Událostí, která přinesla střet hlavy státu s předsedou vlády, začíná Petr Žantovský představení toho, co zajímavého v uplynulém týdnu ve sdělovacích prostředcích objevil. „Přesně v duchu tradičního pravidla, že český novinář se nejraději zabývá věcmi, k nimž si nemusí nic nastudovat, kde si utvoří a pak hlučně razí bezpracné stanovisko, probíhá většinu týdne tzv. kauza Karla Srpa. Připomenu stručně, oč jde. Prezident má pravomoc jmenovat jednoho z devíti členů Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Prezidentův návrh podléhá kontrasignaci premiéra. Prezident Zeman navrhl svého spolupracovníka Karla Srpa a premiér Sobotka jej odmítl kontrasignovat,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Podle něj tím vznikl jednak jistý právní otazník, a především úplně zbytečný další boj mezi Hradem a Strakovou akademií. „Jakmile ke sporu došlo, zmocnili se ho nejen už řečení novináři, pro něž je to laciné téma, ale také mnozí kádrováci ze všech možných koutů. Vcelku lze pochopit názory písničkáře Jaroslava Hutky nebo svérázného myslitele Mirka Vodrážky, ačkoli jejich argumenty jsou zpravidla spíše emocionální povahy. Nicméně mají s minulým režimem své vlastní účty a mnoho věcí se jim nutně jeví s jistou vyšší expozicí. Absolutizující postoje, které do debat vnáší třeba stávající předseda oné Etické komise Jiří Kaucký, už jsou více překvapující. Když se Kaucký narodil, Jazzové sekci, jejímž jedním z otců byl i Karel Srp, už táhlo na čtvrtý rok existence,“ poukazuje mediální odborník.
Kádrovací výroky by si předseda komise mohl odpustit
A v cestě zpět časem pokračuje i další poznámkou. „Když se odehrávaly nejnepříjemnější kapitoly jak sekce samotné, tak Srpova života, chodil Kaucký do mateřské školy. Tím neříkám, že se jako historik nesmí zabývat moderními dějinami, ale mohl by si odpustit apodiktické kádrovací výroky na adresu lidí, kteří usilovali o mnohé dobré a překonávali mnohé zlé, a to zpravidla tak, jak situace umožňovala. Do toho se lidé jako Kaucký při nejlepší vůli vžít neumí. Na rozdíl od Srpa – nebo, s prominutím, též mé osoby – nikdy nebyli na výslechu u StB. Nemohou proto vědět, co tam vyslýchaný prožíval. Měli by tedy být ve svých soudech zdrženlivější a věcnější,“ doporučuje Petr Žantovský.
Kromě toho považuje za zvláštní, že Jiřímu Kauckému a jemu podobným nevadí, že členem Etické komise je Petr Pithart, který vstoupil do KSČ už v roce 1961. „To znamená, že byl členem vyvolené státostrany skoro po celou éru nechvalně známého Antonína Novotného. Nikdy jsem neslyšel z Kauckého a podobných úst jediné slovo odporu proti setrvávání Petra Pitharta v Etické komisi. Proč? Důvod je zřejmý. Oni by řekli, že se přece z kovaného soudruha Pitharta stal bojovník proti soudruhům, a tím se přece napravil. Podle téže logiky by se tedy dalo říci, že kdyby Karel Srp spolupracoval s StB, což není prokázáno a soud vyřkl verdikt opačného znění, ale dejme tomu, že ano, pak by nesporně týž Karel Srp vše napravil svým vězněním v 80. letech za činnost nepřátelskou socialismu,“ upozorňuje mediální analytik.
V mediální bramboračce lze přes Srpa nakopnout Zemana i Babiše
Pro tento diametrálně odlišný přístup k oběma pánům má jednoduché vysvětlení. „Jak už to tak u nás bývá – měříme stejnou nebo obdobnou věc u dvou různých lidí dvěma různými metry. Volba toho metru je samozřejmě dána tím, jaký vztah máme k tomu ‚měřenému‘. S Pithartem se kamarádíme, se Srpem ne. Proč? Protože Srp pracuje pro Zemana. Pravým terčem kampaně tedy není Srp, nýbrž Zeman. To je myslím pravý výklad celé této nepříliš důstojné mediální bramboračky,“ myslí si Petr Žantovský a dodává, že by pozornému sledovateli tohoto dění neměl uniknout ještě jeden detail, který se dal postřehnout ve vysílání veřejnoprávní televize.
