Poselství světu z Šanghajského fóra? Bývalý náměstek Kaucký má jasno

Vystřídá století amerického orla čínský drak?

Jestli potřebovala Evropská unie nějaký důkaz, že je hráčem až druhé, ne-li třetí kategorie, do které nás pomohl dostat i styl amatérsky vedené diplomacie, reprezentované destruktivními aktivisty a morálními majáky na čele s mistrem svého řemesla Janem Lipavským, stačilo sledovat dění v čínském Tchien-ťinu a v Pekingu. Čína, Rusko a Severní Korea se letos rozhodly definovat jiná pravidla, než jaká doteď určoval Západ.

Evropa po staletí ovládala světové dění, které měly v rukou zejména koloniální velmoci. Symbolickým vrcholem této éry bylo impérium Velké Británie na přelomu 19. a 20. století. Brity vystřídali Američané, kteří světu dominovali posledních 80 let. Pax Americana končí. Přichází doba čínská. Ať se to komu líbí, nebo ne. Většina evropských politiků si tohle nechce připustit, naši vládní politici taktéž ne. Za podpory mainstreamových médií bubnují na podporu protičínské a protiruské ideologie, na podporu dekarbonizace a zničení stávajícího průmyslu, na podporu nesmyslné federalizace a ještě nesmyslnější militarizace Evropy. Evropa přitom nemá soběstačnost energetickou, nemá dostatek surovin a vzácných zemin, nemá soběstačnost ekonomickou ani sílu financí k rozsáhlé modernizaci průmyslu. Nic neumíme lépe ani levněji než Čína či Indie. Nejrychlejší cestou do bažiny dějin, ze které není návratu, je lhaní do vlastní kapsy.

Pokud nějaký stát určoval dění na světové politické scéně v uplynulých patnácti letech, tak to byla Čína, vedená od roku 2013 Si Ťin-pchingem. Stala se vůdčí zemí ne silou zbraní, ale na bázi vzájemné výhodnosti. V multilaterálním rámci Šanghajské organizace pro spolupráci s Vladimírem Putinem a indickým premiérem Narendrou Módím za spoluúčasti dalších států. K nim se později přidaly dva regionální rivalové – Indie a Pákistán, pod tlakem mezinárodní izolace Írán, po vzniku unie i Bělorusko a nakonec Kim Čong-un. Pozorovatelský status má Mongolsko, Arménie, Ázerbájdžán, Kambodža, Nepál, Srí Lanka a Turecko. U Turecka je pikantní, že je zároveň členem NATO a na svém území hostí americké jaderné bomby. Cíl posilování stability a bezpečnosti v širokém prostoru spojujícím členské státy není výrazně ozbrojený. Je veden úsilím konfliktům předcházet a ne je řešit silou. Cílem je rovnoprávný dialog a hledání společného jmenovatele. Boj proti terorismu, separatismu, extremismu, boj proti obchodu s drogami, rozvoj hospodářské spolupráce, energetické partnerství, vědecká a kulturní interakce. Země jsou propojeny i jinak: Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), Eurasijskou ekonomickou unií (EAEU, dříve EurAsEC). Míru zapojení si určuje každý sám, proces přijímání nových členů nesmí narazit na odpor (jako v případě Arménie a Ázerbájdžánu, kteří si musí ujasnit, zda se upínat k euroNATO nebo ne).

Předem vybraným VIP divákem velmi precizně připravovaného a bravurně provedeného „představení“ v Tchien-ťinu a v Pekingu nyní není nikdo jiný, než americký prezident Donald Trump. Předlužené, ale stále silné a rétoricky agresivní Spojené státy poprvé narazily na sílu, která se jim může nejen rovnat, ale i jim odolat. Na poli vojenském, protože Čína, Rusko, Indie a Pákistán jsou jadernými mocnostmi. Írán se jí chce bez protestů ostatních členských zemí stát. Na poli ekonomickém a politickém se ŠOS může Západu rovnat určitě, neboť ŠOS sdružuje státy, které mají přes 3,5 miliardy obyvatel, což je polovina světové populace, na území 35 milionů km², což představuje 65 % území Eurasie a jsou schopny oponovat současné celní válce, rozpoutané USA, i všemožným sankcím Západu. Ekonomika ČLR je druhá největší na světě podle nominálního HDP, od roku 2014 první podle HDP v paritě kupní síly; indická ekonomika je třetí největší podle HDP (PPP). Rusko, Čína, Indie a Írán jsou členy „vesmírného klubu“. Podstatné je, že jde o země nezadlužené, surovinově i energeticky soběstačné.

