informace o krutých podmínkách podal v posledních letech veřejnosti Shin Dong-Hyuk, který se v jednom z táborů narodil a prožil tam prvních třiadvacet let svého života. „Hladovění je na denním pořádku, protože vězni dostávají jen kaši z kukuřičné mouky a zelí. Často jsme museli jíst krysy a hmyz, abychom zůstal na živu,“ uvedl Shin.
Jak ve shodě uvádějí všichni uprchlí vězni, vedle hladu a nemocí žije obyvatelstvo táborů v neustálém strachu z krutosti svých věznitelů. Terorizování, bití a mučení je běžnou součástí jejich životů. K vykonání mimořádně bolestivého trestu s doživotními následky často stačí pouhá nepozornost při práci. Týraným vězňům navíc není poskytnuta žádná lékařská péče a stejně tak si nemohou na své strážce stěžovat.
Shin ve své výpovědi mimo jiné zmiňoval, že těžkému mučení byl podroben již ve svých třinácti letech. Poté, co byla jeho matka a starší bratr obviněni z pokusu o útěk. „Přivázali mě za kotníky hlavou dolů a mučili mě s pomocí ohně,“ líčil jeden ze způsobů mučení uprchlík ze severokorejského gulagu. Mučení nejsou podle vyprávění bývalých vězňů ušetřeny děti, ženy ani starší vězni. Několik mladých dívek bylo údajně rozsápáno psy strážců tábora.
Těhotenství je v táborech přísně zakázáno a uzavírání manželství je trpěno jen v případě, že je sňatek organizován vězeňskou správou. Jeden z vězňů líčil, že nelítostná stráž přinutila ženu utopit ve kbelíku vody dítě vzešlé z neschváleného sňatku. Jak píše server Business Insider, někteří vězňové jsou dokonce vyváženi na nucené práce na Sibiř, kde tráví pět až deset let. „Před čtyřmi lety údajně zemřelo v důsledku hladovění až dvacet tisíc vězňů najednou,“ píše server.
Psali jsme:
autor: Josef Provazník