Psali jsme:
„V úterním pořadu ČT Události, komentáře byla v reportáži o kauze Karla Srpa opakovaně ukázána v obraze pasáž ze spisu ‚Bureš‘ – to je ten spis, o nějž se soudí ministr Babiš – čímž byl jednoznačně splněn přešlap vůči zákonu o České televizi a dalším etickým a profesním ustanovením ČT. Tím Česká televize jednoznačně podprahově oznamovala světu, že Babiš a Srp jsou ve stejné skupině spolupracovníků někdejší Státní bezpečnosti. Ona podprahovost sdělení – bez ohledu na jeho eventuální nepravdivost – je vážným přestupkem proti etickému kodexu České televize, který je součástí základních dokumentů ČT a jehož porušení může být až důvodem k okamžitému propuštění provinilého pracovníka z pracovního poměru. Jakpak se k tomu asi postaví management a Rada České televize?“ ptá se mediální odborník.
O miliardách by v televizi a v rozhlase rozhodovali zástupci elit
Pro druhé téma si vybral seminář volebního výboru Poslanecké sněmovny, který se konal v pátek pod záštitou jeho předsedy Martina Komárka k novele zákona o České televizi a Českém rozhlasu. „Stejně jako předchozí diskuse v Senátu seminář zopakoval základní problém, o němž se stále bavíme, tedy rozdíl mezi náhledem na uspořádání společnosti demokratické a elitokratické. Jako déjà vu se neustále pětadvacet, sedmadvacet let vrací staré téma nepolitické politiky. Velmi přesně o tom mluvil pan Doležal, také pan Kolovratník a další řečníci,“ odvolává se Petr Žantovský jednak na slova politického komentátora a předsedy Klubu na obranu demokracie, jednak na vystoupení poslance hnutí ANO a předsedy volební komise.
Ing. Miloš Zeman
Z poměrně vzrušené diskuse zastánců a odpůrců předložené novely ho zaujalo, když se hovořilo o nakládání s penězi v České televizi a v Českém rozhlase. „Pan Komárek jako zástupce předkladatelů přednesl jako hlavní připomínku, že za současného stavu má jeden člověk podpořený nějakou dozorčí radou pravomoc disponovat obrovskými finančními prostředky a vlastně bez nějaké větší kontroly, protože do obou institucí nesmí ani NKÚ. To má pravdu, to bych podepsal. Jenže potíž je v tom, že navržený systém tu dispoziční kompetenci přenáší na ‚nikým nevolené zástupce‘, kteří nemají právní odpovědnost, hmotnou odpovědnost, jsou tam jako zástupci těch společenských elit, ale mohou rozhodovat opět bez nějaké větší kontroly o stejných nebo dokonce i větších prostředcích,“ poukazuje mediální analytik na skutečnost, že má dle novely vzniknout správní rada, která generálního ředitele promění v jakéhosi „provozního vedoucího“.
Když se ekonomice nedaří, dostávají na Slovensku média méně
Nechápe, proč se v debatě, která kolem navržené novely nastala, nebavíme, když jde o velké peníze, o slovenském modelu RTVS, tedy Rozhlasu a televizi Slovenska. „To nutně nemusí být RTVS jako společná organizace, mohou to být dvě od sebe oddělené organizace jako u nás. Ale princip modelu je v tom, že jde o rozpočtovou organizaci státu, která má zákonem dán fixní objem peněz určený procentem z hrubého domácího produktu. Vysvětlím jednoduše. Když jde Slovensko nahoru, má RTVS jako společné veřejnoprávní médium větší rozpočet na daný rok, když jde dolů, tak má na ten rok rozpočet nižší. Nikdo však politicky nemůže ovlivňovat výši rozpočtu. Čili strach z toho zestátnění, jak se někdy říká, není namístě. Je zbytečný, protože je to skutečně fixně dané zákonem a je to objektivně odvozené od stavu ekonomiky země,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Když srovnává zákon o České televizi a Českém rozhlasu se zákonem o Rozhlase a televizi Slovenska tak vidí, že preambule těchto zákonů jsou identické. „Je tam úplně stejně definována veřejná služba, že je to podpora minoritních, kulturních, etnických, edukativních a nevím jakých ještě potřeb, že má přispívat k pluralitě názorů, k občanskému uvědomění, k právnímu vědomí obyvatel. Ty paragrafy jsou úplně stejné, nejsou v nich vůbec žádné rozdíly. Oproti našim zákonům je u Slováků změna pouze ve způsobu financování, jak jsem uvedl, a ve způsobu kontroly, protože do ní může na Slovensku vstoupit NKÚ, zatímco u nás ne,“ vynáší mediální odborník jeden ze základních argumentů proti novele, která se tímto ani v náznaku nezabývá.
