Válka tedy zdražila evropské energetické náklady proto, že Evropa nakupovala dráž od jiných, než by bývala nakupovala od Ruska. A protože Rusko vyváželo těchto surovin méně, i jemu nakonec pomohlo, že je vyváželo za vyšší ceny, přibližuje závěry ekonoma Jana Bobošíková z Aby bylo jasno. Domácí ceny surovin pro ruskou ekonomiku a domácnosti nerostly.

Často jsme také slyšeli, že Rusko potřebuje příjmy z ropy a plynu k financování Putinovy války. Profesor Galbraith však uvádí, že zmrazení zahraničních příjmů za ropu a plyn nemělo žádný vliv na obecnou ekonomickou aktivitu v Rusku ani na finanční možnosti ruského státu. Zmrazením těchto zisků Rusko ztratilo přístup k penězům, které pro ně vždy tvořily pouze rezervy, nikoliv zdroj financování své válečné aktivity. Ztráta se podle Galbraitha projeví pouze ve finančních výkazech, nikoli v reálné ruské ekonomice.

Co se týká sankcí na průmysl a společnost, Galbraith uvádí, že spoustu zboží a služeb krátkodobé spotřeby je technicky jednodušší vyměnit. „Již od uvalení sankcí v roce 2014 Rusko rozvinulo vlastní produkci například sýrů a drůbeže a zvětšilo plochy orné půdy pro pěstování ovoce, zeleniny a obilí. Nedávné zprávy hovoří o nedostatku čerstvých potravinářských produktů například ve Spojeném království, ovšem o Rusku podobné zprávy nepřicházejí, uvádí světový ekonom.

V případě zboží dlouhodobé spotřeby, jako jsou třeba automobily nebo domácí spotřebiče, Galbraith uvádí, že mnoho výrobců v Rusku byly zahraniční firmy a mnohé z nich se rozhodly zemi opustit, zatímco firmy mohou odejít, jejich továrny ne. Buď se tedy dočasně zavřou, nebo se prodají ruské firmě, kdy se podle ruských předpisů prodají za výprodejovou cenu.