EAEU a Indonésie s 285 miliony obyvatel mají v úmyslu letos podepsat dohodu o volném obchodu… Kromě Trumpa však bylo poselství vzdoru vůči „světovému řádu založenému na pravidlech“ určovaných Spojenými státy určeno i ostatním asijským zemím a vůbec všem státům globálního jihu. Postupně se tvoří platforma nekonkurenčních, ale navzájem kooperujících ekonomik, kde pro USA není místo. Poselství porážky povýšeného japonského militarismu a společné ukončení 2. světové války v Asii se obešlo bez akcentování amerických atomových výbuchů.

Z míst „na bidýlku“ pak vše mohla sledovat i Evropa, díky médiím dostatečně blízko, aby vše viděla, ale geopoliticky i ekonomicky dostatečně vzdálená, aby nikoho nezajímal její názor. Vhodnými kulisami přitom byl summit Šanghajské organizace pro spolupráci, což je klíčový nástroj ve snaze prezidenta Si nahradit Západem vedený „řád“ po druhé světové válce a vytvořit to, co nazval „spravedlivějším a rovnějším systémem globálního vládnutí“. Pro koho by měl být stavěný přitom není pochyb. Ve středu se pak další defilé státníků odehrávalo při oslavách 80. výročí porážky Japonska a konce 2. světové války.

Francouzský prezident Charles De Gaulle říkával, že je potřeba zabránit tomu, aby byli Číňané „izolováni ve vlastním hněvu.“ Americký ministr zahraničí Henry Kissinger si tuto strategii vzal k srdci a navíc ji obohatil o tzv. trojúhelníkovou diplomacii, tedy využití americko-čínského sblížení k nátlaku na Moskvu být ochotnější spolupracovat a přitom zamezit sbližování rusko-čínskému. Doba se změnila, kulisy také. Číňané se nehněvají, Říše Středu prosperuje jako nikdy. Čína je dnes jiný stát, než kterým byla v 60. a v 70. letech 20. století. Je ekonomickou a vojenskou supervelmocí, která je daleko od hrozby jakékoliv izolace. Už není tou zemí, která jen akceptuje pravidla hry, dnes je určuje. Co se však nezměnilo, jsou zákonitosti reálpolitiky. Co platilo za Kissingera, platí i dnes. Včetně politiky jedné Číny. Kdyby se toho politici ve Washingtonu a v Bruselu drželi, nemuseli bychom nyní sledovat nejen sbližování rusko-čínské, ale i nedávno ještě takřka nepředstavitelné sbližování čínsko-indické.

Zlepšování vztahů mezi Čínou a Indií je krok vynucený společným osudem zemí, embargovaných v té či oné podobě USA. Je to krok silný nejen symbolikou, ale i dopady. Indický premiér Módí navštívil Čínu – poprvé po sedmi letech – jen několik dní poté, co USA zasáhly většinu dovozu z Indie represivními 50% cly. Dlouhotrvající napětí mezi Novým Dillí a Pekingem se začalo uvolňovat před začátkem druhého Trumpova prezidentského období. Indie pak následně bagatelizovala jakoukoli spojitost mezi Módího cestou a americkou celní palbou. Je však jasné, že Trumpovy kroky v posledních měsících zasadily těžkou ránu úsilí hned několika amerických administrativ vybudovat s Indií vztah, který by fungoval jako hráz proti čínské nadvládě v oblasti Indo-Pacifiku. Trump, který označil Indii za „mrtvou ekonomiku“, tvrdí, že 25% „reciproční“ cla, která již uvalil, byla ospravedlněna vysokým obchodním přebytkem Nového Dillí a vysoce chráněným domácím trhem. Ale jeho tvrzení, že dodatečná srpnová 25% sazba byla reakcí na indické nákupy zlevněné ruské ropy, které pomáhaly financovat válku Vladimira Putina proti Ukrajině, je úplně postavené na hlavu. Až donedávna totiž Washington povzbuzoval Indii, aby nakupovala ruskou ropu za předpokladu, že její nákupy zůstanou pod ropným stropem 60 dolarů za barel, na kterém se v prosinci 2022 dohodla Evropská unie s dalšími státy G7. Trump nepodnikl podobné kroky ani proti Číně – která je ještě větším dovozcem ruské ropy.

