Petru Žantovskému se chtělo intenzivně zvracet nad Lidovými novinami. Nehorázný průjem pana Votápka a Hermanův feldkurát v čele Národní knihovny

03.06.2017 8:08

TÝDEN V MÉDIÍCH Představitelem protikremelského fanatismu, jehož texty se ruský prezident Vladimir Putin trápí stejně jako zdrcující kritikou komentátorů České televize, začíná Petr Žantovský přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne. Přiznává, že se mu málokdy stane, aby měl nad mediálním produktem intenzivní puzení se pozvracet, ale tentokrát se mu o to postaral komentátor Lidových novin. Došlo i na sebeobnažení ministra kultury, který z feldkuráta a hlavní sekretářky udělal hlavního zemského knihovníka.

Petru Žantovskému se chtělo intenzivně zvracet nad Lidovými novinami. Nehorázný průjem pana Votápka a Hermanův feldkurát v čele Národní knihovny
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Stačí být plný zášti vůči Ruské federaci, nazvat se komentátorem a už nic nebrání tomu, aby dotyčný dostal potřebný prostor ve sdělovacích prostředcích. Takovému příběhu patří úvod pravidelného ohlédnutí za uplynulým týdnem v médiích. „Roli současného etalonu protikremelského fanatismu pomalu po přece jen – aspoň občas – akademicky decentnějšímu Michaelu Romancovovi v poslední době na ´plný úvazek´ převzal zcela bezbřehý flagelant Vladimír Votápek. O jeho zajímavé minulosti za komunismu jsme už před časem psali. Zřejmě na něj platí ono ‚poturčenec horší Turka‘, stejně jako na exkomunistu Štětinu či exsvazačku Pajerovou. Když se někdo za každou cenu snaží, aby se zapomnělo na jeho činy minulé, koná činy dnes mnohem hlasitější a okatější,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

A proto není divu, jak rétorika Vladimíra Votápka vypadá. Jeho jediným tématem je prezident Vladimir Putin a Rusko. „Kdekoli nastrčí svá ústa, padají z něj moudra dehonestující tohoto státníka a jeho zemi. Protože jsem pana Votápka za jeho nehorázné rétorické průjmy nabíral na vidle v této rubrice už stokrát, začínám si připadat už trochu podjatý. Proto si alibisticky vezmu na pomoc čtenáře, kteří bez nároku na potlesk či odměnu glosovali nejnovější výron Votápkovy obsedance, jenž vyšel posledního května ve středu na iDnes pod věru výmluvným titulkem: ‚Frustrovaný Putin se v Paříži nestačil divit. Macrona nepřehrál.‘ Votápek ve zmíněném článku šije do Putina stejně srdnatě jako obvykle,“ podotýká mediální odborník.

Votápek se stal směšným protikremelským pisálkem

„Předhazuje mu všechno na světě, ale tentokrát konkrétně – v souvislosti s jeho schůzkou s novopečeným francouzským prezidentem Macronem, že prý se Putin a jeho kamarila měli podílet na podpoře Marine LePenové, a to všemi legálními i nelegálními prostředky. Pro Votápka je typické nejen to, že se zásadně nezatěžuje argumentací, kterou by své teze učinil věrohodnými, ale navíc se u něj projevuje prazvláštní jev: umanuté podkládání jistých výrazů svou vlastní sémantickou náloží. Jestliže Putin řekne, že mu jde o ‚restart vztahů‘ či ‚obnovení dialogu‘, Votápek těm slovům rozumí jako ‚snaze zakrýt ruské fauly‘, abychom jmenovali aspoň jeden příklad pervertovaného myšlení pana Votápka,“ upozorňuje Petr Žantovský.

„Nu, jeho veřejné výstupy patrně nevyvolávají podiv a pochybnost o jistých aspektech jeho zdravotního stavu jen u mne. Přečtěme si, co Votápkovi vzkázali účastníci diskuse pod jeho článkem. Neboli vox populi, vox Dei,“ dává mediální analytik prostor hlasu čtenářstva. „Zaujatost z tohoto pána vždy jen tryskala ...“ píše Zdeněk Gabaš. „RF dělá propagandu, a proto ji musíme dělat taky? Nebo je propaganda RF tak úspěšná právě proto, že naše média nejsou díky své propagandě důvěryhodná?“ ptá se Ondřej Šrubař. „Jestliže, autore, dělíte kandidáty na ošklivé prokremelské a ty ostatní, nemůžete se divit, když my budeme autory dělit na směšné protikremelské pisálky a ty ostatní. Je to tu čím dál víc jako na fotbale, nejsou podstatná fakta a argumenty, podstatné je jedny si vybrat a jim pak slepě fandit,“ konstatuje Tomáš Kuchař.

