Který z jmenovaných šéfů vlád je nejlepší?Anketa
Událostí předchozích sedmi dnů nesporně byly nedělní volby v Maďarsku, které se staly triumfem Orbánova hnutí Fidesz. „Mnoho měsíců předem bubnovaly všechny české i evropské mainstreamové mediální tlampače na poplach, křičely o tom, že Orbána je třeba popílit jak třídu, protože překáží té naší krásné střediskové liberální demokracii. Všichni tzv. analytikové se shodli na tom, že protiorbánovská šestikoalice má jednoznačně navrch a je nesporné, že Orbán skončí na smetišti dějin. Leč – nestalo se. Naši slavní liberální demokraté reagovali různě, vesměs však zklamaně a zmateně. Vůbec nepochopili, že za Orbánovo vítězství může právě nesmyslná politika Bruselu, která podřezává pod středoevropskými zeměmi větev,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Především tím, že likviduje jejich energetiku, zakazuje obchodovat s ruským plynem, což je přesně opak toho, co činí Orbán a na čem také tyto volby vyhrál. Stačilo jenom porovnat kupní cenu kubíku plynu v Maďarsku a víceméně kdekoli jinde v Evropě. „Podívejme se blíže na některé reakce zklamaných liberálních demokratů, ať už z řad novinářů nebo politiků. Značka ‚sij‘ na serveru iDnes hromuje, že ‚Putinova loutka vede Maďary z Evropy‘. Cituje přitom pirátského předsedu Ivana Bartoše: ‚Zatímco na Ukrajině Putinovi vojáci mučí, znásilňují a masakrují civilisty včetně dětí, Orbán postavil kampaň na tom, že nechce Kreml rozzlobit a bezpáteřně šíří ruskou propagandu proti ukrajinskému vedení‘,“ cituje mediální analytik.
Do dějin hlouposti nesmazatelně zapsaná šéfka Sněmovny
Nezapomenutelně se do dějin hlouposti zapsala předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, když před časem prohlásila: „Češi svého Babiše už vyhnali. Pevně doufám, že se to povede i Maďarům.“ „Nestalo se. Tedy drahé paní předsedkyni nezbylo, než po vyhlášení výsledků maďarských voleb utrousit: ‚Je třeba to respektovat a zároveň myslet na to, že značná část Maďarů chtěla zvolit jinou cestu.‘ Rád bych paní dotyčné připomněl, že když jejich slavná pětikoalice přehrála Babišovo ANO a Okamurovu SPD, tak se začala chovat jak okupační vojsko na dobytém území. Okopávat soupeře, ponižovat opoziční politiky, arogantně se tetelit na báni moci náhle spadlé do klína. Kdyby v prosinci někdo řekl té paní, že ‚je třeba to respektovat a zároveň myslet na to, že značná část Čechů chtěla zvolit jinou cestu‘, asi by se velmi mračila a hovořila o tom, že pravda a láska… a dál už to znáte,“ podotýká Petr Žantovský.
Za „úžasnou“ považuje tuto reakci, kterou vypustil ze svých úst pirátský europoslanec Mikuláš Peksa: „Evropská pravidla musí platit pro všechny stejně. Podporovat korupčníky a autoritáře nelze – Viktor Orbán je Putinova loutka a vede Maďarsko z Evropy. Existuje mnoho Maďarů, kteří s tím nesouhlasí, ale bohužel stále menšina. O to víc budou potřebovat naši pomoc.“ „Nemohu si pomoci, ale mám silný dojem, že o Peksovu pomoc Maďaři zrovna nestojí. Nad stejným eurohrobečkem ale zaplakal i zkušený truvér Miroslav Kalousek: ‚Maďarsko, Srbsko… Kdybyste chtěli vědět, jak dopadnou u nás prezidentské volby, podívejte se k sousedům. Nejsme o nic víc chytří a kultivovaní než Srbové a Maďaři,‘ uvedl na twitteru. Podle něho byly české říjnové volby do Sněmovny ‚výjimečná klika‘, která se jen tak neopakuje,“ odkazuje mediální odborník na názor politického veterána.
