Tak nás pod dramaticky vyhlížejícím titulkem „Dezinformační weby mají namále“ informovala média o tom, jak pokračuje příprava zákona proti alternativní mediální scéně. O tomto zákonu se mluví už od konce února (konkrétně v symbolický den, výročí 25., tedy tzv. Vítězného, února), kdy došlo k vypnutí několika zpravodajských a názorových portálů následkem „metodického“ doporučení vlády a zpravodajské služby. Vypnutí samotné tehdy provedla soukromá společnost, kterou k tomu z hlediska zákona pranic neopravňovalo. Tato brutální cenzurní akce vyvolala řadu sporů (včetně soudních doher), hlasitý odpor provozovatelů i příjemců produkce oněch alternativních webů a obecnou rozpravu o tom, co stát smí a co už nesmí. Už tehdy nás různí vládní činitelé, např. ministr vnitra Rakušan, informovali o tom, že pro příští zásahy podobné tomu prvnímu (lakmusový papírek?) uchystá příhodnou legislativu, která by podobné restrikce podložila zákonem.

Dnes tedy čteme mj. tohle (třeba v Novinkách.cz): „Chystaný zákon proti dezinformacím nabírá konkrétní kontury. Jeho aktuální verze podle Ministerstva vnitra počítá s vypínáním takových webů, jejichž obsah je ohrožením národní bezpečnosti státu. Typicky jde o stránky šířící proruskou propagandu. Za neuposlechnutí by hrozila až statisícová pokuta.“ Prý „půjde o případy, kdy dezinformace nebo propaganda můžou ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy země nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost státu“, zní z oficiálních úst mluvčí ministerstva Hany Malé.

Jak tato sdělení číst? Jednoduše. Jde o gumové opatření podobné obušku, který lze použít účelově v případě politické objednávky. Původní zákon počítal s restrikcí „dezinformací“, ale předkladatelé a iniciátoři se samozřejmě nedohodli na definici „dezinformace“, která by obstála při právním pohledu. Proč? Protože žádná taková definice neexistuje a ani existovat nemůže. Je informace, pak je informace interpretovaná, dále informace dezinterpretovaná, případně doplněná údaji zčásti či vůbec nepravdivými. To je tak široká škála, jakou žádný zákon nedokáže postihnout. Už i proto ne, že „informace“ i „dezinformace“ jsou dynamicky se měnícími entitami. Například v jednom roce jste byli označení za dezinformátora za tvrzení o tom, že vakcína Johnson & Johnson, kterou tehdejší vláda vnucovala národu jako „tečku“ za covidem, je neozkoušená a nejsou známy její skutečné kladné či záporné účinky. Vláda se prostě rozhodla, že tato vakcína vyřeší její problém, a dala ji tedy národu povinně. O půl roku později se ukázalo, že se žádná „tečka“ nekoná a z nových případů covidu připadá skoro polovina na ty, kteří absolvovali tu jednu „vládní“ vakcínu. V tu chvíli už týmž tvrzením neposkytujete dezinformaci, nýbrž informaci. Už proto prostě nelze „deformaci“ staticky definovat, a tedy ani trestat.