Souhlasíte s důvody, proč Daniel Hůlka vrátil státní vyznamenání?Anketa
Ženy v bezpečí
Na konci září se opět rozhořel konflikt v oblasti Náhorního Karabachu. O život přišlo přes čtyři sta civilistů a více než polovina obyvatel území de facto nezávislé Republiky Arcach a její hlavní město Stěpanakert opustila. To udělala i ženská část rodiny studentky Univerzity Karlovy Geghetsik Afunts, která v Česku studuje ekonomiku. Ostatně kvůli komplikovanému jménu jí spolužáci neřeknou jinak než Gege.
„Ženy s dětmi z naší rodiny se dostaly do relativního bezpečí a nyní žijí v malém městě kousek od arménského hlavního města Jerevanu. Muži s karabašskou registrací ale nejsou oprávněni zemi opustit, takže zůstali doma,“ vysvětluje.
První dny obnoveného konfliktu se s příbuznými vůbec nemohla spojit, teď už je to lepší. „Mí bratranci pomáhají evakuovat ženy a děti z Karabachu. Často tedy jezdí na hranice s Arménií. Problém je, že tyto únikové cesty jsou stále ostřelovány ázerbájdžánskou armádou. Na hranicích uprchlíky předají a odtamtud je odvážejí jiní řidiči. Když jsou na těch záchranných cestách, nelze se jim dovolat,“ podotýká. V Arménii a Náhorním Karabachu byla dva měsíce loni v létě, ale letos se jí kvůli zavřeným hranicím v důsledku koronavirové krize navštívit příbuzné nepodařilo.
Svět v koronakrizi
„Erdogan několikrát jasně prohlásil, že bude pomáhat Ázerbájdžánu. Ostatně v některých projevech říkal, že Turecko bude pokračovat v boji, který ‚naši předkové začali‘. Když o tom přemýšlíte, tak je to jasné. Nechci vytahovat politiku, protože nejsem expert. Nicméně některé věci jsou očividné. Dříve se v konfliktu lidé moc nevyznali, ale se zapojením Turecka je zřejmé, že nejde o ten kus země, ale že je za tím něco většího. Jsme malou kostí v jejich krku a oni by chtěli tu kost dostat ven,“ míní Gege se nevyřčenou myšlenkou na arménskou genocidu.
Podle ní však nejde o náboženskou válku, jak by se u konfliktu mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem a Tureckem dalo očekávat. A v tom, proč se konflikt opět rozhořel právě nyní, má také jasno: „Je to taktika. Svět se zabývá koronakrizí a nevidí nic jiného. Takže je jedno, jak moc nahlas dáváme najevo strach o Karabach a strach z války, lidé mají své problémy. Třeba v Česku jsou obavy z koronaviru velmi silné. Nicméně zprávy o tom, že Arménie útočí,jsou hloupost. Je to malá a slabá země, tak proč by si začínala. To nedává logiku.“
Dost ji naštvalo zpravodajství České televize v počátcích současného pokračování konfliktu: „Česká televize vysílala celý týden informace pouze z ázerbájdžánské strany. Ukazovala pár rozbombardovaných domů, přitom byla většina Stěpanakertu v troskách a prachu. Pouze jsem chtěla, aby byly ukázány obě strany konfliktu. Objektivně. Ostatně na Facebooku si na to i mnoho Čechů stěžovalo. Divili se třeba, jakto že nic nevíme o tureckých bojovnících, kteří bojují na ázerbájdžánské straně, a tak dále.“
Vzpomínky na válku
Konflikt začal v roce 1988. V letech 1991 až 1992 byla malou holčičkou, takže má vzpomínky na válku zastřené. „Bombardovali nás v různých intervalech a má babička vymyslela hru. Když jsem uslyšela výstrahu, musela jsem urychleně utíkat do sklepa a křičet, že se blíží bombardování, aby to všichni věděli. V podzemí jsem se vždy někam skryla. Následně přiběhla babička a dala mi sladkosti. Teď už si uvědomuji, co to bylo za hru, že šlo o život,“ vzpomíná. Jedna z bomb tehdy zničila sousední dům a na budově její rodiny se po výbuchu objevila obrovská trhlina.
„Babička žila celý život v pospolitosti s ázerbájdžánskými sousedy. Navzájem si pomáhali. Učila mě, že nelze nenávidět celý národ, protože se skládá z dobrých i špatných lidí. Četla hodně ázerbájdžánské poezie a vysvětlovala, že lidé, kteří dokážou napsat tak krásné básně, nemohou být zlí. Děti obou národů vyrůstaly v nacionalistickém prostředí. Arménci s vědomím, že musejí přežít. Avšak Ázerbájdžánci s vidinou nepřítele. Vždyť při demonstracích požadují válku a pobití Arménů,“ dodává s tím, že Náhorní Karabach vyhlásil nezávislost dříve než Ázerbájdžán a vždy v něm žila výrazná většina Arménů.
Ona ve válce nikoho blízkého neztratila, ale mnoho jejích kamarádů vyrůstalo bez otců, kteří se nedočkali konce bojů v roce 1994, kdy bylo vyhlášeno příměří až dodnes nicméně občas porušované. Sama se narodila v Jerevanu, kde její rodiče studovali. Pak se ale rozvedli a otec žije s novou rodinou v Rusku. Maminku před dvěma lety pochovala do hrobu v Náhorním Karabachu. Nakonec tedy Geghetsik Afunts vysloví přání, aby měla opět šanci navracet se k jejímu hrobu a ukázat ho někdy v budoucnosti i svým dětem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
