Vystřídá století amerického orla čínský drak?

Jestli potřebovala Evropská unie nějaký důkaz, že je hráčem až druhé, ne-li třetí kategorie, do které nás pomohl dostat i styl amatérsky vedené diplomacie, reprezentované destruktivními aktivisty a morálními majáky na čele s mistrem svého řemesla Janem Lipavským, stačilo sledovat dění v čínském Tchien-ťinu a v Pekingu. Čína, Rusko a Severní Korea se letos rozhodly definovat jiná pravidla, než jaká doteď určoval Západ.

Evropa po staletí ovládala světové dění, které měly v rukou zejména koloniální velmoci. Symbolickým vrcholem této éry bylo impérium Velké Británie na přelomu 19. a 20. století. Brity vystřídali Američané, kteří světu dominovali posledních 80 let. Pax Americana končí. Přichází doba čínská. Ať se to komu líbí, nebo ne. Většina evropských politiků si tohle nechce připustit, naši vládní politici taktéž ne. Za podpory mainstreamových médií bubnují na podporu protičínské a protiruské ideologie, na podporu dekarbonizace a zničení stávajícího průmyslu, na podporu nesmyslné federalizace a ještě nesmyslnější militarizace Evropy. Evropa přitom nemá soběstačnost energetickou, nemá dostatek surovin a vzácných zemin, nemá soběstačnost ekonomickou ani sílu financí k rozsáhlé modernizaci průmyslu. Nic neumíme lépe ani levněji než Čína či Indie. Nejrychlejší cestou do bažiny dějin, ze které není návratu, je lhaní do vlastní kapsy.

Pokud nějaký stát určoval dění na světové politické scéně v uplynulých patnácti letech, tak to byla Čína, vedená od roku 2013 Si Ťin-pchingem. Stala se vůdčí zemí ne silou zbraní, ale na bázi vzájemné výhodnosti. V multilaterálním rámci Šanghajské organizace pro spolupráci s Vladimírem Putinem a indickým premiérem Narendrou Módím za spoluúčasti dalších států. K nim se později přidaly dva regionální rivalové – Indie a Pákistán, pod tlakem mezinárodní izolace Írán, po vzniku unie i Bělorusko a nakonec Kim Čong-un. Pozorovatelský status má Mongolsko, Arménie, Ázerbájdžán, Kambodža, Nepál, Srí Lanka a Turecko. U Turecka je pikantní, že je zároveň členem NATO a na svém území hostí americké jaderné bomby. Cíl posilování stability a bezpečnosti v širokém prostoru spojujícím členské státy není výrazně ozbrojený. Je veden úsilím konfliktům předcházet a ne je řešit silou. Cílem je rovnoprávný dialog a hledání společného jmenovatele. Boj proti terorismu, separatismu, extremismu, boj proti obchodu s drogami, rozvoj hospodářské spolupráce, energetické partnerství, vědecká a kulturní interakce. Země jsou propojeny i jinak: Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), Eurasijskou ekonomickou unií (EAEU, dříve EurAsEC). Míru zapojení si určuje každý sám, proces přijímání nových členů nesmí narazit na odpor (jako v případě Arménie a Ázerbájdžánu, kteří si musí ujasnit, zda se upínat k euroNATO nebo ne).

Předem vybraným VIP divákem velmi precizně připravovaného a bravurně provedeného „představení“ v Tchien-ťinu a v Pekingu nyní není nikdo jiný, než americký prezident Donald Trump. Předlužené, ale stále silné a rétoricky agresivní Spojené státy poprvé narazily na sílu, která se jim může nejen rovnat, ale i jim odolat. Na poli vojenském, protože Čína, Rusko, Indie a Pákistán jsou jadernými mocnostmi. Írán se jí chce bez protestů ostatních členských zemí stát. Na poli ekonomickém a politickém se ŠOS může Západu rovnat určitě, neboť ŠOS sdružuje státy, které mají přes 3,5 miliardy obyvatel, což je polovina světové populace, na území 35 milionů km², což představuje 65 % území Eurasie a jsou schopny oponovat současné celní válce, rozpoutané USA, i všemožným sankcím Západu. Ekonomika ČLR je druhá největší na světě podle nominálního HDP, od roku 2014 první podle HDP v paritě kupní síly; indická ekonomika je třetí největší podle HDP (PPP). Rusko, Čína, Indie a Írán jsou členy „vesmírného klubu“. Podstatné je, že jde o země nezadlužené, surovinově i energeticky soběstačné.