Čtenářka Alena Klečková se ptala: „Pane Ransdorfe, možná je můj pohled na uprchlíky hodně jednoduchý, ale já se na to dívám asi takto: Kolik gastarbeiterů se podílelo po druhé světové válce na znovuvybudování Německa? Kolik dělníků z Afriky a bůhví odkud si pozvali Francouzi? Vždyť tito lidé také svými silami pomáhali obnovovat Evropu po druhé světové válce! A jak se k nim ta Evropa chová? Nová vlast je nepřijala (jenom když je potřebovala jako levnou pracovní sílu). A do jejich starých vlastí posílá ta západní vyspělá civilizace bombardéry a drony, které vraždí hlavně civilní obyvatelstvo. Ta západní vyspělá civilizace totiž neumí nic jiného. A tak si přišli prostě kousek té vyspělé Evropy, na jejímž budování se jejich předkové podíleli v nemalé míře, vzít. A možná na to mají i právo. Proč chtějí všichni do Anglie, do Německa atd.? Tady v České republice jich moc zůstat nechce.“
„Žádní gastarbeitři se na poválečném znovuvybudování Evropy nepodíleli. Přišli už do západní Evropy znovuvybudované a prosperující. Fungovali hlavně jako klacek na domácí dělnickou třídu, protože poskytovali levnější pracovní sílu, ale jejich skutečný ekonomický přínos byl minimální. Jiná věc jsou třeba Indové v USA v oblasti softwaru nebo finančnictví. Zajímavé je to, že se do USA i do některých evropských zemí vrací v poslední době zpracovatelský průmysl. Nízkonákladové země sice poskytnou levnou pracovní sílu, ale infrastruktura je mizerná a kvalita pracovní síly také. Pro tento žádoucí obrat nepřinášejí takzvaní uprchlíci zhola nic, jen nemalé náklady. Kdysi tvrdila Indira Gándhíová, že rozvojové země mají právo na přebytky bohatých. Trvalo dlouho, než si některé rozvojové země uvědomily, že se mohou rozvíjet samy. Za premiéra Singha se touto cestou vydala i Indie,“ odpovídal Ransdorf.
„Dosud jsem byla pro pomoc uprchlíkům, ale po včerejšku, kdy se snažili utéct z uprchlického tábora, nevím. K čemu jim máme pomáhat, když oni o to nestojí? Myslíte, že je na místě s nimi vyjednávat? Co jsme jim udělali, krom toho, že jsme je zadarmo ubytovali a nasytili, že chtějí pryč a drží hladovku? A myslíte, že by tuto kauzu měla vláda reflektovat při rozhodování o přijetí dalších uprchlíků?“ zeptal se čtenář.
„Máte pravdu, ti lidé z tábora v Bělé pod Bezdězem se nechovají jako někdo, kdo prožil existenční ohrožení. Nejsou proto vůbec vděční za naši pomoc. Jdou za lepším (častokrát na základě mylných informací a iluzí), snaží se nás vydírat a vyvolávat nátlak. Plošný humanitární přístup, který uplatňují evropské státy včetně ČR, je chybný. Je totiž třeba diferencovat. Moje frakce (GUE/NGL) systematicky sleduje situaci na jihu Itálie i jinde (zejména na ostrově Lampedusa) a tvrdí, že je možné v rámci platné legislativy spolupracovat se státy původu imigrantů. Readmisní dohody jsou platné. Jenže rozhodnutí závisí nikoli na úřednících, ale na politicích. Vaše zklamání je oprávněné. A je třeba se připravit na to, že takzvaná humanitární krize bude účelově využívána, protože byla i účelově vyvolána. Jednou pro omezování občanských práv, jindy pro posílení pravomocí represivních orgánů, v dalších případech pro omezení svobody pohybu přes hranice. V tomto podhoubí bude logicky vzrůstat rasismus, xenofobie a na vzestup se mohou dostat fašistoidní strany. U nás to není zatím tak zlé, ale lidé se obávají právem, když vidí, že se uprchlická krize mění v zástěrku lukrativního kšeftu podporovaného státy. Bez skutečného tlaku veřejnosti se nic nezmění. Ale paradoxně, uprchlická krize může být šancí na probuzení dosud lhostejných,“ myslí Ransdorf.
