O volbách 1998 se říká, že představovaly konec éry devadesátých let. Při pohledu na volební výsledky to tak úplně nevypadá. Pravicová většina, v předcházejících volbách o jeden hlas ztracená, byla znovu utvořena. ODS, lidovci a Unie svobody měli dohromady 102 hlasů.
Přesto však tyto volby byly koncem devadesátých let- právě proto, že navzdory většině tato koalice nevznikla. Důvodem nebyla změna voličských preferencí, ale rozpad dosavadní koalice Klausových tržních pravičáků, Luxových sebevědomých lidovců a nějaké strany pravicových liberálů. Právě toto spojenectví určovalo českou politiku devadesátých let. A příběh voleb 1998 je příběhem jeho rozpadu.
Ledacos nasvědčuje už fakt, že se jednalo o volby předčasné- vůbec poprvé v historii našeho parlamentarismu.
Druhá vláda Václava Klause vznikla po volbách v červnu 1996 jako menšinová a k její důvěře museli opustil sněmovnu poslanci ČSSD. A lídr opozice Miloš Zeman jí rozhodně nenechal nic zadarmo.
Václav Klaus sázel na to, že se v průběhu volebního období část opozičních poslanců rozhádá se svými stranami a těsný poměr se překlopí ve prospěch pravice. Tento předpoklad se do jisté míry naplnil, pár měsíců po volbách opustili ČSSD poslanci Josef Wagner a Tomáš Teplík a založili tak bohatou tradici sněmovních přeběhlíků.
Jenže současně se Klausovi začala hádat a rozpadat vládní koalice. Předsedové lidovců a ODA Josef Lux a Jan Kalvoda byli výrazně odvážnější už ve svých požadavcích při vzniku vlády a postupem času se zejména u lidoveckého lídra sebevědomí zvyšovalo ještě více.
Psali jsme:
Hned během prvního podzimu nové vlády se Lux výrazně „utrhl“, když nejprve v senátních volbách otevřeně spolupracoval s opoziční ČSSD (jinak by se Petr Pithart nikdy nestal prvním předsedou horní komory) a pak při stávce železničářů zcela ignoroval svého šéfa a choval se jako alternativní premiér.
Celý rok 1997 pak probíhal v handrkování koaličních partnerů, které komik Miloslav Šimek v tehdy populárním pořadu S politiky netančím komentoval pobaveným „koalice se sama sobě stává opozicí“. Běžně se stávalo, že po skončení jednání vlády pořádali Klaus a Lux separátní tiskové konference, a jejich referování o průběhu zasedání se navzájem výrazně lišilo.
Na jaře 1997 z Luxových úst zazněla slova: „Zlatá doba předsedy ODS minula a nastala doba poklausovská“.
Do toho přišly ekonomické problémy a vláda přijala řešení známé jako „Klausovy balíčky“. Tím se kredit předsedy vlády opět propadl, i když oba klíčoví ekonomičtí ministři Ivan Kočárník a Vladimír Dlouhý z vlády odešli. Ještě předtím vicepremiér Lux vystupoval s jejich ostrou kritikou, která se začínala blížit pozici lídra opozice Miloše Zemana.
A čím dál častěji se ozýval i prezident Havel, který doposud Klausovu vládu podporoval. V roce 1997 po přečkání těžké nemoci (v novoročním projevu naznačil, že ji vnímá jako určité znamení) a druhém sňatku s Dagmar Veškrnovou však začal mnohem intenzivněji než doposud komentovat domácí politiku a kritizovat vládu. Blízkého spojence našel v Michaelu Žantovském, novém předsedovi ODA (před lety byl Havlovým hlavním politickým poradcem) a rovněž v ministru vnitra Janu Rumlovi, jednomu z hlavních Klausových oponentů v ODS.
