Ještě donedávna to vypadalo, že česká sociální demokracie se definitivně propadla na smetiště politických dějin. Slabá mimoparlamentní strana.
Dlouholeté oslabování důvěry veřejnosti, vnitřní rozklad, ztráta identity a vyprázdněnost programu přivedly kdysi dominantní stranu až za práh volitelnosti. Volební propad v roce 2021 a následná stagnace v mimořádné bezvýznamnosti vypadaly jako konečná (ne Konečná).
A přece se nyní něco děje. Náhle je slyšet panika, zvýšená pozornost, dokonce obava. Ale ne z „tradiční“ ČSSD (resp.SocDem). Je zde silný strach z nové aktivity, paradoxně na bubny bijí hlavně ti, kteří ČSSD nikdy nevolili. A najednou jim vadí nový směr „socanů“.
Jana Maláčová, bývalá ministryně práce a sociálních věcí, se rozhodla odejít z potápějícího se korábu a postavit se na nohy. Připojila se k novému levicovému hnutí s příznačným názvem Stačilo!.
A najednou jsou tu četné mediální komentáře o rozbíjení levice, o zradě ideálů, o pošlapání historie. Tedy od těch, kteří ČSSD roky odepisovali a její smrt si přáli.
Co se změnilo?
Změnilo se to podstatné: z mlhavého, defenzivního přežívání sociální demokracie tu najednou vyrůstá levicový projekt, který se nebojí být levicový.
Program Stačilo! je orientován jednoznačně: dostupné bydlení, spravedlivé mzdy, důstojné důchody, vyšší zdanění nadnárodních korporací, progresivní daň, zavedení institutu obecného (nejen místního a krajského) referenda. Tedy témata, která by měla být samozřejmým jádrem každé sociálnědemokratické politiky.
Jenže v Česku se tato témata v posledních letech z veřejného prostoru téměř vytratila – nahradila je abstraktní debata o bezpečnosti, dezinformacích, geopolitice, nebo technokratické správy. A právě návrat k těmto konkrétním, každodenním problémům lidí je možná hlavním důvodem, proč Maláčová a Zaorálek začíná vadit.
Jinými slovy: vadí nikoliv tím, že by byla neúspěšná (že prý pohřbí Sociální demokracii), ale naopak tím, že by mohla být úspěšná. A to v prostředí, které si už téměř odvyklo představě, že i levice může být sebevědomá, moderní a zároveň radikálně sociální.
Maláčová a Zaorálek „nevychází z éteru“, jsou mediálně velmi aktivní. Mají obrovské politické zkušenosti, znají chod státní správy. Ví, jak složitý je boj o každý sociální parametr v rozpočtu.
Fotogalerie: - Konečná a Maláčová
Avšak na rozdíl od mnoha svých bývalých kolegů z ČSSD neztratila tato silná dvojka schopnost mluvit jazykem běžných lidí. Nenosí floskule o digitální transformaci světa práce, ale říká naplno: je nepřijatelné, aby lidé pracovali za 125 korun na hodinu a zároveň platili přes 20 tisíc nájem.
Závěrem
Právě proto tolik lidí reaguje podrážděně. Stačilo! v sobě nese potenciál – ne snad okamžitě přepsat politickou mapu, ale obnovit v levicové části spektra něco, co zmizelo: vášeň, tah na branku, srozumitelnost.
Strach z Maláčové, (ale i Zaorálka či socdemáckého místopředsedy Nedvěda – lídra v Karlovarském kraji) tak není strachem z jednoho, dvou či tří politiků, ale z toho, že by se levicová politika mohla stát opět populární. A tudíž logicky politicky nebezpečná pro ostatní. A hlavně: mohla by přestat být pouhou ozvěnou pravicových témat.
Možná se tedy nevrací „duch staré ČSSD vzor 1878 nebo 1993“, ale rodí se nový typ levice, který je hlasitý, konfrontační a nedělá kompromisy tam, kde dříve byla ochota ustupovat.
Ergo kladívko, a právě to děsí víc než jakýkoliv comeback „oranžových“. Levice, která se nebojí být levicí, je totiž vždycky nepříjemným zrcadlem těm, kdo si zvykli na tichý souhlas slabé opozice.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Potřebujeme sociální demokracii v poslanecké sněmovně?
autor: Petr Kolman