Po Maďarsku dojde i na Polsko, jen co skončí válka
Suma sumárum, reakce české – momentálně vládnoucí – politické scény a poslušně papouškujících mainstreamových novinářů na maďarské volby jsou přehlídkou zklamání, že europseudoliberálům zas jednou nevyšly jejich záměry. „Něco podobného jistě brzy zažijeme i v kontextu polském. Polsko je totiž dalším terčem eurobyrokratického nátlaku. Trochu se to teď zmírnilo patrně jen proto, že USA potřebují Polsko jako předsunutou jednotku proti Rusku. Až se ukrajinský konflikt zklidní, a to je především v zájmu Ameriky, pak si pište, že Brusel vytáhne na Varšavu s další křížovou výpravou. Ale je to vlastně všechno dobře. Čím víc tlačí spolčené pluky europolitiků a jejich mediálních papoušků na pilu, tím víc probudí v mnoha dosud váhajících struny pochybnosti, nedůvěry, odporu. Dočkejme času jako husa klasu, jak se říkalo v dávném rčení,“ doporučuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Druhé dnešní téma výstižně ilustruje, co považují nynější mocní za hlavní problémy k řešení. „S velkým mediálním potleskem se budou v hlavním městě přejmenovávat ulice a mosty. Pražský radní pro majetek Jan Chabr za TOP 09 předkládá návrh na přejmenování pražské ulice a mostu, které má vzdát hold ukrajinským bojovníkům. Část ulice Korunovační, jež vede kolem ambasády Ruské federace, se má přejmenovat na ulici Ukrajinských hrdinů. Ta by vyústila na náměstí Borise Němcova, nesoucí pojmenování po zavražděném kritikovi Vladimira Putina. Kousek od ambasády má dojít i k přejmenování mostu přes železniční trať, který by dle návrhu měl nést název podle ukrajinského vojáka Vitalije Skakuna. Ženista zemřel v den vypuknutí ruské války na Ukrajině,“ připomíná mediální analytik.
Absurdní nápady neberou konce, bude most Albrightové
A jako by toho nebylo málo, plánovaný pražský most přes Vltavu s pracovním názvem Dvorecký by mohl nést jméno po nedávno zesnulé bývalé ministryni zahraničí Spojených států Madeleine Albrightové. „To jsou zcela absurdní nápady. Bít se bojovně v prsa a ukazovat své kancelářské hrdinství, na to jsme my v naší zemi byli odjakživa kabrňáci. Vždy jsme účtovali s dobově nelibě vnímanou záležitostí především tak, že jsme ji přejmenovali. Je to jako v Harry Potterovi: jakmile si představíte Bubáka jako pavouka na kolečkových bruslích, je po strachu. Je zkrátka zádrhel pojmenovávat veřejné komunikace a prostranství po dobových ikonách,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D.
A zve nás na exkurzi po stopách toho, jakými proměnami názvů prošly nejznámější pražské ulice. „Například ulice Milady Horákové. Původně Belcrediho, za protektorátu Letenská, německy Sommerbergstraße, od června roku 1947 Krále Jiřího VI. jako projev vděku Velké Británii za účast v boji proti Hitlerovi a poté po celé období socialismu až do roku 1990 Obránců míru. Nebo Národní třída. V 19. století nesla název Nové Aleje, německy Neue Allee, její pojmenování se s postupem času různě měnilo: V alejích, V nových alejích, V stromořadí, Uršulinská (západní část) či U Řetězového mostu. V letech 1870-1919 se jmenovala Ferdinandova třída po bývalém císaři Ferdinandovi I. Od roku 1919 nese jméno Národní, s výjimkou let 1941-1945, kdy byla za německé okupace pojmenována coby třída Viktoria,“ rekapituluje mediální odborník.
