Kritika Ruska ze strany Západu podle ní souvisí i s kritikou, které v poslední době čelí západní kulturní systém. Právě případ Ruska totiž klade ožehavou otázku, kde je hranice „univerzalismu“ západní kultury a specifických zvyklostí jednotlivých zemí.

V Rusku je podle Sušové hlavní otázkou politická kultura - institucionální zakotvení je totiž celkem blízké západním standardům. Ruský politolog Dmitrij Furman systém již před lety nazval „imitační demokracie“. Rusko, stejně jako ostatní svazové republiky, se totiž navenek přizpůsobily západním politickým zvyklostem. Kulturní rozdíly ale vedly k tomu, že tyto západní formy byly postupně naplněny velmi specifickým obsahem.

Základem ruského režimu ve skutečnosti není souboj jednotlivých politických stran, ale souboj jednotlivých skupin ve státní administrativě. Proto je Rusko občas označováno jako „administrativní režim“. Jeho základem je kontinuita zvyklostí z hluboce zakořeněného komunistického systému. Už první prezident Jelcin měl za sebou dlouhou kariéru stranického funkcionáře, stejně tak jeho nástupce Putin.

Celý text ZDE.

Základem všeho je hluboká historická tradice státu, důsledně kontrolovaného byrokratickým a armádním aparátem, mezi jehož frakcemi se odehrával hlavní boj o moc.   

Traumatem současné ruské společnosti je zejména šoková terapie devadesátých let, prováděná do značné míry necitlivě za asistence Západu. Hlavní součástí příběhu je pochybné přerozdělení miliard z veřejného majetku, kterému se dodnes v Rusku přezdívá „prichvatizacia“ (od „prichvatit“, což znamená „uchvátit“). Tím vznikl velmi specifický systém prolínání soukromého a veřejného bohatství, který v podstatě přetrvává dodnes.

Politický liberalismus má v ruské společnosti díky devadesátým letům velmi pokaženou pozici, což však nebrání silné ekonomické pozici tehdy zbohatlých oligarchů. Vladimir Putin s nimi uzavřel „sociální kontrakt“, vycházející z dlouhé ruské tradice možnosti vybrat si na poddaných odměnu za služby poskytnuté státu. Důsledkem je nadstandardní závislost společnosti na státu, a to hlavně v jejích nejsilnějších skupinách - ve střední třídě, která obvykle pracuje pro stát nebo pro spolupracující těžařské koncerny, a také mezi důchodci.

Podle Sušové se však nejedná o to, co si představujeme pod ideálem „sociálního státu“. „Levicový ideál sociálního státu stojí na spravedlivém přerozdělování bohatství ve společnosti, zatímco putinský silný stát má mnohem více společného de facto s neoliberálním `odkapáváním` bohatství shora dolů,“ píše.

Rusko se rovněž navenek prezentuje „konzervativním obratem“ ve spojení s pravoslavnou církví, ale podle analytičky se jedná pouze o rétoriku. Rusko má podle analytičky nízkou kulturu dodržování pravidel, a navíc je společnost prosycena konzumerismem a individualismem. Dokumentuje to velmi čerstvá statistika (z letošního května), podle které sice většina Rusů schvaluje upřednostňování zájmů státu před zájmy jedince, když by však šlo o jejich osobní zájmy, souhlasilo by pouhých 23 procent.  

Zdroj ruského systému lze prý najít v sousloví „imitovaná demokracie“. Rusko prý tradičně napodobovalo to, co se předtím odehrávalo na Západě, ale s významnou modifikací vlastním svérázem. Například západní uvědomění si sociální otázky se v Rusku modifikovalo v bolševismus. Nyní se po svém přizpůsobilo západním zvyklostem. Právě v tom je svébytnou „imitací“ západní kultury.   

„Putinský koncept `suverenity` jako autonomie či práva na specifickou, vlastní `třetí cestu` k demokracii odráží ruskou historickou zkušenost a tradice, ale také současný duální stát,“ uvádí Veronika Sušová-Salminen.