„Je to součástí té práce. Dokonce si myslím, že pokud člověk má mluvit o médiích veřejné služby, a co víc, mluvit do nich, do jejich fungování, do chodu, respektive ten, kdo dozírá, zodpovídá, zda je ČT v souladu se zákonem, tak takový člověk musí být schopný vnímat i to, jak taková média fungují. A z tohoto hlediska si myslím, že ta mediální pozornost, která je pravidelně spojená s volbou nových členů rady, je nesmírně užitečná, protože to, že se kandidáti dostanou pod určitý tlak, mnohdy velmi silný, velmi nepříjemný, všech typů médií, že mají možnost opravdu studovat zblízka a na vlastní kůži nejrůznější praktiky, která různá média využívají, jim dává jakýsi interval, v čem v dané době, v daném prostoru, v mediálním prostředí žije. Takže z tohoto hlediska si myslím, že je to jakási zátěžová zkouška, protože pak už člověk pohlíží na média i prizmatem zkušeností, takže svým způsobem já si myslím, že ten tlak, byť může být mnohdy chápán jako neetický, mnohdy jako nemorální, mnohdy nespravedlivým způsobem dopadá na členy vaší rodiny, tak pro toho konkrétní člověka je užitečný,“ sdělila Lipovská. 

„Známe všichni ten termín ‚stockholmský syndrom‘ – a člověk ho dost často u regulačních orgánů pozoruje. Rada ČT samozřejmě není regulační orgán, ale já tu pozornost dovysvětlím. Ve chvíli, kdy regulovaný začíná jaksi pojímat a přetvářet regulátora, tak je to určitá podoba stockholmského syndromu. A já vidím u řady i jiných typů rad, i dozorčích, jak se členové mnohdy najednou začnou cítit být součástí toho, za co zodpovídají, nebo nač dohlížejí. A z tohoto hlediska si myslím, že mít takovouhle zkušenost je nesmírně užitečné, protože když znáte, že máte třeba subjektivní pocit, že vůči vám média nejhrají úplně čistou hru, ale může to být subjektivní, nebo momentální chvilkový dojem, tak potom je těžší být zcela ztotožněn s každým krokem, v tomhle případě veřejnoprávního média, protože víte i to, jaké to je, být na té druhé straně,“ dodala Lipovská.