Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová připustila, že evropský odklon od jádra byl chybou. V minulosti sama jako poslankyně CDU v roce 2011 hlasovala pro konec jádra v Německu.

Zdeněk Fousek k tomu dodává, že rozhodně nepovažuje za „smysluplné a racionální“ uzavření jaderných elektráren a už vůbec ne způsobem, kterým k němu došlo. „Je to naprosto absurdní,“ uvádí v podcastu zaměřeném na energetiku.

Německo si podkopalo vlastní stabilitu

Německo se podle Fouska dostalo do současné situace zbytečně, když opustilo dříve velmi stabilní a vyvážený energetický mix. Připomíná, že byl postaven na rovnoměrném rozdělení mezi jádro, uhlí a plyn, což zajišťovalo vysokou odolnost systému i při výpadku některého zdroje. 

„Němci se vlastně rozhodli, že si podkopou tuhletu stabilní pyramidu, že ji otočí na špičku a vsadí na nevyzkoušené technologie bez odpovědných, racionálních dopadových studií a podobně. Tak jsou tam, kde jsou,“ podotýká.

Důsledky německé energetické politiky zásadně ovlivňují i okolní státy včetně České republiky. „Naším problémem je, že my jsme v jejich geopolitickém zájmu, v jejich teritoriu a speciálně v oblasti elektroenergetiky, tak nás to velmi ovlivňuje,“ upozorňuje Zdeněk Fousek.

Evropa může chtít být lídrem, ale chybějí jí kapacity

Na překvapivé úvahy předsedkyně Evropské komise, že by se Evropa mohla znovu stát lídrem v jaderné energetice, reaguje Fousek slovy, že realita je složitější. I když některé politické hlasy mluví o návratu k jádru, řada zemí i politiků je stále proti a hlavní problém vidí v nedostatku odborných kapacit a zkušeností.

„Nejde jenom o technologii, která někomu může přijít složitá, ale především o obrovskou stavbu, kterou člověk musí organizačně, ekonomicky, ředitelsky zvládnout.“ Zároveň upozorňuje, že takové projekty nelze jednoduše „odhlasovat“, protože vyžadují lidi, zkušenosti a dlouhodobou přípravu: „Když dlouhodobě nemáte odborné kapacity na výstavbu velkého složitého díla, tak to nemůžete odhlasovat v parlamentu, že je mít budete.“

Právo na vlastní energetiku se postupně vytrácí

Zdeněk Fousek se osobně podílel jak na dostavbě Temelína, tak na vyjednávání podmínek vstupu České republiky do Evropské unie v oblasti energetiky. Tehdy tak Česká republika vstupovala do Evropské unie jako do hospodářsky vyspělejšího společenství, na které se chtěla napojit.

Podle něj tehdejší základní principy dávaly státům jasné právo určovat si vlastní energetický mix bez nutnosti ho komukoli vysvětlovat, což odpovídalo rozdílným geografickým i ekonomickým podmínkám jednotlivých zemí. „Když jsme tam vstupovali, tak v zakládacích smlouvách bylo napsáno natvrdo, že každý stát má právo na svůj vlastní energetický mix.“

Což podle něj dnes už neplatí v původní podobě. „Když se na to ale podíváme zpětně, tak tu došlo k jakémusi pomalému vaření žáby. To, co je dneska Evropská unie, nebyla Evropská unie v době svého vzniku,“ poznamenává zkušený expert na dynamicky měnící se tržní prostředí v energetice.
„To, co byla Evropská unie, když vznikla, a to, co byla, když my jsme do ní vstupovali, to je něco úplně jiného, než je dnešní Evropská unie z hlediska cílů, z hlediska směřování i legislativního nastavení,“ shrnul Fousek.

Válka odhalila zranitelnost evropské energetiky

Kromě jiného zmiňuje i jistou paralelu mezi dnešní energetickou situací a ropnou krizí v 70. letech, kdy se jako reakce začala výrazně rozvíjet jaderná energetika. Upozorňuje, že i současná krize, spojená s geopolitickým napětím a ohrožením dodávek, má podobné rysy. Oboje spojuje i vojenský ozbrojený konflikt.

V tomto kontextu ostře kritizuje dosavadní podobu energetického trhu a upozorňuje, že rozpad dlouhodobých kontraktů včetně těch s Ruskem a spoléhání se na krátkodobé burzovní mechanismy podle něj zásadně narušily stabilitu cen i bezpečnost dodávek. Dnes se naplno ukazuje, že tento model nedokáže odolávat krizím a silně dopadá na ekonomiku i běžný život lidí.

Rusko-ukrajinský konflikt podle něj naplno ukázal křehkost evropské energetické infrastruktury i závislost na tranzitních trasách. Kritizuje také, že Evropa podle něj přijala politická rozhodnutí o omezení ruských surovin, aniž měla připravenou jejich reálnou náhradu.

„Ukrajina byla v zásadě transportní zemí a přirozeně ten konflikt nás ohrozil ohrožením těch transportních tras a obecně energetické infrastruktury.“ Zároveň varuje před nedostatečnou připraveností: „V době, když jsme toto politické rozhodnutí udělali, že chceme omezovat, tak jsme neměli vymyšlenou substituci.“ A uzavírá: „To znamená, energetická bezpečnost je tehdy, když máte zdroje a jste schopen je ubránit. Evropská unie, které jsme součástí, nemá ani jedno z toho.“

Reálná debata o posílení energetické bezpečnosti podle něj v Evropě prakticky neprobíhá, a to ani v souvislosti s možností budování záložních zdrojů, jako jsou moderní uhelné elektrárny. Problém vidí v tom, že bezpečnost je dlouhodobě vnímána jako samozřejmost, nikoliv jako klíčová priorita, přestože současná situace ukazuje její zásadní význam.

Připomíná také, že dříve byla energetická politika postavena na vyváženém „trojúhelníku“ bezpečnosti, dostupnosti a environmentálních cílů, který se podle něj dnes rozpadá. Varuje přitom i před sociálními dopady: „Energetická bezpečnost je pojem, který je v mnoha dokumentech, ale reálně se ignoruje.“