Kolem prezidenta Miloše Zemana se v uplynulých dnech opět snesla vlna nevole. Vysloužil si ji za výrok ve svém projevu na pražském fóru k holocaustu, kde hovořil o selhání intelektuálů v krizové situaci, za jakou se nástup nacismu dal považovat. V této souvislosti zmínil i novináře Ferdinanda Peroutku a jako důkaz pro svá slova odkázal na výrok z jistého článku.
Psali jsme:
Historik a publicista Petr Zídek a později i Sdružení Ferdinanda Peroutky však upozornili, že žádný takový Peroutkův článek nelze dohledat a že autorem článku s citací o andělech a vlcích je Jan Stránský, který ho napsal pod pseudonymem Petr Bílý. To potvrdil i Stránského syn Martin Jan Stránský. Přesto vlna rozhořčení jede národem o osobnostmi dál. Mimo jiné se ParlamentnímListům.cz na toto téma vyjádřil i ekonom Milan Zelený, který i za oceánem, kde pobývá, celé dění u nás bedlivě sleduje.
Špatně pomazaný, svobodně zvolený Nobody…
„Ferdinanda Peroutku jsem měl příležitost poznat osobně, v New Yorku, během svého exilu. Byl to vzácný, horoucně český žurnalista-myslitel. Kdybych neměl svého Čapka, měl bych Peroutku. Kromě nedokončeného Budování státu napsal Peroutka také Z deníku žurnalistova, Jací jsme, Boje o dnešek, obálku zpracoval Josef Čapek, a mnoho dalších prací vydaných doma i v exilu. Takoví žurnalisté, včetně Karla Čapka, se již nerodí, a k dnešním novinářům-stenografům se přirovnávat nedají. Jestli se pak špatně pomazaný, všemi svobodně zvolený Nobody, do takové historické osobnosti veřejně ‚obuje‘, pak již nemá národ nárok na vykoupení,“ uvedl Milan Zelený.
A zavzpomínal na to, když začátkem 70. let přijal profesuru na Columbia University v New Yorku, jak se seznámil s Frankem Švehlou, který v Perth Amboy vydával Americké listy. „Do jeho týdeníku jsem dlouhá léta přispíval a uveřejnil na stovku článků. Do redakce docházel i Peroutka, který strávil léta 1939–1945 jako vězeň v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. ‚Peroutka – do koutka‘ řvali na něj komunisté, i ti bývalí. Jistě bylo vhodné na něho vzpomenout právě při oslavách výročí osvobození Osvětimi. A vůbec nejvhodnější by bylo – na něho nezapomenout nikdy,“ konstatoval dále pro Parlamentnílisty.cz profesor Zelený.
Starý pán s dýmčičkou, unavený životem – to byl Peroutka
Přiznal, že mu Frank Švehla dal svázané svazky Peroutkovy Přítomnosti, ve kterých se následně dočetl mnohé, co třeba nevěděl o Tomáši a Janu Baťů. Peroutka totiž tiskl úvahy a diskuze o Baťovi pravidelně a baťovské diskuse Milanu Zelenému (který také opakovaně zásluhy a roli Bati pro vývoj naší země zdůrazňuje, pozn. red.) otevřely prý oči ohledně možné budoucnosti Československa.
Psali jsme:
„Představa to byla sice mylná, ale dodnes zůstává nepřekonatelnou inspirací. Pan Peroutka byl již starý pán, s věčnou dýmčičkou, unavený těžkým a náročným životem; tak jsem si ho moc neužil, protože už v roce 1978 nás opustil. Články, které jsme chtěli napsat, již napsány nebyly – až na ten o Hvězdných válkách Ronalda Reagana, který jsme pak pro Americké listy sepsali s Frankem Švehlou,“ zavzpomínal Zelený ve svém vyjádření.
Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu
Připomněl, že Peroutka v exilu sepsal „Demokratický manifest“, ze kterého je důležitá podle Zeleného citace určité pasáže. „Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu, a občan ztratil poslední útulek, kam by se skryl před domýšlivým dohlížitelem. Lidskost je odsuzována jako chyba, která je pod úrovní cílevědomého politika.“ Podobně prý varoval před politickými stranami ve 20. letech Karel Čapek a později pak také Jan Baťa.
„Čeští velikáni byli vždy vytesáni ze stejného kusu lípy autonomie, samostatnosti a nezávislosti. A pro toho pána, který nám nedal nic, než knihu ‚Jak jsem se mýlil v politice‘, mohu přidat něco z Peroutkova odkazu,“ svěřil se Milan Zelený a vyplnil odkaz slovy, která Peroutka skutečně napsal v desátém čísle časopisu Dnešek v roce 1947.
„… nechceme, aby boj českého národa proti nacismu vypadal jako komedie, jak by jistě vyhlížel, kdybychom po porážce nacismu si osvojovali jeho kruté a hnusné metody. Český národ to myslil vážně, říkal-li, že si hnusí sám obsah nacismu. Nesmíme dovolit, aby tento čistý obraz byl zakalen počínáním některých jedinců, jimž vzkypěl jed v krvi. Národ musí se tak zřetelně, jak možno, oddělit od této neodpovědné menšiny, jaká všude se konec konců vyskytne. Není hanba, že se vyskytla; až dosud ještě každá revoluce vzbouřila hlubiny; hanba by byla, kdybychom se rozpakovali hanebné činy odsoudit. Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo.“
Jsme zapřažení v povozu, který kočírují druzí
Podle Milana Zeleného je důležité si tato moudrá slova připomínat znovu a obzvlášť dnes, ve chvílích nesmyslného násilí na Ukrajině. „Podporujeme ho na dálku, zapřažení do povozu, který kočírují druzí, méně vzdělaní, méně zkušení a méně čeští. Je těžké řídit cizí spřežení – bez Peroutky. Ten by to asi řekl či napsal jinak,“ domnívá se profesor ekonomie. A přidává charakteristiku aktuálního období, která nemůže nikoho potěšit.
Psali jsme:
„Známe už zhruba hlavní činy tohoto činorodého humanismu současnosti. Tedy – mlčet, když se děje něco nehumánního. Nebo dokonce brát bijícího v ochranu proti bitému. Přitom přece demokratický stát se musí umět postarat o své historické menšiny. Jestli to nedokáže, nezíská si je a neochrání je ani před sebou samým. Raději je rozstřílí, postřílí a vyžene z domovů. Pak ale nejde o demokratický stát, ale právě o tu Peroutkovu ‚krutou a hnusnou komedii‘,“ říká Milan Zelený.
Staré duše v novém čase
Profesor, který se v ParlamentníchListech.cz opakovaně vyjadřuje hlavně k ekonomickým tématům, jež jsou jeho hlavní parketa, však ještě připomněl, že Ferdinand Peroutka například ve svém textu Boje o dnešek napsal: Vývoj v poslední době udál se tak rychle, že staré ještě nemělo čas umřít a stojí tu v plné síle proti novému.
„A tak jako tehdy, i dnes stojí zpátečníci v plné síle proti všem a všemu novému. Jsou to vlastně staré duše v novém čase. Já bych si pro dnešní dobu zpátečnických diskusí vybral asi Peroutkův výrok: Kdo se odhodlává vždy a ve všem hledat ne úsudek svůj, nýbrž úsudek lidu, odhodlává se jaksi plout s proudem, jako leklá ryba,“ uzavřel své vyjádření pro ParlamentníListy.cz profesor ekonomie Milan Zelený.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
