Tank s číslem 314 a velké panely s fotografiemi ze srpna 1968. Dokumentární film se vzpomínkami pamětníků. Koncert písní Karla Kryla v podání Petra Chalupy. Liberec si ve velkém vzpomíná na 21. srpen 1968, který byl ve městě velmi dramatický. Kromě devíti mrtvých bylo téměř pět desítek zraněných a dům pobořený na náměstí, právě tankem číslo 314.
Byla to zdravotní sestra a zastřelili ji zezadu
Už ráno v devět se sešli jak politici, tak přímí účastníci tragického dne našich dějin, u památníku obětem v rohu liberecké radnice. I přímo u radnice byli mrtví. „První zastřelili hned ráno, vraceli se z flámu,“ prozrazuje Detlef Pötsch. On sám se ocitl v palbě střel u pošty, která je kousek od radnice. „Hned vedle mě zastřelili Evu Livečkovou, byla pod ní kaluž krve,“ vzpomíná. Vojáci podle něj stříleli v panice. „U pošty bylo tehdy lešení, skočil jsem tam. Myslel jsem, že jsem to také chytil do nohy, ale jen jsem se o něj praštil. Jsem šťastný, že jsem to přežil,“ konstatuje s tím, že při skoku do bezpečí odhodil foťák a tranzistorák, který tehdy mělo mnoho lidí u ucha. Pak když nakládali těžce zraněnou Evu Livečkovou do sanitky, vzali i tyto jeho věci v domnění, že patřily jí. Další pamětník k tomu přidává. „Byla to zdravotní sestra, měla na sobě červený kříž a stejně to do ní napálili a zezadu,“ rozhořčuje se.
Která událost nejvíce poznamenala český národ?Anketa
Vzpomínky pamětníků jsou sice na jednu stranu stále živé, ale přeci jen už uplynulo padesát let, a tak se některé detaily liší a protiřečí. Podle oficiálních údajů byl první zraněný už ve tři ráno, kdy parta opilých mladíků šla z hospody. Miroslav Vlček dostal zásah kulkou do hlavy. Přežil. Velká střelba nastala ráno, někdo hodil kus heraklitu do gazíku a z něj se ozvala palba, pak začali střílet i další. Z boku radnice zastřelili Jindřicha Kuliše. „S tím jsem chodil do třídy,“ prozrazuje Pötsch. Jiný přímý účastník Jan Bartoš přišel ráno s kolegou z práce Jindrou Kulišem na náměstí, pak si odskočil se domů najíst a když se vrátil, byl jeho kolega zastřelený. „Prý si všichni při střelbě lehli a on zůstal stát,“ vysvětloval Bartoš. Pětadvacetiletý Jindřich Kuliš zemřel v nemocnici na průstřel břicha a hrudníku.
Pötsch se znal ještě se Stanislavem Veselým, ten zemřel na následky kulek u meteorologické budky u radnice o tři dny později. Problém podle Pötsche byl, že se tanky vůbec na náměstí dostaly, protože nejkratší cesta na Prahu vedla jinudy. Pak se stalo i to, že jeden tank probořil podloubí na náměstí, což si také vyžádalo lidské životy. „Mohla za to podle mě únava,“ domnívá se. Tank s číslem 314 narazil před polednem do podloubí hotelu a radnice, přerazil sloup a zdivo zasypalo několik lidí. Třiadvacetiletý Miroslav Čížek zemřel na místě, sedmašedesátiletému Vincentu Březinovi zdivo rozdrtilo obě nohy, zemřel pak na následky zranění 12. září. Třetí obětí tohoto incidentu byl dvaasedmdesátiletý Bohumil Kobr, kterého na sloup podloubí přitiskla cisterna objíždějící zmiňovaný tank.
Fotogalerie: - Tank 314 v Liberci
Dostal sedm kulek, zázrakem přežil
Pötsch sám fotil a má plno fotek z tohoto dne doma. „Nečekali jsme to. Navíc nás napadli naši přátelé z Varšavské smlouvy, to mi hlava nebrala. Když jsem ráno z rádia slyšel – jsme okupováni – byl jsem v šoku,“ vysvětluje pocity z doby před padesáti lety.
Muž, který si přišel na náměstí zavzpomínat v modrých montérkách, prozradil, že mu tehdy bylo šestnáct let. „Všechny ale nezastřelili vojáci. Třeba Zdeňka Dragouna sundali z boku radnice – na které bylo lešení – civilisti, kteří přijeli ve volze. Myslím, že to byli jejich politruci, kteří tím chtěli vnést do situace ještě větší napětí,“ domníval se. Devatenáctiletého Zdeňka Dragouna, který pracoval jako opravář kancelářských strojů, zastřelili, když fotografoval projíždějící kolony z lešení liberecké radnice. Zemřel na průstřel hrudníku. Konkrétně dostal zásah zrovna ve chvíli, kdy se k dění otočil zády a vyměňoval si film ve foťáku. Podle této verze na něj vystřelili z projíždějícího obrněného transportéru.
Fotogalerie: - Srpen 1968 v Liberci
Pětašedesátiletý Josef Fialka vyšel před dům jen v pyžamu a pantoflích. Nepřežil kulku do břicha. Třiašedesátiletý Rudolf Starý z Jeřmanic pracoval na opravě radnice, umřel zasažen odraženou kulkou. Zázrakem přežil tehdy čtyřiadvacetiletý Petr Šída, schytal sedm střel. Nejvážněji byl zraněn v oblasti pánve, ale měl i prostřelená obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo. Zachoval se hrdinsky, protože po zásahu dvěma kulkami pro něj přijela sanitka, on však přenechal místo v ní více zraněnému muži (byl to Jindřich Kuliš) a poté schytal ještě dalších pět zásahů.
Sověti dle vzpomínek muže v montérkách používali staré německé mapy, a proto jeli na Prahu postaru přes dnešní Benešovo náměstí (v té době se jmenovalo náměstí Bojovníků za mír). „Teprve když se jim stala ta událost s tankem, začali jezdit po nové trase. Tam si vzpomínám na jejich regulovčíka. Takový Mongol to byl. Ač byli lidi na vojáky naštvaní, tomuhle dokonce přinesli i jídlo. Měl totiž strašný hlad,“ konstatuje. A vypráví jak lidé záměrně ukazovali i špatně cestu, například když Sověti hledali Český rozhlas.
Další vzpomínající o sovětských vojácích říká: „Vůbec nevěděli, kde jsou, snad si mysleli, že jsou na Západě. Nešlo jim pak do hlavy, že tady děláme nějakou revoluci, když se máme tak dobře.“ Dnes pamětníkům vadí, že mnozí mladí o roce 1968 nic nevědí. „Ale nedivím se, když se to ve škole vůbec neučí,“ konstatuje jeden z nich.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Oldřich Szaban