Nové Dillí bylo již rozzlobené kvůli Trumpovu nadbíhání jeho úhlavnímu rivalovi Pákistánu. Americký prezident zopakoval některé fráze Islámábádu ohledně sporného území Kašmíru od té doby, co tvrdil, že zprostředkoval příměří, které v květnu ukončilo krvavé střety mezi asijskými sousedy. Neřekl ale hlavní důvod, stále platný: Jsou to zkurvysyni, jsou to ale naši zkurvysyni, konstatoval na adresu Somozovy nikaragujské diktatury americký prezident Fraklin D. Roosevelt a Kennedyho a Johnsonův ministr obrany Robert McNamara to později zopakoval na adresu pákistánských generálů. Na podobné výroky jsou indičtí představitelé extra alergičtí, neboť spory s Pákistánem považují za ryze „soukromou“ záležitost bilaterálních vztahů a to se vztahuje i na dohodnutá příměří. V červnu Trump uspořádal dvouhodinový soukromý oběd ve Washingtonu s pákistánským vůdcem Asimem Munirem. Je to ten stejný Trump, který dříve označil Módího za svého „skutečného přítele“ a ještě v roce 2020 řekl jásajícímu davu více než 100 000 lidí v Gudžarátu, že „Amerika miluje Indii, Amerika respektuje Indii a Amerika bude vždy věrným a loajálním přítelem indického lidu“. 50% cla nemilují Indii. Trumpova změna pozice pomáhá čínským snahám vykreslit se jako spolehlivější mezinárodní partner a Trumpova nepředvídatelnost nepřesvědčí země, jako je Indie, že by se měly distancovat od Pekingu nebo Moskvy. Již během návštěvy čínského ministra zahraničí Wang I v Indii tento měsíc se obě strany dohodly na brzkém obnovení přímých letů, na znovuotevření hraničních obchodních stanic a na usnadnění cestovních víz.

Na druhou stranu je ale potřeba zmínit, že rozsah sblížení by neměl být přeceňován. Indie bude logicky i nadále velmi střežit bezpečnost svojí severní hranice. Vedle toho je Peking klíčovým dodavatelem finančních prostředků a vojenského vybavení do Pákistánu. Čínští a indičtí vůdci popsali svůj vztah jako „tanec draka a slona“. Aby přitom tanci nepřišli k úrazu, budou muset vyvinout velkou šikovnost. Pokud je Indie dlouhodobě v něčem opravdu obratná, tak je to hra na všechny strany. K tomu ji ostatně tlačí její ekonomika.

Indie ví, jakou sílu představuje „Hnutí nezúčastněných zemí“, jehož hlavní doktrínou po celou dobu studené války bylo „zajistit národní nezávislost, územní nedotknutelnost a bezpečnost nezúčastněných zemí v jejich úsilí proti imperialismu, kolonialismu, neokolonialismu, apartheidu, rasismu včetně sionismu a všem formám zahraniční agrese, okupace, dominance, vměšování nebo nadvlády, jakož i proti velmocem a politice bloků“.

Nejvýznamnějším obchodním partnerem Indie jsou vedle EU Spojené státy, u kterých export do USA dvakrát převyšuje objem importu (88 mld. USD, vs. 43 mld. USD). Na druhém místě je sice Čína, ale v tomto případě je vzájemná bilance krajně nevyvážená, kdy export je na úrovni jedné šestiny importu (16,6 mld. USD, vs. 101,7 mld. USD). Pokud jde tedy o export indického zboží, tak druhé místo zaujímají Spojené arabské emiráty (35,6 mld. USD), třetí pozici Nizozemsko, následované Velkou Británií a teprve poté je Čína, Singapur a Německo. Naopak na straně importu následuje první Čínu nepřekvapivě Rusko (61,4 mld. USD).

Indie je jedním z největších světových výrobců zdravotnických produktů, je hlavním zdrojem dostupných antiretrovirálních léků na světě. Bez indických farmaceutických polotovarů by nejspíš evropská i americká výroba léčiv zkrachovala. Podstatný je i vývoz diamantů, aut a další strojírenské výroby. Průmyslová výroba tvoří 65 % indického exportu. Pokud by se Indie pod tlakem amerických cel orientovala pouze na bezcelní obchod s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi Asie, pro Západ by to byla tragédie srovnatelná s válkou. V Indii vyrábějí látky a šijí většinu toho, co nosíme na sobě. Včetně těch nejproslulejších módních značek. Levné práci nelze konkurovat při západních sociálních nákladech. Indická bavlna tvoří nejen základ textilního průmyslu a bez indických bavlněných „linterů“ by Západ nebyl schopen vyrábět ani kvalitní trinitrocelulózu, tudíž neměl by kvalitní střelnou bavlnu pro velkorážné střelivo a průmysl barviv by měl nedostatek pojiv. Další zemědělská výroba – rýže, čaj, koření a mořské plody tvoří 53 miliard USD. Bez levných indických programátorů by evropský i americký IT průmysl stagnoval. Stejně jako zákaznická podpora v anglosaském světě, která používá obrovská indická call centra. To je 325 miliard USD. Mnozí proto Trumpovy kroky vůči Indii nechápou.

