24. srpna, před jednapadesáti lety právě probíhala v Moskvě jednání mezi zadrženými československými politiky a Leonidem Iljičem Brežněvem. A na hlavu Marty Kubišová se už několik hodin snášely reakce na Modlitbu pro Martu, kterou den předtím nazpívala pro televizní pořad Píseň pro Rudolfa III. Ve stejný den o rok později 1969 rodiče senátora Jana Horníka (STAN) spolu s ním stáli na hraničním přechodu a rozhodovali se, zda se vrátit do vlasti, nebo zůstat u „odsunuté“ tety v Rakousku…
Nikdo do rána už nespal
Karlovarský senátor, krajský zastupitel a starosta Božího Daru Jan Horník tuto středu 21. srpna chyběl na velké připomínce výročí okupace 1968. „Měl jsem být v Praze před Českým rozhlasem a na dalších akcích, ale pak jsem si uvědomil, že před 51 lety v roce 1968 jsem bydlel v Karlových Varech v Horních Drahovicích,“ objasnil, proč dal přednost regionu a přijal pozvání místních aktivistů, kteří uspořádali pietní a kulturní akci na rohu Zeyerovy a – názvem příznačné – Varšavské ulice. Právě zejména tam chtěl tento týden povyprávět svůj „srpnový příběh“, který zažil jako čtrnáctiletý chlapec, narozený v Mariánských Lázních a toho času žijící s rodiči v jiné lázeňské metropoli, v Karlových Varech.
„V noci z jednoho desetipatrového paneláku přišel člověk a obíhal zbylé domy, zvonil a že prý tady jsou Rusáci. Skoro nikdo tomu nechtěl věřit, ale také nikdo do rána už nespal... Lidé čekali, až otevře ten krám v sousední ulici, kde dneska jsou Starožitnosti,“ mávne přitom rukou patřičným směrem na Masarykovu třídu, „aby mastili nakoupit. Takže ve dvanáct hodin už tam nebyla skoro žádná mouka a další zboží. Moje maminka tehdy řekla: Víš co, peníze nebudou mít už žádnou cenu, pojď, jdeme konečně koupit to kolo.“
A skutečně šli do prodejny kol a šicích strojů. Dnešní senátor se v den okupace vojsky Varšavské smlouvy radoval z favorita za 1.170 korun. „Obrovské peníze! Takže já jsem na 21. srpnu vlastně ‚vydělal“. Ale určitě bych to kolo byl býval oželel, kdyby Rusové nepřišli,“ podotkl politik.
Psali jsme:
Místo oříšků viděl kutálející se hlavu
Vzpomínal i na jednu z nejsymboličtějších akcí dne, kterou bylo stržení sochy rudoarmějce, která stála ve městě od roku 1950. „Tam, kde stál před poštou pomník neznámého vojína, se velmi rychle sešli lidé, mladá generace. Já jsem teda tehdy nesměl moc nikam chodit. Říkal jsem, že chodím na lískové oříšky, které rostly u ekonomické školy. Takže jsem viděl, jak tehdy toho vojína pomocí provazu stáhli dolů, pak se mu ulomila hlava, která se potom válela v řece,“ popsal svými slovy událost, kterou v Zeyerově ulici tento týden zmínili i další pamětníci.
„Můj tatínek byl v té době generálním ředitelem, hlavním stavbyvedoucím výstavby Thermalu. Po té druhé hodině v noci hned šel na Thermal, protože měl obavu, aby Rusáci nevjeli s tanky na stavbu, což tehdy doopravdy měli tehdy takový zájem, ale nakonec vjeli na Kolonádu,“ vysoukal ještě po pěti desítkách let Jan Horník ze své paměti.
Zmínil také galanterii v sousední Masarykově ulici, která tam stála už tehdy. „Tam už například asi v jedenáct hodin byly vykoupené trikolóry. Takových zajímavých věcí tu bylo víc,“ podotkl.
Tohle říkám při úplně plném vědomí
Ve velmi dobré paměti má i následující rok, 1969. I když přímo na 21. srpen jako rodina nepobývali v Československu. Důležité rozhodování na Horníkovy totiž čekalo na hraniční čáře o pár dní později, což si oproti řadě jiných mohou připomenout spíše na konci tohoto týdne než v jeho středu. Takto to vysvětloval:
„Rok poté jsme vyrazili za naší tetou, která byla po válce odsunutá do Rakouska. Jeli jsme se na ni všichni podívat. Přesvědčovali nás tam tehdy, abychom zůstali. Měli už pro mě i pro moji sestru vybráno, kam budeme chodit na školu. Maminka a babička byly Němky, táta Čech. Táta jako správnej Čech bohužel řekl: Zůstaneme v Rakousku. Maminka s babičkou říkaly: Ne, náš domov je ve Varech. Takže jsme se sebrali a 23. srpna 1969 jsme na Dolním Dvořišti stáli před závorou a naši se domlouvali, jestli tedy nakonec projedeme hranici do Československa.“ (Dolní Dvořiště je obec v jižní části okresu Český Krumlov známá především jedním z nejdůležitějších hraničních přechodů mezi ČR a Rakouskem. Pozn. red.)
Nakonec tak učinili. A obě ženy toho prý po čase litovaly. „Protože nic dobrého nás v podstatě nečekalo,“ míní dnes Jan Horník. Karlovarákům tento týden řekl, jak vnímá emigraci Čechoslováků: „Lidé, kteří emigrovali, obohatili sice jiné společnosti, ale zaplaťpánbůh, že se sem zase vracejí nazpátek. Takže k něčemu to bylo dobré a je třeba poděkovat třeba Švýcarsku, které tehdy přijalo v první vlně 20 tisíc utečenců a následně pak dalších dvacet tisíc. Takže je tam dnes početná česká menšina.“
Jan Horník na akci Milionu chvilek v Karlových Varech. Foto Lucie Bartoš
Ta pravá svoboda. S Milionem chvilek
Jan Horník také vyzval veřejnost, aby se zúčastnila chystaných akcí v souvislosti s výročím 17. listopadu 1989: „To bude 30 let konečně té pravé svobody. Chceme udělat opět happening na oslavu svobody. Užívejte svobodu a dělejte maximum pro to, aby nám zůstala. Já se o to v Senátu aspoň malinko snažím. Dneska je tam jiná atmosféra než v Poslanecké sněmovně. Zaplaťpánbůh, že svobodomyslných lidí je tam více, než partajníků jako je KSČM. Za tuto stranu tam není ani jeden senátor!“
Senátor patří mezi sympatizanty aktivit Milionu chvilek pro demokracii. Na sociální síti Facebook není západočeský politik výrazně aktivní, ale už začátkem srpna však zveřejnil mimo jiné status, týkající se právě jeho účastí na jejich aktuálních demonstracích. Napsal v něm mimo jiné: „Mnozí v čele s prezidentem by nás zase chtěli vtáhnout do východních vod. A právě proto chodím na demonstrace Milionu chvilek pro demokracii.“
Tento spolek Milion chvilek, který má aktivisty právě i v Karlových Varech, plánuje další velkou demonstraci na pražské Letné na den 16. listopadu, tedy den před připomínkou Dne boje za svobodu a demokracii. Senát zveřejnil své chystané akce zde.
Psali jsme:
autor: Lucie Bartoš
