„Kandidáti na funkci prezidenta mají tendenci vyjadřovat se k problémům, které se kompetencí hlavy státu netýkají a týkat nemohou,“ všímá si Weigl, že rozlišovat mezi rozhodováním vlády a omezenými pravomocemi prezidenta bývá nad síly nejen novinářů, ale i mnohých kandidátů.
„Některé jejich odpovědi na otázky potenciálního působení ve funkci hlavy státu na Pražském hradě ukazují, že v drtivé většině nevědí, o čem hovoří, a málo tuší, do jaké funkce se to vlastně ženou,“ dodává, že v poměrně praktických záležitostech, které se týkají výkonu prezidentské funkce, velká část ze současných uchazečů tápe.
Odradil vás pořad s Babišem a dětmi od volby lídra ANO?Anketa
Zmínil hned několik témat a výroků kandidátů, jež jeho slova dokazují. „Jejich společným jmenovatelem je věcná neznalost a populismus plynoucí z toho, že ve své drtivé většině dnešní kandidáti postrádají nezpochybnitelnou životní legitimitu, která by je předurčila k funkci prezidenta,“ konstatuje.
Typickým příkladem takového populismu jsou některými uchazeči o Hrad zveřejněné představy, že by hlava státu nadále neměla sídlit na Pražském hradě. „U některých z kandidátů se v tom projevuje i snaha vymezit se proti současnému prezidentu Zemanovi, v jehož případě se nenávist některých kruhů vůči jeho osobě přenáší i na naši nejvýznamnější kulturní památku,“ pokračuje Weigl.
Fotogalerie: - Papežovo požehnání
„Absurdita a krátkozrakost takových výroků je až zarážející. Ukazuje, že tito lidé o Pražském hradě skoro nic nevědí, a svými výroky to dávají také najevo,“ podotýká.
Dalším oblíbeným tématem prezidentských kandidátů jsou prezidentské milosti. Zde kandidáti většinou odmítají, že by chtěli být v této prezidentské kompetenci po zvolení aktivní, a mumlají cosi o tom, že by dali pouze na návrhy ministra spravedlnosti nebo omilostňovali těžce nemocné.
I v tom se podle Weigla potvrzuje, že nejen tito lidé, ale drtivá část veřejnosti, novinářů i politiků smysl a obsah prezidentských milostí vůbec nechápou. „Prezidentská milost nesouvisí se spravedlností a jejím hledáním. Její smysl lze vyjádřit příměrem, že i usvědčený úkladný vrah před popravou má stále naději na milosrdenství,“ zdůrazňuje. Podle Weigla je tato pravomoc prezidenta udělovat milosti výlučná a nelze ji přenášet na jiné osoby.
V neposlední řadě se pozastavuje u dalšího tématu, který často rezonuje, a sice bezpečnostní prověrky spolupracovníků. I zde prezidentští kandidáti ukazují, že v podstatě nevědí, o co přesně se jedná. „Jenom tak mohou zaznívat od některých kandidátů výroky, že v případě zvolení budou požadovat, aby jejich spolupracovníci měli nejvyšší stupeň prověření na ‚přísně tajné‘,“ pozastavuje se Weigl.
A vysvětluje, proč je jejich výklad bezpečnostních prověrek špatný: „Zřejmě se domnívají, že bezpečnostní prověrka se vydává lidem jako jakýsi certifikát jejich politické a občanské spolehlivosti. Jejím smyslem je však ochrana utajovaných skutečností. Jen v souvislosti s nakládáním s nimi se provádí bezpečnostní prověrka a zákon o ochraně utajovaných skutečností vyžaduje, aby prověrkami na příslušný stupeň utajení disponovali pouze lidé, kteří s takovým typem utajovaných informací skutečně přicházejí do styku,“ upozorňuje.
Pokud by někdo vyžadoval vysoký stupeň prověření pro člověka, kterému z popisu a charakteru jeho práce žádné utajované informace rukama neprocházejí, dopustil by se podle Weigla naopak porušení zákona.
Psali jsme:
autor: nab
