Odsouzený, který trvá na své nevině, může stát před těžko představitelnou volbou. Buď se přizná k činu, který podle svých slov nespáchal, nebo riskuje, že bude v hodnocení označen za člověka bez náhledu na trestnou činnost. A bez náhledu se mu může uzavřít cesta k podmíněnému propuštění. Právě takovou praxi má nyní na základě podnětu Spolku Šalamoun prověřovat Generální ředitelství Vězeňské služby.

Je možné podmiňovat naději odsouzeného na podmíněné propuštění tím, že se přizná k trestnému činu? Podle zákona ani judikatury Ústavního soudu nikoli. Přesto Spolek Šalamoun tvrdí, že ve Věznici Kuřim může existovat praxe, která k takovému výsledku fakticky vede.

Nejde přitom o otevřený příkaz: „Přiznejte se, jinak vás nepropustíme.“ Mechanismus má být mnohem nenápadnější. Odsouzený, který trestnou činnost popírá, může být v rámci programu zacházení hodnocen jako člověk, který „nemá náhled na svou trestnou činnost“, nepřijal odpovědnost nebo dostatečně nepracoval na své nápravě. Takové formulace se pak mohou dostat do podkladů pro soud rozhodující o podmíněném propuštění. A právě tam už nejde o slovíčkaření, ale o skutečnou svobodu konkrétního člověka.

Generální ředitelství Vězeňské služby nyní ParlamentnímListům.cz potvrdilo, že podnět spolku Šalamoun eviduje a že zahájilo jeho interní prověřování.

Nepřiznáš se, nemáš „náhled“

Spolek Šalamoun se 1. července obrátil na generálního ředitele Vězeňské služby Tomáše Hůlku s podnětem k prověření možné protiústavní praxe ve Věznici Kuřim. Podle informací spolku mají být někteří odsouzení během odborného zacházení různými způsoby vedeni až tlačeni k tomu, aby se přiznali k trestné činnosti, za kterou byli odsouzeni. Pokud to odmítnou, může se jejich postoj podle podnětu promítnout do negativního hodnocení.

Spolek popisuje údajný mechanismus velmi jednoduše: „Nepřiznáš-li se, nemáš náhled. Nemáš-li náhled, nepolepšil ses. Nepolepšil-li ses, nemáš reálnou šanci na podmíněné propuštění.“

Pokud by se podobná praxe potvrdila, nešlo by jen o nevhodně zvolenou formulaci nebo o dílčí metodickou chybu. Fakticky by vznikla nová podmínka podmíněného propuštění, kterou zákon nezná.

Doznání totiž podle § 88 trestního zákoníku není podmínkou podmíněného propuštění. Soud má hodnotit především to, zda odsouzený vykonal zákonem stanovenou část trestu, zda svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a zda lze očekávat, že na svobodě povede řádný život.

Spolek v podnětu žádá prověření konkrétních hodnoticích postupů ve Věznici Kuřim a zmiňuje také postup konkrétní pracovnice věznice. Samotné podání podnětu ale samozřejmě ještě neprokazuje, že k pochybení skutečně došlo. To má zjistit právě probíhající kontrola.

Vězeňská služba zahájila prověřování

„Ano, Vězeňská služba ČR uvedený podnět eviduje. Jeho obsahem se Generální ředitelství Vězeňské služby ČR zabývá v souladu se standardními postupy pro vyřizování podnětů a oznámení,“ sdělila ParlamentnímListům.cz tisková mluvčí Vězeňské služby Markéta Machová Prunerová. Potvrdila také, že prověřování již bylo zahájeno.

„Věc posuzují věcně příslušné odbory Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. K probíhajícímu internímu procesu nebudeme v tuto chvíli poskytovat bližší informace,“ uvedla.

Vězeňská služba tedy zatím nesdělila, kdo konkrétně kontrolu provádí, jaké dokumenty si vyžádal, zda budou přezkoumány hodnoticí zprávy používané při řízeních o podmíněném propuštění ani zda budou vyslechnuti odsouzení, od nichž mají poznatky pocházet.