Poválečný německý model je passé, ale záměrům předkladatelů se hodí
Druhým argumentem proti ní je to, že staví na bavorském modelu, což je úplně passé, jak na to v diskusi upozornil i politický komentátor Bohumil Doležal. „Ten model vznikal po válce, tedy v poraženém Německu, které bylo rozdělené na čtyři zóny mezi vítězné velmoci, a neexistovaly v něm žádné relevantní politické reprezentace. Čili když se definovaly nějaké organizační záležitosti kolem veřejnoprávních médií, tak se vycházelo z tehdejší struktury německé společnosti a volil se model, který byl nejmenším zlem, když to tak řeknu. A ono to tam takhle tradičně funguje dodnes s nějakými modifikacemi. Ty rady mají velmi početné, ta největší má až osmdesát členů, myslím u ZDF, a jsou složeny z těchto jakoby rozmanitě delegovaných lidí,“ popisuje Petr Žantovský.
U našich západních sousedů je však jiná demokratická tradice a také absolutně odlišný přístup. „Převažují lidé, samozřejmě nejsou to všichni, třeba i vyššího věku, kteří prožili velkou část svého profesního života v médiích. To znamená, že ‚mají nachozeno‘, ale už nemají v radách žádné bezprostřední zájmy, aby si je prosazovali přes ta média a získávali z toho nějaký finanční prospěch. My bychom tou novelou aplikovali něco, co je po všech stránkách nesourodé s naší realitou a s našimi možnostmi. A ignorujeme třeba mnohem bližší model rakouský, kde je veřejnoprávní médium stanovené jako nadace, která má formu veřejného nadačního fondu. Do řídících struktur tohoto veřejného nadačního fondu, jimiž jsou správní ráda, dozorčí rada i divácká rada, jsou delegováni zástupci – pozor – podle volebních výsledků z velké části,“ konstatuje mediální analytik.
Novela zákona je paskvil, zaznělo od politiků i nezávislého odborníka
V Rakousku se tedy žádné politizace mediálních rad nebojí, neboť je mohou obsazovat parlamentní strany podle svého konkrétního volebního výsledku. „Hodně se tam promítá také regionální princip, kdy spolkové země do rad delegují své lidi. Takže v Rakousku je úplně opačný přístup, než se navrhuje v této novele. Jak říkal pan Doležal, my se bojíme politiky, degradujeme politiku na něco špinavého. Pan Komárek doslova prohlásil, že ‚politici pořád chtějí škodit‘. Tak já bych se ho zeptal, proč dělá politiku a proč nejde dělat novináře, aby odhaloval to jejich škodění. Dělal novináře, dnes dělá politiku, takže škodí, mám-li tomu tak rozumět. Ale ne, je to prostě taková mantra, která se tady uhnízdila díky Václavu Havlovi, že politici jsou něco jiného, něco vzdáleného, co škodí,“ myslí si Petr Žantovský.
Ing. Martin Kolovratník
Proto hlasatelé těchto názorů tvrdí, že občané si sami o sobě nejlépe rozhodnou podle svých zájmů. „Ale to ‚podle svých zájmů‘ už neříkají a v tom je to velmi falešné. Navrhovaná novela je důsledkem strachu z volebního výsledku. Několikrát zaznělo, že to je zákon účelově namířený proti Andreji Babišovi, o němž se předpokládá, že jeho hnutí ANO vyhraje. Myslím, že k tomu není třeba víc dodat. Navržená novela zákona je paskvil a jsem rád, že to zaznělo napříč politickými stranami, od poslance Kolovratníka, od ministra Chvojky, od nezávislého odborníka Doležala, od lidí, kteří jsou každý ze svého pohledu zkušenými a kompetentními lidmi k tomu něco říct. A jsem rád, že proti tomu lobbistickému zájmu paní Marvanové, FITESu a dalších organizací postavili racionální argumentaci,“ přiznává mediální odborník.
Básník srovnáním s hmyzem snižuje důstojnost ženy, tak to zakážeme
Jako poslední, ale ne nejméně důležité téma volí v poslední době tolik diskutovanou genderovou rovnost. „Jak hezky upozornil Václav Klaus mladší v pondělí na Novinkách, čeští dobromilové, převlečení za umělce, genderové aktivistky a přidružené médiusy, spustili povyk kolem básně Jiřího Žáčka, která se ocitla v čítankách pro děti mladšího školního věku. V básničce ‚K čemu jsou holky na světě‘ jde o verše ‚Aby z nich byly maminky,/ aby se pěkně usmály / na toho, kdo je malinký.// Aby nás měl kdo pohladit / a povědět nám pohádku. / Proto jsou tady maminky,/ aby náš svět byl v pořádku.“ Kritikové seznali báseň genderově nevyváženou a sugerující dětem, že maminka je instituce na péči o domácnost. Což samozřejmě každou genderově vyváženou osobu, a zdaleka nejen ženu, ale i muže, ženomuže, mužoženu či hermafrodita spravedlivě rozhořčí: takto prznit ty nejmenší, kteří ještě nečetli všechny naše genderově správné brožury placené z veřejných prostředků!“ poznamenává Petr Žantovský.