Právě tehdy Václav Havel použil svůj slavný termín, že v zemi je „blbá nálada“. A v pořadu Hovory z Lán 25. května 1997 odpálil bombu. Nechce prý asistovat u „kosmetických změn“, nejčistším řešením by podle prezidenta byla demise celé vlády.
V létě koaliční spory utlumily katastrofální povodně na Moravě, ovšem do podzimu Lux vstupoval se slovy, že pokud vláda nezvládne řešit problémy země, tak bude muset přijít jiná vláda.
Pak se Klausovi začali bouřit i spolustraníci. Jako první proti němu vystoupil jeho tradiční kritik Josef Zieleniec, který v říjnu odešel z vlády. Následoval jej ministr vnitra Jan Ruml, který předtím podával cvičnou demisi už na jaře.
V listopadu se pak rozehrály události, kterým Klaus později začne říkat „Sarajevský atentát“, zatímco jiní je budou nazývat „švýcarské konto ODS“.
V situaci, kdy se proti Klausovi stavělo stále více spolustraníků, se v médiích objevily informace, že 7,5 milionu, které v účetnictví ODS byly vedeny jako dary pánů Lájose Bácse a Radjiva M. Sinhy z ostrova Mauricius (první byl už mnoho let mrtvý, druhý o České republice, natož o ODS v životě neslyšel) představovalo úplatek za privatizaci Třineckých železáren společností Moravia Steel, ve které figuroval bývalý tenisový reprezentant Milan Šrejbr.
Aféra ještě narostla informací (nikdy později nepotvrzenou, ale v danou chvíli mimořádně výbušnou), že strana měla mít tajné konto ve Švýcarsku. Do jejího šíření se rovněž zapojil Josef Zielenec.
Na konci listopadu, když premiér Klaus odletěl na setkání evropských premiérů do Sarajeva, vystoupil místopředseda ODS a ministr financí Ivan Pilip spolu s Janem Rumlem na tiskové konferenci. V ní vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela strany i vlády.
Několik minut poté oznámili lidovci, že odcházejí z vlády a večer téhož dne je následovala ODA.
Václav Klaus po urychleném návratu ze Sarajeva neměl jinou možnost, než podat prezidentovi demisi vlády. Ale časová synchronizace výstupů Ivana Pilipa, Josefa Luxe a vedení ODA byla podle něj jasným důkazem, že akce byla koordinována.
O několik dní později jeho teorii o „atentátu“ silně podpořil projev prezidenta Havla před oběma komorami Parlamentu, proslovený v pražském Rudolfinu. Oznámen byl jako „skládání účtů“ z Havlova končícího prezidentského období, ale ve skutečnosti byl téměř celý o vládě a kritice její dosavadní politiky.
Václav Havel hovořil slovy, která se nápadně podobala pár dní starému sněmovnímu vystoupení Miloše Zemana o „vládě tunelářů“. Václav Havel hovořil o tom, že „základna je protunelovaná“. Václav Klaus, organizátory usazen do první řady mezi Dagmar Havlovou a Ivanu Zemanovou, byl štědře zabírán televizními kamerami a jeho výraz během projevu střídal zuřivost s nevěřícným pobavením.
Po Rudofinském projevu se Václav Havel pustil do sestavování nové vlády. Obnova kabinetu na půdorysu dosavadní koalice se zdála nereálná (zejména poté, co Václav Klaus na mimořádném sjezdu porazil Jana Rumla, který se prakticky hned poté začal chystat na odchod z ODS a založení vlastní strany) a mezi parlamentními stranami vznikla shoda, že nejčistším řešením budou předčasné volby.
Do jejich vypsání ovšem měla být jmenována úřednická vláda a do jejího vzniku zásadně vstoupil prezident Havel. Jako premiéra si vybral guvernéra České národní banky Josefa Tošovského (což byl další ze šťouchanců Václavu Klausovi, který právě ČNB a její měnovou politiku vinil z ekonomických problémů jara 1997) a plánoval polopolitický „kabinet odborníků“, ve kterém se objeví i další jeho oblíbenci, třeba končící šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář. Do médií pak pouštěl úvahy, že Tošovského vláda by třeba nemusela být jen na půl roku.