Na přímou otázku, zda může vyloučit, že byli odsouzení v Kuřimi vedeni k doznání jako podmínce příznivého hodnocení, odpověděla Vězeňská služba opatrně. „V současné době Vězeňská služba ČR nedisponuje poznatky, které by nasvědčovaly tomu, že by ve Věznici Kuřim existovala praxe spočívající v podmiňování příznivého hodnocení odsouzených výslovným doznáním trestné činnosti,“ uvedla mluvčí. Současně však dodala, že právě tvrzení obsažená v podnětu jsou nyní předmětem prověřování.

Z odpovědi Vězeňské služby je patrné, že na úrovni oficiálně deklarovaných pravidel mezi oběma stranami zásadní spor neexistuje. Také Vězeňská služba tvrdí, že samotné doznání nemá být předmětem hodnocení. Podle jejího vyjádření se posuzuje především postoj odsouzeného, míra převzetí odpovědnosti, schopnost reflektovat příčiny a důsledky trestné činnosti a práce na snížení rizika recidivy.

Mluvčí současně připustila, že se formulace o nedostatku náhledu na trestnou činnost mohou v hodnoticích zprávách skutečně objevovat. „Nejsou však používány automaticky ani nejsou spojovány pouze se skutečností, že odsouzený trestnou činnost výslovně nedoznává,“ uvedla.

Ještě důležitější je její následující konstatování: „Samotná skutečnost, že odsouzený trestnou činnost verbálně nedoznává, proto sama o sobě nezakládá důvod pro závěr o absenci náhledu na trestnou činnost.“

Tato věta je zásadní. Vězeňská služba jí totiž potvrzuje základní právní argumentaci Spolku Šalamoun. Otázkou proto není, jaká pravidla Vězeňská služba oficiálně deklaruje. Otázkou je, zda se podle nich skutečně postupuje v jednotlivých věznicích a konkrétních hodnoticích zprávách. Právě rozdíl mezi metodickými prohlášeními vedení a každodenní praxí uvnitř věznice může být jádrem celé kauzy.

Problematikou se v minulosti opakovaně zabýval Ústavní soud. V nálezu III. ÚS 2204/17 rozlišil doznání jako procesní institut a polepšení odsouzeného jako podmínku podmíněného propuštění. Platná právní úprava podle Ústavního soudu doznání nevyžaduje a účelem trestního ani vykonávacího řízení není získat přiznání odsouzeného.

Ještě výrazněji se Ústavní soud vyslovil v nálezu II. ÚS 1519/24. Upozornil, že protiústavní tlak nemusí mít podobu otevřeného požadavku na doznání. Stačí, pokud orgány sice navenek tvrdí, že doznání nepožadují, ale ve skutečnosti jím podmiňují závěr, že se odsouzený napravil.

Ústavní soud v daném případu dospěl k závěru, že odsouzený byl k doznání nucen nepřímo, přestože soudy výslovně netvrdily, že se přiznat musí. Zamítnutí jeho žádosti totiž fakticky založily na tom, že nepřijal odpovědnost za skutek, který nadále popíral. Podle Ústavního soudu nelze zjišťování postoje či náhledu odsouzeného ztotožnit s doznáním jako nepřekročitelnou podmínkou pro závěr, že se polepšil.

Zároveň zdůraznil, že podmíněné propuštění není libovůlí soudu. Jestliže odsouzený splní všechny zákonné podmínky, z principů právního státu vyplývá povinnost soudu jej podmíněně propustit.

Přiznejte se k něčemu, co jste neudělali

Nejzávažnější rozměr má celá věc u lidí, kteří od počátku tvrdí, že byli odsouzeni neprávem. Česká justice zná případy založené na problematických výpovědích spoluobviněných, kajícníků či svědků, kteří vypovídají v různých trestních věcech výměnou za výhody nebo naději na mírnější zacházení. V některých kauzách se pro takové osoby vžilo označení „univerzální svědci“.

