„Představte si, že sedíte v Luxoru v (pražské) kavárně a vykládáte polské badatelce, jak jsme tu kdysi, za minulého režimu, trpěli. O tom se příjemně povídá, když to tu zrovna není. Najednou zahlédnete povědomou postavu. Hele, Weigl. No nic. Pokračujete v líčení utrpení a zahlédnete Jana Schneidera. Že by tu měli ti dva nějaký sraz?“ ptal se Jandourek. 

„Pak už to dost houstlo. Sociolog vědecky publikující na Parlamentních listech Hampl... Postaviček jako z úděsného snu přibývalo, ale pointa záhy přišla. Nezaměnitelným hlasem promluvil Václav Klaus (st.), který měl něco společného s křtem knihy,“ sdělil Jandourek.

„Protože už jsem Polce popsal všechna utrpení, jaká se mi vybavila, byl čas k odchodu, ale kdo to tam znáte, víte, že východ je až vzadu, a bylo by nutné se tímto shlukem osobností prodrat. Poprvé v životě jsem použil výtah, na kterém je napsáno, že není určen k přepravě osob,“ uzavřel komentátor.