Během vánočních svátků si Josef Tošovský pozval předsedy ODS, ODA a lidovců a suše jim oznámil, koho si do své vlády vybral. Klaus, který na jednání přijel na otočku z lyžování v Krkonoších, komentoval průběh jednání lapidárně: „Byli jsme pouze informováni o dávno provedeném rozhodnutí“.
Na začátku roku 1998 byla jmenována Tošovského vláda, od ODS se oddělila Unie svobody a všichni se začali chystat na předčasné volby.
Jak hluboce vládní krize rozložila někdejší pravicovou koalici se ukázalo při prezidentské volbě. Václav Havel v tajné volbě uspěl až ve druhém kole a to o jediný hlas (díky tomu, že předseda opozičních Republikánů Miloslav Sládek, který také kandidoval, byl několik dní před volbou vzat kvůli jednomu ze svých starších výstupů do vazby). Z počtu hlasů bylo zřejmé, že velká část ODS Havla nevolila.
Miloš Zeman konsolidoval svou stranu a směřoval ČSSD k očekávanému vítězství. V průzkumech totiž jednoznačně vedla již od začátku roku 1997. Zeman oprášil osvědčené heslo z minulých voleb „lidskost proti sobectví“, prezentoval se v usměvavé trojici s populárním duem mladých poslanců Petra Buzková- Stanislav Gross a uklidňující optimistický dojem završovalo hojně využívané logo rozkvetlé červené růže. „Celá Evropa volí lidskost proti sobectví“ nabádal přijemný baryton Miloše Zemana z předvolebního spotu.
Zato pravice se utápěla v problémech. Nejhůře na tom byla ODA, které během jediného roku rezignovali tři předsedové, stranu pronásledovaly finanční skandály a preference se propadly hluboko pod postupovou hranici. Jako zachránce byl před volbami povolán stranický veterán Daniel Kroupa, jehož mise ovšem fiasko završila.
V průzkumech její pozici pravicové trojky nahradila nově vzniklá Unie svobody, projekt ódéesáckých „odpadlíků“ v čele s Janem Rumlem. Díky jeho moralizující rétorice získala od lidí posměšnou přezdívku „Unie svatých“ a ačkoliv volební průzkumy jí věštily až dvacet procent hlasů, skutečné volby ukázaly přehnanost těchto předpovědí.
ODS musela řešit své vnitřní problémy, včetně vyšetřování stranického financování (někdejší první místopředseda strany Libor Novák dokonce skončil na několik dní ve vazbě). Odhodlání Václava Klause pomstít se za „Sarajevo“ ale vedlo stranu k neuvěřitelné mobilizaci. Ve štábu ODS působili tvůrci jeho nejúspěšnějších kampaní z počátku devadesátých let, a strana rozjela ostrou předvolební rétoriku s tématem „zastavme návrat socialismu“. Součástí byly i Klausovy osobní ostré výpady proti Miloši Zemanovi, kterému tak vracel slova o „vládě zlodějů“ a podobné verbální výbušniny z minulých let.
V kampani ODS vsadila na podporu známých tváří, které tehdy Václavu Klausovi projevovaly sympatie, ať to byl herec Jiří Bartoška, nebo množství zpěváků. Nejvýraznější sympatizantkou byla tehdejší zlatá slavice Lucie Bílá, která Klause podpořila i pár dní po pádu jeho vlády a dostala za to ve vypjaté atmosféře od kolegů mnoho nadávek.
Vyvrcholením „modré“ kampaně byl nezapomenutelný kolektivní zpěv písně Když mi dáš pac na mítinku na Staroměstském náměstí, kde se u jednoho mikrofonu setkali Lucie Bílá a Karel Gott s předsedou Klausem osobně.