Pokud člověk odsouzený na základě podobných důkazů i po letech trvá na své nevině, může se dostat do téměř neřešitelné situace. Na jedné straně může usilovat o obnovu řízení nebo jiný mimořádný přezkum svého odsouzení. Na druhé straně může vědět, že jeho pokračující popírání činu bude vykládáno jako nedostatek sebereflexe, náhledu či odpovědnosti.

Stát by tak člověku fakticky sděloval: Chcete-li se dostat dříve na svobodu, přiznejte se. A to i za cenu, že popřete vlastní dosavadní obhajobu a zpochybníte tvrzení o své nevině.

„U těchto osob by tlak na doznání nebyl pouze vadou odborného zacházení, ale fakticky by je stavěl před nepřípustné dilema: buď setrvat na tvrzení o své nevině a nést za to negativní následky v hodnocení, nebo se účelově doznat jen proto, aby si neuzavřely cestu k podmíněnému propuštění,“ uvádí Spolek Šalamoun v podnětu.

Podobná praxe by mohla mít ještě jeden závažný důsledek. Účelově získaná doznání by se později mohla používat jako argument, že původní odsouzení bylo správné. Člověk by se tak ve snaze dostat na svobodu mohl připravit o možnost účinně bojovat za očištění svého jména.

Samotný pojem náhled není problematický. Je legitimní hodnotit, zda odsouzený chápe rizikové situace, dokáže reflektovat své jednání, pracuje na změně života a zda se u něj snižuje pravděpodobnost další trestné činnosti.

Problém vzniká ve chvíli, kdy se z náhledu stane jen uhlazenější označení pro požadované přiznání. Spolek Šalamoun upozorňuje, že odsouzený může plnit program zacházení, pracovat, dodržovat pravidla, získávat odměny, připravovat si bydlení a zaměstnání po propuštění a vykazovat všechny známky řádného chování. Přesto může narazit na zásadní překážku, pokud odmítne říci, že skutek spáchal. Pak už se neposuzuje jeho reálný vývoj. Posuzuje se, zda vyslovil větu, kterou od něj systém očekává.

Spolek proto označuje podmíněné propuštění za resocializační nástroj, nikoli za „privilegium udělované těm, kteří se naučí vyslovit větu, kterou po nich systém chce slyšet“. Ve svém veřejném stanovisku používá ještě ostřejší formulaci: Jestliže se z programu zacházení stane nástroj k vynucování přiznání pod hrozbou negativního hodnocení, mění se resocializace v „administrativně uhlazený nátlak“.

Ochrana vězňů zůstává otázkou

Spolek Šalamoun požádal také o ochranu odsouzených, od nichž informace pocházejí. Obává se, že by upozornění na údajnou praxi mohlo vést ke zhoršení jejich zacházení, hodnocení nebo k jiné formě odvety.

Vězeňská služba odpověděla, že podání stížnosti či podnětu samo o sobě nesmí vést ke zhoršení postavení odsouzeného a že případná tvrzení o nerovném zacházení standardně prověřuje. Konkrétní způsob ochrany osob, které by během kontroly svědčily proti pracovníkům věznice, ale neuvedla.

Vězeňská služba zatím odmítá, že by mohlo jít o širší systémový problém. Podle její mluvčí nebyly obdobné poznatky zaznamenány v rámci dosavadní kontrolní ani metodické činnosti. Současný podnět se podle ní týká konkrétních tvrzení vztahujících se ke konkrétní věznici.

Ani toto tvrzení však samo o sobě neodpovídá na otázku, zda problém neexistuje také jinde. Pokud je hodnocení „náhledu“ běžnou součástí práce s odsouzenými a zároveň představuje významný podklad pro rozhodování soudu, je namístě ptát se, jak je tento pojem používán napříč českým vězeňstvím.

Zda jde v Kuřimi o neexistující problém, individuální pochybení, nebo o viditelný projev širší praxe, ukážou až konkrétní hodnoticí zprávy a svědectví odsouzených. Vězeňská služba uvedla, že případná metodická, organizační či personální opatření budou záviset na výsledku kontroly. Její závěry proto budou zásadní nejen pro Věznici Kuřim, ale i pro důvěryhodnost celého systému.