Pokud jde o indickou multilaterální spolupráci, tak se pozornost nyní obrací k osudu „Čtyřstranného bezpečnostního dialogu“ (QUAD), uskupení USA, Indie, Japonska a Austrálie, které bylo prosazováno předchozími americkými prezidenty, ale i Trumpem jako způsob zabránění nárůstu čínského vlivu. Sporné územní nároky Číny v Jihočínském moři, takzvaná „Linie devíti čar“, je de facto problémem pouze pro vyznavače studenoválečnického myšlení v Pacifiku v řadách US Navy. Nikdo jiný už demonstrace „svobody plavby“ amerických bitevních lodí v Jihočínském moři nebere vážně. Jen Japonsko a Austrálie doufají v zachování role Spojených států jako garanta bezpečnosti ve svém regionu za americké peníze. Indický ministr zahraničí Vikram Misri tento týden řekl, že Indie si Quadu „velmi cenní“, ale načasování summitu, který má Nové Dillí hostit letos, je stále nejasné. Někteří diplomaté v indickém hlavním městě si nyní kladou otázku, zda se vůbec bude konat. Tím, že si Washington odcizil své přátele, Peking vítá.

Dalšími účastníky vojenské přehlídky v Pekingu a váženými hosty čínského prezidenta byli arménský premiér Nikol Pašinjan a azerbájdžánský prezident Ilham Alijev, běloruský prezident Alexandr Lukašenko, kambodžský král Norodom Sihamoni, kubánský prezident Miguel Díaz-Canel, vietnamský prezident Luong Cuong, indonéský prezident Prabowo Subianto, íránský prezident Masúd Pezeškian, prezident Kazachstánu Kassym-Jomart Tokaje, kyrgyzský prezident Sadyr Japarov, laoský prezident Thongloun Sisoulith, malajský premiér Anwar Ibrahim, maledivský prezident Mohamed Muizzu, mongolský prezident Uchnágín Churelsuch, náčelník myanmarské armády Min Aung Hlaing, nepálský premiér Sharma Oli, pákistánský premiér Šehbáz Šaríf, prezident Konžské republiky Denis Sassou Nguesso, prezident Tádžikistánu Emomali Rahmon, turkmenský prezident Serdar Berdymuchamedov, prezident Uzbekistánu Šavkat Mirzijojev a zimbabwský prezident Emmerson Mnangagwa. Důkazem impotence evropské diplomacie je, že jako nikým nepověření „vyslanci“ zemí Evropy byli přítomní pouze srbský prezident Alexandr Vučič a slovenský premiér Robert Fico. Diplomacie vůči polovině světa se nedělá bezzubými výhrůžkami, provokacemi a výsměchem, který předvádí Evropská unie.

Jedním z nejvíce komentovaných výstupů setkání v Tchien-ťinu a Pekingu je podpis čínsko-ruské dohody o výstavbě plynovodu Síla Sibiře 2, obrovského plynového projektu, který by mohl přetvořit globální energetické toky. Rusko oznámilo dohodu poté, co se prezident Vladimír Putin v úterý v Pekingu setkal se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Dokument se však týká obecných podmínek a na veřejnost vynechává podrobnosti o cenách. Rozhovory se prý nyní zaměří na financování výstavby plynovodu a obchodní podmínky dodávek. Dlouhodobá dohoda o plynu by měla být uzavřena na dobu 30 let. Nicméně je to už závazek k výstavbě. Už to není jen komerční, ale i politický projekt Číny. I bez jasnosti ohledně nákladů signalizovala dohoda významný posun na globálním trhu s plynem. Jakmile bude na počátku 30. let 21. století postaven nový plynovod o objemu 50 miliard m³ ročně, povede východně od plynových polí, která kdysi sloužila Evropě. To také dává Číně alternativu k dovozu zkapalněného zemního plynu (LNG) z USA, Kataru a Austrálie. Navíc… propojka mezi Sílou Sibiře a ložisky na Jamalu přes Urengojskoje a Zapoljarnoje může přesměrovat plyn i ropu, která nemá doposud jinou alternativu, než Evropu. To je nemalá výstraha pro Evropu. Projekt může změnit ekonomiku pro západoevropské společnosti, které v současné době zvažují, zda dále investovat do výstavby exportních terminálů LNG. Může se tím proměnit průmysl ropy a plynu i v USA.