Nejvíce nevyvážené komentáře, a to je konkurence veliká

„Votápek píše asi nejvíce nevyvážené, neobjektivní a celkově dost mimózní komentáře, co jsou na iDnes k vidění. A to je co říct, protože konkurence je veliká,“ nebere si servítky Pavel Valenta. „Rusko nemůžu ani cítit, ale články, jako je tento, hrubě uráží mou inteligenci. To si redakce myslí, že čtenáři iDnes jsou nesvéprávní a nedokáží si sami udělat názor, a navíc že nepoznají, když jim někdo podprahově tlačí do hlavy sprostou propagandu? Je to právě selhání nezávislosti tradičních médií, co vhání lidi do náruče různých manipulátorů a propagandistických webů. Kauza, kterou se autor domnívá bránit, je jeho vlastní neobjektivitou a vlezlostí poškozena,“ přidává se Jaroslav Drozd.

„Déjà vu: Jako kdybych četl úvodník v Rudém právu o prohnilém západu a skvělém Stalinovi... Akorát mi nejde na rozum, že tyhle analýzy jsou vždy v rozporu s dohledatelnými okolnostmi. No vlastně mi to jde na rozum, opět je to jako za bolševika,“ tvrdí Petr Tryščuk. „Vážený šéfredaktore iDnes, pokud chcete manipulovat s veřejným míněním, nesmíte tak tlačit na pilu. To je jedna ze základních propagandistických pouček,“ připomíná Jiří Novák. „Ani Rudé právo nedokázalo takovouto propagandu. Inu, pokrok nezastavíš,“ rýpe si Zdeněk Polák. „Každému, kdo se o dění okolo sebe trochu zajímá, je jistě jasné, že se autor jen snaží obrátit naruby to, co je dávno zřejmé. Takže nebudu plýtvat časem s uváděním každé druhé jeho věty na pravou míru, poněvadž by to vyšlo minimálně na čtyři takové články, jako je tento. Ať si každý nastuduje sám, jedině tak snad přestane věřit kdejakému blábolu, ať už z té, či oné, strany,“ doporučuje Jan Prášek.

Putin se trápí zdrcující kritikou komentátorů České televize

V takovém duchu se nese většina diskusních příspěvků pod článkem „Frustrovaný Putin se v Paříži nestačil divit. Macrona nepřehrál“ z komentátorského pera Vladimíra Votápka. „Inu, jak říkám, hlas lidu – hlas Boží. Ještě že máme pana Votápka, aspoň někdo přistihne toho frustrovaného Putina takříkajíc in flagranti. Trochu mi to připomíná krásný kreslený vtip žel již zesnulého karikaturisty Michaela Marčáka. Na kresbě je vypodobněna chodba Kremlu a dveře pracovny prezidenta Putina. Před nimi stojí jakýsi úředník a prezidentský tajemník. A pod tím stojí text tohoto znění: ‚Tiše, prosím, pan Putin se trápí zdrcující kritikou komentátorů České televize‘,‘ pobaveně konstatuje Petr Žantovský.

Pro druhé dnešní téma sáhl do tištěného deníku. „Chucpe výkon týdne má na svém kontě Petr Kamberský z Lidových novin. Tento pán si relativně často čistí boty o prezidenta Zemana, až to vypadá jako jakási obsedance. Ale takových už bylo a jistě ještě bude dost, to by nestálo za povšimnutí. Mimořádné ošklivosti se však tento bojovník za svatou věc – rozuměj Zemanův pád – dopustil středečním článkem. Vetkl mu titulek věru výmluvný: ‚Uštvat koně. Miloše Zemana ohrožuje mstivost a zdraví.‘ Nejprve se v něm zamýšlí nad tím, že my Češi jaksi nemáme možnost vztahovat se s posvátnou úctou k místům svých dávných hrdinství, jako je Rusům Stalingrad či Američanům Gettysburg. Ještě že si v té souvislosti Kamberský odpustil cimrmanovskou úvahu o cyklu ‚Naše slavné prohry – Lipany, Bílá hora‘,“ poznamenává mediální analytik.

