Petr Beck se narodil v roce 1927 do rodiny lékaře Artura Becka v tehdejších Sudetech na dnešní severní Moravě. Jeho matka pocházela ze židovské podnikatelské rodiny Oppenheimů. Do roku 1936 měla rodina v pohraničí, kde žila tehdy převážná část Němců (až 98 procent), celkem klid. Jakmile však začínala získávat čím dál tím větší vliv fašistická strana Henleinovců, poměry se výrazně měnily k horšímu jak pro české, tak i pro židovské obyvatelstvo.

„Otec provozoval svoji praxi ve dvou městech. Po zabrání Sudet nacisty ale už lidé nesměli chodit k lékařům židovského původu, vytvářely se jim různé překážky. Jenže můj tatínek si získal velmi dobrou pověst všestranného specialisty a navíc měl dobře zařízenou ordinaci včetně rentgenu, takže neměl nouzi o pacienty ani mezi Němci. Situace se ale začala postupně dost zhoršovat. Lidé se s námi přestávali bavit, a to se týkalo i mých kamarádů ze školy. Henleinovci  společnost rozeštvávali. V roce 1938 jsme se museli proto odstěhovat do Rožnova. Valaši se k nám tehdy chovali naprosto skvěle, kde mohli, tak nám pomáhali, s ubytováním, s prací, prostě se vším. Po obsazení republiky fašisty, nás ale vystěhovali do židovského ghetta v Prostějově, kde už bydlelo běžně několik rodin pohromadě jen v jednom bytě a tatínek už nemohl vykonávat svoji praxi,“ vzpomínal na těžké časy Petr Beck.

Jelikož měl zakázáno studovat, snažil se alespoň vyučit elektrikářem. To se mu paradoxně podařilo až v koncentračním táboře „lehčího typu“ v Terezíně, kam putoval s celou rodinou v roce 1942. Podmínky tam byly, podle jeho slov, dost složité -– méně jídla a velké pracovní nasazení 2 nicméně dalo se přežít. Velká tragédie Beckovu rodinu teprve čekala, v roce 1944 musela do likvidačního tábora v Osvětimi. „Příkaz k transportu do Osvětimi dostali moji rodiče i menší bratr, já jsem tam nemusel, protože jsem v Terezíně už pracoval jako elektrikář. Samozřejmě jsem ale chtěl být pohromadě s rodinou. Po pravdě řečeno, my jsme vůbec nevěděli, kde nás posílají, mysleli jsme, že jen do dalšího pracovního tábora. To byl ale velký omyl, jinak bychom se možná pokusili o útěk,“ vzpomínal odvážný senior.