„Komunistický režim sice byl prošpikován udavači, shromažďoval informace o všech občanech na různých místech a zasahoval tak do soukromí lidí, ale při sametové revoluci bylo řešení poměrně prosté. Zrušila se vedoucí úloha strany,“ vzpomíná RNDr. Igor Němec, předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů, současně jeden z přímých účastníků tehdejšího dění a dnes představitel instituce monitorující právě dodržování základních lidských svobod.

„V podnicích se vyhodili kádrováci i s jejich spisy a domovnice najednou neměly komu co hlásit. Prakticky přes noc nebyla rázem žádná autorita, která by byla schopna sbírat informace o lidech. V Ústavě se ve třech článcích objevilo právo na soukromí a začali jsme budovat demokratický právní stát svobodných občanů.“

Sotva by někoho napadlo, že po deseti letech budeme potřebovat zákon na ochranu osobních údajů, zřizovat s tímto posláním úřad a už vůbec ne, že za 25 let budou jedním ze stěžejních problémů právě zásahy státu do soukromí. Co se s námi stalo?

„Jedním z fenoménů doby je bezpochyby rozvoj informačních technologií. Paměti počítačů se každým dnem zvětšují a jejich cena klesá. V tomto prostředí stačila událost, jako bylo 11. září 2001, a opatření v rámci boje proti terorismu neuvěřitelně vychýlila pomyslné kyvadlo od soukromí ke kolektivní bezpečnosti.

Na celosvětové, evropské i národní úrovni. Říkám úmyslně kolektivní bezpečnosti, protože řadou opatření přicházejí občané nejenom o část svého soukromí, ale také o individuální bezpečnost. Zavádějí se sofistikované systémy identifikace lidí, ale například dodnes není zřejmé, co s vámi bude v zahraničí, když vám někdo třeba jen tak pro legraci strčí očipovaný pas do mikrovlnné trouby. Nebo se třeba opřete o zeď v New Yorku v budově, kam druhý den někdo položí bombu. Váš otisk prstu byl totiž už dávno v databázi. Zkrátka chyba v systému často znamená nedozírné, těžko napravitelné potíže pro jednotlivce. Jakoby se s těmito trendy měnila presumpce neviny na presumpci viny.“