Překročen nepřekročitelný Rubikon, prostá lidská slušnost

Podle komentátora Lidových novin si prý tuto nedostačivost vynahrazujeme tím, že sdílíme kolektivní úctu k úřadu prezidenta. „Ten jako by ztělesňoval cosi, o čem se jinak v české společnosti nemluví: jakousi vyšší autoritu. Těžko říct, zda jde o vzpomínku na důstojného císaře pána, nebo o nevyřčený odkaz na královský institut. Faktem je, že prezidenti se vždy těšili úctě, o níž si jejich okolí mohlo nechat zdát, od Gustáva Husáka po Miloše Zemana. Tedy až do chvíle, kdy se dotyčný začne chovat v očividném rozporu s obrazem moudrého panovníka. Takové překročení role může dotyčnému zabránit ve znovuzvolení, přičemž je jedno, zda se chová jak mstivé děcko, nebo se jen neudrží na nohou,“ rozepsal se Petr Kamberský.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Podle Petra Žantovského komentátor v tomto bodě překročil nepřekročitelný Rubikon, jemuž se říká „prostá lidská slušnost“. „Hleďme, čím nás Kamberský krmí: ‚Hradní pán v březnu ztratil botu, poté byl v Číně výrazně indisponován‘, ještě předtím ‚se potácel u korunovačních klenotů a mluvil jako dlaždič v rozhlase‘. Nad hříchy minulosti Kamberský blahosklonně mávne rukou, ale vztyčuje varovný ukazovák: ‚Nyní se však přidávají pochybnosti o (Zemanově) zdravotním stavu: bude Miloš Zeman dostatečně fit i v roce 2022, kdy by měl stále být hlavou státu?‘ A hned přidává žánrové detaily jak z hodně odpudivého chorobopisu,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Havel po operaci u profesora Pafka neúřadoval přes čtvrt roku

Ty vypadají v podání Kamberského takto: „Těch obrázků je celá řada. Nejen prezident na vozíku či věčně podpíraný ochrankou, ale třeba i prezident vedle nového ministra financí: Ivan Pilný vypadá úplně jinak, ačkoli je o 84 dnů starší. Problém navíc není jen v nohách, ale v oné polyfunkční neuropatii, která může zasáhnout nervy nejen motorické, ale i senzorické a vegetativní.“ „Málokdy se mi stane, že nad mediálním produktem mám intenzivní puzení se pozvracet. Toto byl ten případ. Co opravňuje Kamberského zveřejňovat – nevím, do jaké míry pravdivé, a nic mi do toho není – údaje o Zemanově zdravotním stavu. A hlavně co jej opravňuje, aby tyto informace nechutně zneužíval k propagandě na téma: ‚Nemocný stařec se nehodí na Hrad.‘ Mohl bych na tomto místě Kamberskému klást jednoduché hádanky, třeba v kolika letech nastupoval do druhého mandátu Ronald Reagan a v kolika jej končil,“ upozorňuje mediální odborník.

Nebo také, kolik bylo francouzskému prezidentovi Charlesi de Gaullovi při odchodu z Elysejského paláce. „A kolik Churchillovi, jehož životní styl jistě nebyl vzornější než Zemanův, a to se týká i upřímné prostořekosti. Á propos, nebyl náš prezident Havel zvolen do jednoho ze svých mnoha funkčních období nepříliš dlouho poté, co mu primář Pafko zachraňoval život? A nebylo to jen čtyři měsíce po nástupu do funkce, kdy mu pro změnu zachránil život Ernst Bodner? Mimochodem obdobnou diagnózou, kterou Havlovi řešil Bodner, trpěl i slovenský prezident Schuster a kvůli problémům s plícemi koncem roku 1996 chyběl půl roku v úřadu i rakouský prezident Thomas Klestil. Ne, tyhle otázky klást Kamberskému nebudu. Nestojí mi za to. Před podobnými ‚takynovináři‘ lze jen jedno: otočit se zády,“ má jasno Petr Žantovský.

