„Máme tady třicet let demokracie, ale já nad tím nejásám tak jako ostatní. Nemůžu se smířit s tím, že za devastaci republiky nenese nikdo odpovědnost. Všude přibývají jen vesnice duchů, rozpadlé fabriky, divné vietnamské obchody a lidé se cítí bezmocní,“ říká Libuše Jurmanová ve svém bytě na jednom z pražských sídlišť. Rázná, ale příjemná dáma ve středních letech je jedinou vnučkou legionáře Františka Prudila – rebela z Irkutska. Aby bylo jasno, ještě dodá: „Viníky dnešního stavu republiky bych nejradši pověsila za kšandy do průvanu!“
Srdce na dlani
„O dědouškovi jsem to dlouho nevěděla,“ podotýká k legionářské minulosti dědečka. Její rodina bydlela v Olešnici, on měl domek v Rozseči pod Kunštátem, takže přes kopec. V Prostějově vystudovala průmyslovku, a pak pracovala v brněnském Krasu jako normovačka – technoložka. S manželem se přestěhovala do Prahy a v roce 1987 se za premiéra Ladislava Adamce stala součástí administrativy úřadu vlády, přestože se nikdy nestala členkou Komunistické strany Československa. Hned o rok později se jí narodila dcera.
„Víte, celá moje širší rodina pochází z venkovského prostředí. Všichni i s prarodiči jsme se občas sešli v naší staré kuchyni,“ vysvětluje a dodává: „Každý správný Pražák je z Moravy. Ale vážně. Morava a Čechy jsou dva trochu rozdílné světy. My Moraváci máme srdce na dlani, což platí i třeba o Brňácích. U nás doma se většinou nezamykalo. Když někdo něco potřeboval, hned se našlo řešení, žili jsme pospolu. V Praze přede mnou každý zavřel dveře, v práci vládly neosobní vztahy, nikdo nepomohl, prostě okoralá srdce.“
Z Evropské unie má také rozporuplné pocity: „Komunisté nám pořád něco nařizovali, ale EU to dnes dělá také a mnohem více. Co máme jíst, co vyrábět, jaké uprchlíky přijímat. Navíc třeba kvalita potravin je v každé zemi jiná a u nás většinou nejhorší. To je špatně. Mělo by to být všude stejné. Proč mohou cizí firmy beztrestně podvádět a prodávat u nás pod stejnými obrázky šmejd? Doma by jim za takové podrazy zavřeli krámy! Za komunistů se každá potravina pro trh zkoumala v laboratoři, jestli je zdravá. Dneska z Polska dostávají děti na talíř maso z ‚nucenky‘ a přijde se na to jen náhodou! Velké a bohaté země si v EU dokázaly prosadit své zájmy, ty menší a chudší přišly zkrátka. O vyrovnání cen a platů v zemích EU ani nemluvě. Češi měli ‚zlaté ruce‘ a dnes všichni schopnější utíkají za hranice. Řemeslníci vymírají, protože učňovské školství je na tom bídně. Starám se o údržbu a správu nemovitostí pro zdejší společnost vlastníků bytových jednotek, takže se s tím setkávám denně.“
Dědouškovy paměti
Legionář Prudil měl dva potomky a šest vnoučat, přičemž Libuše Jurmanová byla jedinou holčičkou. Není divu, že byla jeho sluníčkem, dost ji rozmazloval, v cukrárně nešetřil na dortících. Stal se pro ni kouzelným dědečkem, kterému neřekla jinak než dědoušek. Po příjezdu z Ruska dostal jako trafiku práci pošťáka. Chodil s dopisy v zimě, v létě po zapadlých samotách nad Kunštátem a na stáří dělal v kolchoze. Když mu bylo pětasedmdesát let, sedl ke stolu a začal sepisovat paměti. Byly toho tři velké sešity. Ty pak začaly, jako dobrodružné čtení, kolovat po vesnici. Přestože František Prudil začal v dlouhověkosti ztrácet paměť, o legionářské minulosti hovořil jasně a bez výpadků ve vzpomínkách.