Třístranných rozhovorů se rovněž zúčastnil Uchnaagijn Churelsuch, prezident Mongolska, přes které bude plynovod procházet. Ten doposud hrál také hru více azimutů, když dovolil francouzské korporaci Orano/Areva rozvoj uranového ložiska Zuuvch Ovoo v Gobi s odhadovanou roční produkční kapacitou 2 500 tun uranu, i když ložisko Dornod v severovýchodním Mongolsku bylo těženo ruskými investory. Po odchodu Francie z afrického Nigeru je mongolská těžba jednou z mála možností, jak udržet francouzskou jadernou energetiku funkční.

Moskva a Peking nyní podepsaly i dohody o zvýšení dodávek prostřednictvím stávajících tras o 8 miliard m³s cílem zvýšit celkové roční toky na 56 miliard m³před vybudováním nového plynovodu. Nutno podotknout, že i kdyby byla Síla Sibiře 2 spuštěna, veškerý celkový ruský vývoz plynu do Číny – asi 106 miliard m³ ročně – by činil přibližně polovinu ruských dodávek plynu do Evropy před invazí na Ukrajinu. Rusko pravděpodobně vydělá méně, než vydělalo za stejný objem prodeje v Evropě, výhodou je ale stabilita. Cena dodávek plynu do Číny je „objektivně nižší“ než do Evropy, protože pole jsou blíž a „dopravní část je kratší“. Nicméně dohoda je pro Rusko klíčová a pro Čínu nesmírně výhodná. Ekonomicky i mocensky.

Mužem možná trochu v pozadí, přesto triumfujícím, je severokorejský „velký vůdce“ Kim Čong-un. Když se v roce 2011 ujímal vlády po svém otci Kim Čong-ilovi, mnozí jej považovali za slabého, neschopného, odsouzeného k neúspěchu. Ještě před pár lety vše nasvědčovalo jeho brzkému konci, když Rusko a Čína podepsali v roce 2019 sankce iniciované Spojenými státy, po šestém severokorejském jaderném testu. Dnes je všechno jinak. V roce 2022 KLDR podpořila Rusko ve vojenských akcích na Ukrajině a obvinila země NATO z vyprovokování konfliktu. Dodala Rusku více než milion granátů a dělostřeleckých raket použitých v bojích na Ukrajině a vyslala do ukrajinské války své vojáky „na praxi“.

Středeční vojenská přehlídka byla první Kimovou návštěvou sousední Číny od roku 2019, jeho vůbec první multilaterální akcí a prvním setkáním vůdců Pekingu, Moskvy a Pchjongjangu od setkání Mao Ce-tunga, Nikity Chruščova a Kimova dědečka Kim Ir-sena v roce 1959. Pro Čínu i Rusko je dnes Severní Korea vítaný partner. Obě země evidentně nemají obavy z nějakých nepředložeností při použití severokorejské armády či jaderných zbraní. Putin se, nejspíš jako poděkování za podporu ve válce, evidentně rozhodl uvést Kima na světovou politickou scénu. Pro předsedu Státní rady KLDR má podobné setkání hodnotu zlata, neboť ukazuje, že Severní Korea překonala více než půl století izolace a nyní jde spolu s Čínou a Ruskem správným směrem. Jeho vstup na scénu multilaterální diplomacie vytváří obraz světového státníka, se kterým je v Asii nutno počítat. Není divu. Severokorejská armáda má 1,3 milionu vojáků a je pátou největší na světě. V záloze je dalších 5,6 milionu lidí s vojenským výcvikem. Polovojenské bezpečnostní formace, pohraniční stráže a složky ochrany veřejného pořádku čítají dalších 189 tisíc lidí. KLDR vynakládá 27 % svého národního důchodu na udržování armády. Od poloviny 90. let 20. století KLDR téměř kompletně uspokojuje potřeby své armády v dělostřelectvu, ručních palných zbraních, vozidlech a některých dalších typech vojenské techniky. Přes veškerou izolaci a ekonomické obtíže Severní Korea dosáhla na vývoj funkčních jaderných zbraní, raketové a kosmické technologie.

To vše rétoricky doplňuje i Donald Trump. Mluvil o svých dobrých vztazích se všemi třemi vůdci, někdy je dokonce chválil. Po srpnovém setkání s Putinem Trump oznámil, že by se rád setkal právě i s Kim Čong-unem. Zda se setkání uskuteční do konce roku, je, podobně jako summit Trump-Si, otevřenou otázkou, na jejíž zodpovězení si musíme ještě počkat.

(Autor je člen SOCDEM, byl náměstkem ministra zahraničních věcí a později velvyslancem)