Nenavštěvovat tlusté střevo nějakého politika je těžký handicap

„Vstanou noví odborníci, chtělo by se zajásat, byť s hořkou ironií, nad zprávou, která prošla uprostřed tohoto týdne českými médii. Novým generálním ředitelem Národní knihovny se stal bývalý vězeňský kaplan Martin Kocanda, kterého jmenoval ministr kultury navzdory tomu, že odborová organizace knihovny vznesla proti novému řediteli vážné výhrady. Martin Kocanda totiž až dosud neměl s knihovnictvím nic společného. Je to bývalý vězeňský kaplan a člen vedení Českobratrské církve evangelické. Nyní tedy vystřídá v čele knihovny památkáře Petra Kroupu. Přitom jde o nejvýznamnější knihovní instituci v zemi, která ve svých zdech skrývá miliardy svazků včetně mnoha historických klenotů. Jako z udělání se jmenování nového ředitele časově kryje s úkolem dokončit rekonstrukci jejího sídla v Klementinu za miliardu korun. Náhoda?“ ptá se mediální analytik.

Připomíná, že předchozí šéf Petr Kroupa byl vedením instituce dva roky jen pověřen. „Ministerstvo kultury po dvouletém provizoriu začalo hledat jejího nového ředitele počátkem dubna. Do výběrového řízení se přihlásili tři kandidáti, vedle Kocandy a Kroupy ještě bývalý ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze Vít Vlnas. Týž Vlnas, mimořádně respektovaný kunsthistorik, už jednou neuspěl v jiném výběrovém řízení, a to do čela Národní galerie. Jak se zdá, býti v Čechách na něco opravdovým odborníkem není výhoda, ale těžký handicap. Ještě těžším handicapem ale nepochybně bude fakt, že Vít Vlnas nikdy nenavštěvoval tlusté střevo žádného politika, a tak si tu trafiku prostě ‚neodpracoval‘. Jak české!“ míní Petr Žantovský.

Z feldkuráta a hlavní sekretářky skok na hlavního knihovníka

„Nového ředitele čekají nelehké úkoly, spojené především s dokončením revitalizace Klementina. Ty budou vyžadovat zejména koncepční myšlení, znalost právních předpisů a v neposlední řadě schopnost odpovědné personální práce,“ uvedl při jmenování Kocandy s až půvabným – samozřejmě jen obrazným – sebeobnažením ministr kultury Daniel Herman. „Podle něj tyto kompetence nový ředitel má a během své profesní kariéry je mnohokrát prokázal. Ptejme se tedy, kde je asi tak mohl prokázat. Martin Kocanda se narodil v roce 1974, vystudoval teologii, speciální pedagogiku a práva. Byl kazatelem Bratrské jednoty baptistů, od roku 2000 členem a kazatelem Českobratrské církve evangelické,“ připomíná mediální odborník.

Pokračuje tím, že nový ředitel Národní knihovny pak patnáct let působil ve věznicích, nejprve jako dobrovolník Vězeňské duchovenské péče a posléze jako jeden z prvních tří vězeňských kaplanů. „Později pracoval jako právník ve Věznici Pardubice a pak se stal vrchním ředitelem kanceláře na generálním ředitelství Vězeňské služby v Praze. Jinými slovy absolvoval zajímavou, a pro roli hlavního zemského knihovníka věru užitečnou kariéru feldkuráta a hlavní sekretářky. Ve které z těchto pracovních rolí prokázal ‚schopnost odpovědné personální práce‘, není zřejmé. ‚Koncepční myšlení‘ a ‚znalost právních předpisů‘ je nezbytnou podmínkou, nikoli jakýmsi bonusem, který by měl rozhodovat o vítězství v takovém kádrovém tendru,“ tvrdí Petr Žantovský.