Kometou voleb se zdála být strana Důchodci za životní jistoty, která převzala radikální rétoriku upadajících Sládkových Republikánů, kterou ale orientovala více sociálně. V několika předvolebních průzkumech získala doposud neznámá partaj výrazně přes pět procent, takže její předseda Eduard Kremlička propadl euforii a u volební urny před novináři slíbil, že jestli se Důchodci nedostanou do parlamentu, tak sní brouka.
Když jeho straně sečetli pouhých 3,06 procent hlasů, sázku před televizními kamerami statečně splnil, čímž se zapsal do českých politických dějin alespoň originální přezdívkou.
Po sečtení výsledků bylo zřejmé vítězství sociální demokracie s 32,31 procenty. Na druhém místě s nijak zásadním rozdílem skončila Klausova ODS. Ačkoliv jí průzkumy před volbami věštily jednociferné výsledky, nakonec získala slušných 27,74 procent. Naopak zklamání zavládlo v Unii svobody, které průzkumníci věštili až dvacet procent, ale v reálu se blížila minulým výsledkům ODA a z pěti postupujících stran byla poslední. Lidovci a komunisté si totiž udrželi svůj standard.
Po volbách následovalo povolební vyjednávání, zajímavější než kdy minule. Miloš Zeman vyhrál volby, ale pravice dokázala v součtu získat většinu 102 mandátů. Její vládu ale takřka vylučovaly osobní spory, zejména mezi Václavem Klausem a Josefem Luxem. Nápady lidovců a Unie svobody, že pravicová vláda ano, ale nesmí v ní být Klaus, byly pro ODS nepřijatelné.
Sněmovní většinu nabízela i vláda ČSSD, lidovců a Unie svobody. Velmi o ni usiloval Josef Lux (v zákulisí za ní měli lobbovat i prezident Havel či kardinál Vlk) a Miloš Zeman v nouzi předložil skutečně královskou nabídku: Premiérský post pro Luxe a polovinu vládních křesel. Měsíc po volbách se uskutečnilo klíčové jednání ČSSD s vedením Unie svobody.
Účastníci schůzky vzpomínali, že jejich předsedu Rumla oslovoval „milý Jene“ a byl ochoten téměř k jakémukoliv ústupku. Ve finále dokonce nabízel, že on sám ve vládě nebude a spokojí se s funkcí předsedy Poslanecké sněmovny. Jan Ruml ale odmítl. Podle pamětníků ČSSD nevěřil a obával se, že se tu za její vlády začnou roztahovat ruští agenti, s čímž po celá devadesátá léta pravidelně běhal i za prezidentem Havlem.
Na závěr neúspěšného jednání měl rozčílený Miloš Zeman říci zástupcům US, že jsou „parta debilů“ a že to o nich věděl vždycky.
Po krachu tohoto vyjednávání bylo sestavování vlády ještě zamotanější. A do toho čím dál více lidí z okolí Václava Havla začalo naznačovat, že když se politici nedokáží dohodnout, bylo by možným řešením zopakovat krok s úřednickou vládou, když přece Tošovského kabinet byl celkem oblíbený.
Za těchto okolností se sešli k jednání Miloš Zeman a Václav Klaus. Ačkoliv proti sobě v posledních letech velmi útočili, dokázali se shodnout, že takové experimenty důvěře lidí v demokracii a stranický systém příliš nepřidají.
Pár dní poté se objevili společně na tiskové konferenci a oznámili dohodu o toleranci menšinové vlády ze strany opoziční ODS, garantované funkcí předsedy Sněmovny pro Václava Klause. Dohoda dostala vzhledem k přece jen napjatým vztahům obou lídrů písemnou podobu a vžil se pro ní název „Opoziční smlouva“.
Pro mnohé to byl šok. Zejména pro ty, kteří zůstali dohodou dvou největších hráčů zcela mimo. A z tohoto šoku se nevzpamatovali celé následující čtyři roky.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