Přejmenovávací mánie nabývá až komické podoby
Nebo Vinohradská. Původně Říčanská, poté Černokostelecká. V roce 1884 byla ulice přejmenována na Jungmannovu po Josefu Jungmannovi. „Od začátku roku 1922 byly Královské Vinohrady začleněny do tehdy vzniklé Velké Prahy a kvůli jednoznačnosti – ulice Jungmannova již v Praze existovala – proto dostala ulice nový název Fochova po francouzském maršálovi z první světové války, Ferdinandu Fochovi. V letech 1940-1945 nesla název Schwerinova po pruském maršálovi Kurtu Christophu von Schwerinovi. Po skončení druhé světové války se krátce do roku 1946 jmenovala opět Fochova. Toho roku byla přejmenována na Stalinovu. Na dnešní název Vinohradská byla přejmenována v roce 1962. A nemusíme zůstávat jen v metropoli. Hlavní obchodní ulice v Pardubicích už nesla jména rozmanitých historických postav: Masarykova, Adolf-Hitler-Gasse, Stalinova. Dnes ‚třída Míru‘, ale nikdo jí stejně neřekne jinak než ‚Stalinka‘,“ ví Petr Žantovský.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Nelze se pak divit, že tahle mánie přejmenovávání míst mívá až komické podoby. „Třeba v těch Pardubicích po roce 1989 přejmenovali ulici Gottwaldovu na Jana Palacha, což dává dobový smysl. Ale velmi ekonomicky se tam zachovali při přejmenování dopravní tepny 7. listopadu. Prostě přimalovali jedničku. A kousek od Prahy směrem na Plzeň je městečko Rudná. To vzniklo roku 1950 spojením obcí Dušníky a Hořelice. Společné zasedání místních konšelů tehdy hledalo nový název pro spojené obce. Dospělo k názvu Stalinov. Nakonec však naštěstí zvítězil názor, že generalissimus je příliš velká osobnost, než aby mu byla věnována tak malá obec. Takže se rozhodlo o názvu Rudná, protože se nedaleko těžila železná ruda. Toto jméno vydrželo už přes sedmdesát let,“ poznamenává mediální analytik.
Ulice Džampala Ngawanga Lozanga Ješeho Tändzina Gjamccha
Je toho mínění, že by bylo prospěšné, kdyby se pražští potentáti seznámili s historií takových přemetů a veletočů a přestali se zesměšňovat. „Nebylo by lepší nechat vše, jak bylo? Třeba náměstí Pod kaštany, navazující na stejnojmennou ulici. Mimochodem obé pojmenováno podle opravdových kaštanů, které tam odedávna rostou. Zatímco tedy přejmenováním bojujeme proti ruské ambasádě, zapomínáme na to, že ulice Pod kaštany je lemována ambasádou USA, Thajska a Číny. Třeba se dočkáme jejího přejmenování na ulici Džampala Ngawanga Lozanga Ješeho Tändzina Gjamccha, neboli stávajícího 14. tibetského dalajlámy. Nebo prostě Ujgurskou. A co mostů se týče, jméno Vitalije Skakuna, při vší úctě, nikdo nezná. Proč tedy nenajdeme tisíce jmen lidí s podobným osudem, kteří padli například v boji proti německým nacistům? Nebylo by to vůči našim občanům slušnější?“ ptá se Petr Žantovský.
Není ani příznivcem pojmenování mostu po Madeleine Albrightové, nehledě na to, že bývalou šéfku americké diplomacie mají mnozí spojenu s bombardováním Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN. „Polistopadoví papaláši prosadili přejmenování hlavního nádraží v Praze na Wilsonovo. Ale slyšeli jste někdy někoho, kdo by to vyslovil? Jdeme-li na rychlík, jdeme prostě na ‚hlavák‘. A mimochodem, představte si, jak by asi znělo, kdyby si někdo dával s někým sraz na ‚ólbrajťáku‘: nebylo by to vůči té paní, ať už o ní smýšlíme jakkoli, trochu kách? Jenomže naši konšelé, podobně jako ti dávní, nemyslí s historickým nadhledem, nýbrž jen dle momentální poptávky. Ale dějiny jsou spravedlivé. Zná ještě dnes někdo jména těch, co přejmenovávali Belcredku, Fochovku či ‚hlavák‘? Tak nějak podobně dopadnou ti dnešní. Ve spravedlivém zapomnění,“ nepochybuje mediální odborník.