Proto má k danému tématu ještě rozšiřující návrh, který tímto dává v plen veřejné diskusi. Navrhuje zakázat a z české literatury navždy vykázat tyto autory a díla:
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. „Zejména za verše ‚Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela‘. Básník zde srovnáním s hmyzem snižuje důstojnost ženy, a navíc obrazně navrhuje s ní násilně naložit,“ dává mediální odborník první tip genderovým bojovníkům/bojovnicím.
Naznačit, že žena vaří a stará se o děti, je těžký genderový přestupek
Jiří Orten: Elegie (zejména Sedmá). „Ve verších ‚Znám jednu holčičku. Je jako polibek,/ jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,/ protahuje se jen na slunci, jež je malé,/ nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. / Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, / jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí‘ je skryta pedofilní metafora, která může ohrozit mravní výchovu dětí a mládeže,“ pokračuje Petr Žantovský v ironickém tónu.
Vladimír Holan: Terezka Planetová. „Ve verších ‚Zatím však stařík zneklidněn/ šukal po koutech svojí cely‘ se vyskytuje vulgarismus, který může ohrozit mravní výchovu dětí a mládeže, a navíc je zde patrná diskriminační narážka na seniora. A dále pak ve verších ‚A jak to bývá v lidské knize / přijdeš-li nějak o peníze / ženich ti, dcerko, upláchne‘ se nepřípustným a zpátečnickým způsobem vyjadřuje teze, že žena musí nápadníkovi přinést věno, aby mohlo dojít k sňatku, což naprosto snižuje důstojnost ženy a její emancipaci,“ nabízí další inspiraci pro ty, kdo spustili povyk kolem Žáčkových veršů.
Jaroslav Seifert: Maminka. „Například ve verších ‚Maminka stojí nad válem /a chystá něco voňavého / a v odhodlání zoufalém / přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, / očima, mlčky ptá se mě./ Pak zamoučněné ruce obě / zvedly mě rychle ze země‘ a na mnoha dalších místech celé knihy se naznačuje, že maminka, tedy žena, je osoba, jejíž funkce v rodině je zúžena na povinnost vařit a starat se o děti, což je těžký genderový přestupek a jasná diskriminace žen,“ přidává mediální analytik další příklad.
Založme Úřad pro genderovou a antidiskriminační čistotu české poezie
Josef Kainar: Blues o básničce a vlezlé ženě. „Báseň obsahuje tyto pobuřující verše: ‚A nekoukej mi v psaní přes rameno / Kolikrát ti to budu povídat / Drahoušku nečum / Jsi moje sladká Jenže čumící‘, kde autor vyjadřuje své pohrdání ženskou důstojností a volbou argotického slova tento postoj jen podtrhuje,“ uzavírá přehlídku „nevhodných“ veršů.
„Bude-li z vyšších míst zájem, navrhuji založit Úřad pro genderovou a antidiskriminační čistotu české poezie pod zkratkou ÚPGAČČP, který by mohl být například integrální součástí Ministerstva vnitra, aby se všechny cenzurní referáty propojily v jedné organizační složce. Tento Úřad se bude zabývat studiem dosud vyšlých textů z oblasti české poesie, a v případech, jako jsou svrchu uvedené, je v pravomoci Úřadu takové závadové texty vyřadit z knih, učebnic, knihoven, knižního prodeje a antikvariátů,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
A ve své nadsázce, která se však čím dál většímu počtu jedinců může jevit jako přirozená, navrhuje v budoucnu rozšířit tým i o odborníky na prózu. „Zároveň budou mít nakladatelé povinnost Úřadu předkládat všechny nové texty českých literárních autorů, aby Úřad posoudil, zda neobsahují závadová slova či věty. Souběžně navrhuji zahájit přípravu speciálního útvaru Policie ČR, který se bude zabývat dohledáváním závadových a genderově diskriminačních literárních textů v knihovnách a domácnostech jednotlivých občanů. Lze doporučit, aby občané upozornili Úřad, když zjistí nějaké takové závadové vlastnictví vytčených literárních textů u lidí ve svém okolí. V sepětí s lidem za lepší a nezávadnou příští literaturu!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
