V noci 20. srpna 1968 vtrhlo do Československa téměř půl milionu vojáků zemí Varšavské smlouvy, aby potlačili pražské jaro – pokus reformně uvažujících komunistických předáků v čele s Alexanderem Dubčekem o liberální změny v zemi. Někteří vojáci byli z Bulharska, Východního Německa, Maďarska a Polska. Většina ale pocházela ze Sovětského svazu.

Kreml tvrdil, že okupanti poskytují „bratrskou pomoc“ spojenci ze „socialistického tábora“ ohroženému kontrarevolucí. Když ale mladí ruští vojáci zabírali Prahu a Bratislavu, šokovaly je posměšky a protesty obyčejných Čechů a Slováků, kteří skandovali „Běž domů, Ivane“.

Pro mnoho mladých občanů České republiky a Slovenska, zemí, které se rozešly v roce 1993, jsou převratné události osm měsíců trvajícího pražského jara něčím vzdáleným a těžko uchopitelným. O pražském jaru se sice učí v dějepise, ale pravděpodobně se to Čechům a Slovákům vrývá do paměti méně než například Američanům válka ve Vietnamu, která zuřila ve stejné době, nebo Francouzům téměř revoluční dění v květnu 1968.

Pražské jaro se jeví vzdálené proto, že tehdejší geopolitické uspořádání je už dávno pryč. V roce 1968 byla Evropa rozdělená studenou válkou na dvě části. Východní polovina strádala pod komunismem – represivním, pochmurným režimem importovaným z Moskvy ve 40. letech, který vydržel dalších 21 let. Dnes jsou znovuzrozené Česko a Slovensko nezávislé a stále více vzkvétající demokracie a členové NATO a EU.