O tom, jaký blog zajímá čtenáře, rozhoduje admin
Velmi málo se diskutuje o jednom zajímavém mediálním žánru, a to jsou blogy. „Blog je definován jako osobní prostor autora – blogera, který zde umísťuje svoje články týkající se zpravidla dění kolem nás. Zásadní je, že blogy nespadají do redakční části příslušného webu, tzn. mohou přinášet i odlišná stanoviska k jednotlivým věcem, než ‚střešní‘ médium samo. Proto také blogy vznikly. Jako otevřená aréna pro každého, kdo respektuje zákon – trestní i občanský a diskutuje k věci – ad rem, nikoli k člověku – ad hominem. Každé médium, které má blogerskou rubriku, si upravuje své jednání vůči autorům zpravidla skrze kodex, který stanoví meze, které jsou nepřekročitelné, aby nebylo dotčeno dobré jméno ‚střešního média‘. Tedy jde zejména opět o případné porušení zákona – pomlouvání, urážení, výzvy k násilným činům a tak dále. Tolik šedá teorie,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Hned ale dodává, že strom života praktického však od ní bývá dosti odlišný. „Takový autor může například obdržet od admina takovéto sdělení: ‚Váš článek jsme byli nuceni přesunout do rubriky Hyde park, která se nezobrazuje na hlavní straně Blogu, protože Váš text porušil Kodex blogera: Na titulní stranu nepatří články týkající se provozu blogu; tyto články patří do rubriky Hyde park. Výjimku tvoří články, které mají širší přesah zajímavý i pro čtenáře-neblogery‘. Tomu by se snad dalo i rozumět. Zajímavější je však dovětek: ‚V zásadě jde o všechny články pojednávající o samotném blogu či blogování, články, v nichž se bloger představuje či loučí, různá sdělení redakci a podobně. Přesah zajímavý pro čtenáře vymezuje administrace blogu‘. Hopla! O tom, co zajímá čtenáře, rozhoduje admin. Užívá při tom floskulí tak gumových, že může za jistých okolností ovlivňovat obsah onoho osobního prostoru autora zcela dle své libosti,“ upozorňuje mediální analytik.
Příběh cenzury, která se skrývá pod zdánlivě svobodný prostor
A nabízí ještě zajímavější příklad reakce od administrace blogu: „Dobrý den, Váš článek jsme byli nuceni stáhnout na Váš osobní blog, protože porušil pravidla blogu. Tam mimo jiné stojí, že bloger nesmí zveřejňovat informace nepravdivé, polopravdivé, neúplné nebo takové, jejichž pravdivost si nemohl dostatečně ověřit, zvláště pokud by mohly poškodit jiné osoby nebo skupiny osob, vyvolávat nebo eskalovat nenávistné nálady vůči jednotlivcům nebo skupinám osob“. „Čím že se to autor provinil? V článku o vypínání některých českých webů, k němuž došlo před pár týdny, vypsal právní stanoviska, která tento akt zvůle státu, soukromé firmy a bezpečnostních služeb jednoznačně identifikují jako protiprávní. Doložil to podrobnými citacemi z trestního i občanského zákoníku. Tyto informace jsou dostupné každému, kdo je gramotný. Proč je admin považuje za takové, ‚jejichž pravdivost si (autor) nemohl dostatečně ověřit‘?“ nechápe Petr Žantovský.
Ale odpověď najdeme opět v dovětku: „Odmítáme jakkoliv podporovat dezinformační weby, které byly bezpečnostními složkami státu označeny jako nebezpečné“. „Takových příkladů podivné manipulace s texty blogem ze strany adminů příslušných redakcí bychom našli mnoho. Loni v listopadu vzbudil pozornost případ nepřijatelné manipulace s blogem režiséra Jana Tománka ze strany Aktuálně.cz. Vedlo to k přechodu blogera pod jiná křídla na Echo24, ale to neznamená happy end. Je to ryzí příběh cenzury, která je o to podlejší, že se skrývá pod zdánlivě svobodný prostor soukromých sdělení blogera veřejnosti, která nemají být redakcí ovlivňována. Přesto jsou. Někde víc, někde méně. Nicméně tam, kde tuto cenzuru provozují, přestávají být seriózními novináři a stávají se propagandisty,“ zdůrazňuje mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