Divné, že Herman nevybral jeřábnici, či pistolníka ze své ochranky

Zřejmě všechno bude jinak. Brzy budou volby a Daniel Herman po nich nemusí být ministrem. „A tak dosazuje na sobě zatím podřízená místa persony, které mu tím pádem nutně budou vděčny, což se v budoucnu může hodit, že. A to už nepřipomínám tu miliardovou zakázku na Klementinu, o níž teď bude ‚koncepčně‘ a ‚odpovědně‘ rozhodovat kněz. Ale co se divím. V zemi, kde ministra kultury mohl dělat zubař či družinářka, obdobně ministra obrany dechovková zpěvačka či herec, předsedu vlády strojvůdce a šéfa Senátu myslitel s rétorickou výbavou Klementa Gottwalda, je s podivem, že novým ředitelem Národní knihovny není třeba jeřábnice, nebo pistolník z páně ministrovy ochranky. U kněze lze důvodně předpokládat, že aspoň umí číst a ve svém životě už viděl mnoho knih, takže má jakousi představu, jak kniha vypadá, kde se skladuje a tak dále,“ poznamenává mediální analytik.

Dál už glosuje bez ironie. „Tuhle tendenci obsazovat důležitá expertní místa diletanty, nebo lidmi z jiných profesí, zavedli v naší zemi kdysi komunisté. Viz jednoroční dělnické maturity či zkrácené vysokoškolské vzdělávání pro soustružníky, kteří se pak stávali řediteli podniků či ministry čehokoli. Na tuto slavnou tradici slavně navázal Václav Havel a jeho družina. Naprostá nekompetentnost k výkonu expertní činnosti byla u něj vždy nahrazována tím, kolik příjemných večerů s danou osobou strávil za minulého režimu nadáváním na něj a sepisováním politických prohlášení. Stačí si vzpomenout na báječné časy na Hradě, kde Havel jezdil na koloběžce, dvorní výtvarník Šípek mezi rokokové štuky věšel kýčovitá světýlka a o věcech důležitých pro republiku hlavě státu pomáhali rozhodovat rockový zpěvák, hudební kritik, bývalá sportovkyně či divadelní dramaturg,“ připomíná Petr Žantovský.

Když už žereš, tak aspoň nemlaskej, platí i pro dva svaté našich dnů

Zároveň zdůrazňuje, že nic proti jmenovaným v jejich profesích mít nelze. „Ale budování státu nerozuměli ani z tisíciny tolik jako dnes tak adorovaný Ferdinand Peroutka. A podle toho také jejich rady asi vypadaly, soudě podle faktické Havlovy politiky, která rozdělila stát na ‚naše‘ a ‚cizí‘, vnesla mezi lid nedůvěru, zášť a kádrování a významně přispěla k tomu, že diletantismus – opět, ale možná ještě víc – vítězí nad odborností, je-li podepřen správným kamaráčoftem či partajní legitimací. Kauza Národní knihovny bude patrně jen další cihlou v téže zdi. Mimochodem svého času prošel podobně zajímavou kariérní trajektorií sám Herman. Stal se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, a když z tohoto místa posléze vyletěl jak holubička, žehrali mnozí, že je to odborná ztráta,“ poukazuje mediální odborník.

Přitom podle něj, důsledně vzato, nebyl Herman o nic víc bojovník se starým režimem než třeba jiný „svatý“ našich dnů – Tomáš Halík. „Herman vystudoval bohoslovectví před rokem 1989, v téže době započal též duchovní službu, přičemž k obojímu musel být tehdejšími kádrováky náležitě prověřen. Halík pro změnu pracoval na ministerstvu průmyslu, ale nikoli v kotelně, nýbrž v poměrně příjemné a hlavně opět kádrově pečlivě střežené funkci. Je zvláštní, jak krátká je naše paměť, že. Myslím, že by nikomu z nich nikdo nic nevyčítal, kdyby se dnes nestavěli nejvyššími mentory našich činů, ba i úmyslů či jen myšlenek. Když dovolíte lidovou moudrost obsahující výraz patřící ‚ulici‘ – v podobných situacích se vždy říkávalo: ‚Když už žereš, tak aspoň nemlaskej‘,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Tajemník od Pitharta“ a „Vystrčilův profesor“. Pozoruhodný příběh právníka, který stojí za akcí proti Zemanovi

10:04 „Tajemník od Pitharta“ a „Vystrčilův profesor“. Pozoruhodný příběh právníka, který stojí za akcí proti Zemanovi

Akce „článek 66“, která má zbavit prezidenta republiky pravomocí a přenést je na jiné ústavní činite…