Mezitím se ale jeho „legionářských sešitů“ ujal Libušin manžel Olin a s autorem o jeho působení v Rusku často hovořil. Následně sepsal knihu Legionářská odyssea – Deník Františka Prudila, která se stala jednou z nejúspěšnějších publikací o legionářské anabázi. Dočkala se čtyř vydání. V rešerši k ní se píše: „František Prudil se narodil v roce 1891 ve vesničce Rozseč nedaleko Kunštátu na Českomoravské vrchovině. V době vyhlášení války v roce 1914 mu tedy bylo třiadvacet let. Proto byl hned následujícího roku odveden do rakousko-uherské armády a brzy poslán na frontu. Veškeré své zážitky – účast v bitvě u Rovna, zajetí, práce a život v zajateckých táborech, dlouhé putování přes celé Rusko do Vladivostoku a nakonec návrat domů – si zapisoval do deníků.“
Jurmanová k tomu doplňuje: „Manžel se zabývá vojenskou a zpravodajskou historií Československa. Napsal o tom nespočet knih. Všechny jsem nečetla, je to téma spíše pro chlapy. Ale tu o dědouškovi jsem samozřejmě přečetla jedním dechem. Byla jsem nadšená.“
Vůdce povstání
Československé vojsko v Rusku nebylo zdaleka tak jednotné, jak je v oficiální historiografii propagováno. Zvláště reorganizace z počátku roku 1919, hned po příjezdu Milana Štefánika, nebyla přijata dvakrát nadšeně. Právě on zakázal svolání vojenského sjezdu a udělal strategické změny ve velení. Byly zrušeny instituce sborového, divizních a plukovních plnomocníků a v novém disciplinárním řádu došlo k posílení pravomocí důstojníků a omezení práva na stížnosti. Vyvolalo to velký rozruch. Vojenský sjezd byl i přes zákaz svolán na 12. června 1919 do Irkutska. Právě na něm se měly řešit změny ve vojsku.
Pak už to šlo ráz na ráz. Zatčení delegátů věrnými legionářskými úderníky, uvěznění v irkutské invalidovně, vysvobození, na kterém se podílely tři pluky. V podstatě tam stáli bratři proti bratrům, jak se legionáři oslovovali. Jedni připraveni vyplnit jakýkoliv rozkaz, druzí, utahaní šíbováním po Rusku a pochybující. Když spisovatel Olin Jurman hledal dokumenty k životu legionářského rebela Jana Vlčka, o němž zanedlouho vydá knihu Legionáři – Všechno bylo jinak, dozvěděl se zajímavé informace o svém pratchánovi: „Na Ruzyni jsem v archivu našel nějaký seznam od udavače. Byla v něm vypsána jména těch, kteří zaútočili na vrata invalidovny v Irkutsku. A co nevidím... Byl tam Vlček a vedle něj náš děda Prudil. Také byl jedním z vůdců povstání.“
Podle vzpomínek některých legionářů zůstal vztah k delegátům a jejich osvoboditelům veskrze kladný. Podle jiných šlo o rozvraceče v řadách legií nahlodané bolševickou propagandou. Vzbouřenců však bylo několik tisíc. Byli pak přednostně odvezeni na Ruský ostrov u Vladivostoku a dlouho internováni ve staré vojenské pevnosti Gornostaj, domů odjeli až mezi posledními. V Československu je nikdo nevítal a potichu se rozjeli do svých rodných měst a vesnic. Soudy je sice omilostnili, ale cejch rozvratníků zůstal a třeba střelec Prudil dostal památný legionářský odznak poštou až v roce 1938. „Dědoušek byl prostě hrdina, jenž o tom svém putování moc nemluvil. A je vidět, že historie legií není vůbec černobílá. V Rozseči se na to konto ale stal i čestným občanem. Ty pražské hrátky nikoho nezajímají,“ zakončuje příběh svého dědečka Libuše Jurmanová. Její gesta nezapřou něhu a hrdost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
