„Smrt jsme vytěsnili z našich životů za anonymní plenty,“ poznamenal hned v úvodu ředitel Krejčí. Je třeba to změnit. Totéž si ve svých pětašedesáti letech myslí i herec Lábus. Vzpomněl přitom na svého dědečka, kterému prý bylo přes devadesát let, jednoho dne seděl na zídce na své zahrádce, snědl guláš, vypil pivo a zemřel. „To byl v podstatě ideální konec,“ prohlásil herec. Vysokého věku 87 let se dožil i jeho tatínek, který byl ale poslední tři roky hodně nemocný, a Lábus k němu proto prý zavolal ošetřovatelku, která mu s péčí o tatínka pomáhala.
Lidé se bojí smrti, protože ji neznají
Provoz hospiců stojí tisíce korun denně na každé lůžko a peníze je třeba shánět i jinde než u státu. Rok co rok je to pro hospice boj o přežití. Síť domácích hospiců je u nás navíc stále velmi omezená, což bohužel znamená, že řada lidí musí svého umírajícího člena rodiny umístit do nemocnice nebo jiného zařízení, ať chce či nechce.
„Osmdesát procent z nás si přeje zemřít v domácím prostředí, ale podaří se to bohužel jen dvaceti procentům. Vypadá to jako klišé, ale je to o financích,“ posteskl si Krejčí s tím, že je to systémový problém, který se snad někdy podaří vyřešit. „V tuto chvíli začíná pilotní projekt mezi VZP a několika poskytovateli domácí hospicové péče. Projekt poběží jeden rok a já věřím, že se nám podaří VZP přesvědčit o potřebnosti a prospěšnosti domácích hospiců,“ uvedl ředitel.
Příbuzným je třeba poskytnout také psychickou podporu v tom smyslu, že medicína bohužel už neumí jejim blízkým pomoci, jejich konec přijde, ale tento konec je možné jim ulehčit, v maximální možné míře využít čas, který lidem zbývá. Každý musí vědět, že smrt je přirozenou součástí života, ale nejvíc se lidé smrti bojí asi proto, že ji vůbec neznají.
Psali jsme:
autor: mp
