Ota Ulč odešel z Československa v roce 1959. Lidové noviny zajímalo, co odchodu předcházelo, zda se s někým o emigraci radil. „Dnešní předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, který začínal v 80. letech v Plzni, mi nedávno řekl věc, jež potěšila můj smysl pro absurdno. Můj útěk byl takový průser, že moje jméno bylo na soudu léta tabu. Ale po roce 1989 někteří soudci náhle tvrdili, že mi pomáhali s plánováním! Což je blbost, nevěděl to nikdo,“ říká Ulč.

Pro Lidové noviny Ota Ulč řekl, že se chystá do Plzně na 60. výročí dělnických protestů proti měnové reformě v roce 1953. Podle Oty Ulče šlo o první „události“ ve východním bloku. „Režim zásadně užíval bezbarvý výraz 'události'. Protože kdyby připustil, že to byla autentická dělnická rebelie, vyvolal by zmatek: Jak by se mohlo proti 'státu dělníků a rolníků' postavit samo dělnictvo?“

Odsouzeni byli i lidé, kteří se protestů nezúčastnili

Spisovatel Ota Ulč ve své knize Malá doznání okresního soudce líčí, že při trestání rebelie se bral ohled na třídní původ. Kdo šel okolo a neměl dělnický původ dostal prý tvrdý trest. „Dav třeba vtrhl do budovy soudu ve Veleslavínově ulici č. 40. V téže ulici se ještě držel obchod se sportovními potřebami, vlastník se živil vyplétáním tenisových raket. Za to, že šel ráno do práce, si to odskákal pěti lety vězení, ač neměl s protesty nic společného,“ vzpomíná Ulč. Podle něj tehdy Praha zamítla nápady, že by se mohly pořádat veřejné procesy nebo věšení. „Nikoli z důvodů humanistických, spíš to nechtěli rozmazávat,“ myslí si Ulč.