„Jste v Bruselu slepí a hluší, nebo lhostejní?“ zněl nadpis jednoho z dotazů. „Tzv. ‚bezmocnost‘ proti vlně migrantů (nájezdníků) se stále jednotlivými státy svádí na EU. Dobrá, jsme vázáni určitými společnými zákony, předpisy a směrnicemi. Ale to jste si v Bruselu v EK a EP ještě nevšimli, že tyto zákony a směrnice byly stavěny na zcela jinou imigrační situaci a jsou dnes nepoužitelné, ba dokonce fatálně Evropu ohrožující? Na kdejakou banalitu je směrnice vydaná okamžitě, ale situace, která může vést ke kolapsu ve všech sférách, a to včetně ohrožení obyvatelstva na životě (od terorismu po zavlečení chorob), nechává bruselskou byrokracii nepochopitelně klidnou. Vy vidíte do problému zevnitř. Dokážete nám vysvětlit, proč tomu tak je? Je to ignorantství, nebo úmysl? Nebylo by nakonec lépe EU rozpustit?“ ptal se čtenář.
„Myslím si, že současná bruselská administrativa EU je zahlcena hlavně krizí eurozóny. Někteří v uprchlické krizi vidí další příležitost, jak posílit pravomoci bruselského centra a omezit občanská práva. Bývalý stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy (dobrý básník, ale mizerný politik) mluvil dokonce o tom, že národní státy jsou v současném světě překážkou v řešení civilizačních problémů. A jestliže jiný Belgičan, liberál Guy Verhofstadt tvrdí, že řešením našich problémů je ‚více Evropy‘, pak se musíme ptát, jakou Evropu má na mysli.
Jsem hluboce přesvědčen, že doba národních států neskončila a že je čeká ještě hodně úkolů. Jde jen o to, co nejrychleji překonat krizi politické ‚elity‘. Ta současná ‚elita‘ je jen poslušný vykonavatel kapitálových špiček. Určitě přijde doba masivního tlaku na politické představitele, aby realizovali zájmy svých voličů, a nikoli svých sponzorů. Vystoupit z EU není řešení. Než by se to podařilo uskutečnit, bylo by stoprocentně pozdě. Lepší variantou je tlak, systematický tlak na národní reprezentace, aby destrukci naší civilizace nedovolily.
EU je dobrý projekt, ale realizovaný špatnými metodami a nekvalifikovanými ‚elitami‘,“ tvrdí Ransdorf.
„Maďarsko schválilo, že pokud ‚uprchlík‘ se k nám dostane přes bezpečné země, musí být vyhoštěn bez možnosti žádosti na azyl! Přijde mi to logické! I když se to EU či některým neziskovkám nelíbí. Vždyť EU také nedodržuje pravidla – odkdy Schengen je pro nelegální imigranty? Odkdy nelegální imigranti se mohou dostat na území EU? Tohle vše je v rozporu s pravidly EU. Tak mi řekněte, k čemu je EU a její zákony? Lepší být suverénním státem a nenechat si do ničeho kecat! Vystupme z EU! Klidně jako Tunisko můžeme obnovit trest smrti! S tím, co sem jde, nelze jednat v rukavičkách, jsou agresivní a neštítí se zabíjet!“ apeloval čtenář na Ransdorfa.
„K věci je třeba přistupovat bez emocí, s vědomím, že úprava musí být funkční a efektivní. To v případě Maďarska je. Tvrdím, že je třeba posílit FRONTEX a důkladně zajistit schengenské hranice. Pokud jde o trest smrti, sám jsem ve Federálním shromáždění vystupoval za jeho zachování (asi si dovedete představit, jaké byly reakce posametových poslanců) V PŘESNĚ STANOVENÝCH PŘÍPADECH, KDE NENÍ STÍN POCHYBNOSTI. Příkladem budiž případ, kdy vězeň při vězeňské vzpouře v Leopoldově, vyvolané Havlovou amnestií, zavraždil pět dozorců, otců rodin, smál se a tvrdil, že kdykoli se mu naskytne příležitost, udělá to znovu. Prý nemá co ztratit, protože byl odsouzen na doživotí. V takovém případě by trest smrti plnil funkci nikoliv odstrašující, ale ochrannou. Velká Británie například trest smrti ve svém trestně právním arzenálu má, ale nevyužívá ho,“ odpověděl Ransdorf.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
