Fotogalerie: - Babiš, Zeman a klokan
„Teď má problém s Čapím hnízdem. Ale to jsou prachy, co šly na něco dobrýho, neprohrál je v hracích automatech. Navíc je neukradl, dostal je. Co Babiš nastoupil, tak se daří. Kdybych měl možnost, dám mu hlas. Přece nebudu volit Kalouska, toho ožralýho debila, anebo Okamuru, toho rasistickýho pozéra,“ říká emotivně Jiří Kotlár. Novým domovem tohoto Roma z Plzně, kterého všichni přátelé znají pod přezdívkou Bimbo, se stal Hamilton v Kanadě. Dění v Česku sleduje v televizi každý den, protože za poplatek chytá televizní stanice z domoviny. ParlamentníListy.cz vyslechly jeho životní příběh, který připomíná cestu z očistce do ráje.
Ať politici odplují
Šéfovi politického hnutí ANO Andreji Babišovi fandí, kauzu kolem jeho Čapího hnízda považuje za šikanu nepříjemného politika. „Ten, kdo drží prachy, drží všechno, celou vládu. Kvůli tomu na něj všichni útočej. Je to frajer chlap. Když Babiš zůstane u vlády ještě deset let, bude v republice dobře. I premiér Sobotka to řídí dobře, ale jen proto, že mu Babiš nic nedovolí. Jak pustí ODS zpět k moci, půjde to zase všechno do hajzlu. Politici, co tam jsou celou dobu, jako třeba Dienstbier, by měli jít do důchodu. Měli by si užívat jachty, co si za špinavý prachy koupili v cizině, a vyplout kolem Kostariky přes Panamu na Havaj. A ti noví politici, jako Babiš, už krást nepotřebují, takže ostatní můžou při podvodech mlátit přes prsty,“ vysvětluje starší muž, který odešel z Česka v roce 1999, takže v Kanadě patří mezi českými Romy ke starousedlíkům.
„Máma je bílá Češka, táta byl Rom, co do Plzně přišel ze Slovenska. Nikdy jsme neměli s integrací problémy. Je to o rodičích a ne jen o společnosti. Když se doma děti naučí lumpárny, tak je budou dělat. Cítím se ale víc Romem, protože jsem po tátovi podědil horkou hlavu a pracovitost. Jediný problém romský komunity je hlučnost, rádi se napijeme, rádi si zatancujeme a zazpíváme. Cikánsky jsem se ale naučil až od kluků v base. Byl jsem tam za napadení policajta. Při rvačce na mě v hospodě skočil a odsral to. Stalo se to za minulého režimu,“ filozofuje o romské duši.
Ve Veselí nad Lužnicí se učil opravářem strojů, ale kvůli stísněné a nesnášenlivé atmosféře odešel jako pomocný dělník k vodohospodářům, vyměňoval vodovodní kohoutky, měřil odběry vody a tak dále. Následně těžil uran na šachtě Hamr na jezeře ve Stráži pod Ralskem, pak měl v Plzni s bratrem úklidovou firmu. „Čistili jsme chodníky, v zimě odklízeli sníh. Bylo po revoluci a bez korupce nic nefungovalo. Zaměstnávali jsme několik lidí, takže jsme se museli zapojit. Tam pět, támhle deset tisíc korun. Pak ale začaly nároky úředníků stoupat, chtěli rovnou auta. Nechtěli jsme jim dělat blbečky, tak jsme se na to vysrali,“ dodává. Za tu dobu se ale naučil nespočet řemesel, což mu v budoucnosti bylo ku prospěchu.
Dopisy od skinheadů
Nesnáze začaly už na základní škole, kam v Česku chodily jeho dcery. „Holky chodily domů a brečely, že jim spolužáci nadávají do špinavých cikánek. Přitom byly vždycky jako ze škatulky, čisťounké jako princezny. Učitelé mi taky říkali, že vědí, že jsme slušná a spořádaná rodina, dcery mají samé jedničky, ale ostatní děti prý to mají z domova natrénované od rodičů. Tenkrát mě to strašně naštvalo. Ostatně, já jsem seděl ve škole celý život sám. Poslední lavice vpravo,“ podotýká Kotlár. Později se k tomu přidaly mnohem závažnější problémy. V Česku byl totiž anticikanismus na vzestupu, Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa s Miroslavem Sládkem se dostalo do parlamentu.
„Jednou jedeme s bráchou okolo náměstí v Plzni. Bylo plné lidí. Nějaký trhy, říkali jsme si. Vlezli jsme do davu a na pódiu hřímal Sládek. Já tenkrát vůbec nevěděl, o koho jde. A teď slyším řeči, jak by cikáni měli táhnout do pralesa, do Boubína a tam zůstat. Nakonec se rozhlédneme kolem a všichni na nás upřeně zírají, tak jsme se vytratili. Pak jsem Sládka začal sledovat v televizi a ptal se sám sebe, co jsme ti udělali, ty syčáku, že nás chceš vyvraždit? Na druhou stranu gádžové obecně nejsou takový mrchy. Bylo to vidět, když neonacisti ve Vítkově popálili malou Natálku. Celý národ z toho byl smutný. Všichni cítili, že ta holčička za nic nemůže,“ vysvětluje.
Pohár trpělivosti přetekl, když se jeho bratr dostal do křížku se skinheady. Začal si renovovat byt, sousedi nadávali na hluk a dělali naschvály, třeba lili kafe na auto nebo vypouštěli gumy. Jednou jim pohrozil, že když mu nedají pokoj, koupí celý barák a postupně do něj nastěhuje celou rodinu. „Spojili se se skinheady a začaly mu chodit výhrůžné dopisy, jako třeba: ‚my ti, ty černá svině, upálíme děti.‘ Víte, brácha čekal na děti dost dlouho. Švagrová podstoupila zákrok v Praze a vyšlo jim to, hned se narodila dvojčata. Byl šťastný jako blecha a s výhrůžkami dostal strach. Když jsme s tím šli na policajty, přišel mu druhý den dopis: ‚My víme, že jsi byl na policajtech, ty hajzle. Máme tam své lidi.‘ Odstěhoval se ke mně na vesnici a rozhodli jsme se pro emigraci,“ popisuje.
Psali jsme:
První roky v Americe
Prodali byt i dům, rozdali nábytek. Byl rok 1999. Kotlár zamířil do USA. Nechtěl riskovat, že ho do Kanady nepustí. Jeho bratr už měl kanadské vízum, takže se vydal přímo. O cestě do země zaslíbené mluví takto: „Švagr je americký major. Poslal mi pozvání, na velvyslanectví to ověřili a zanedlouho jsem dostal vízum na deset let pro celou rodinu. Tak jsme si to tam procestovali a dojeli k Niagárským vodopádům, kde stála na hranici jen malá imigrační bouda. Přátelé oslovili tlumočnici, která tam už čekala. Mysleli jsme, že nás nejdřív šoupnou do nějakého lágru, ale odvezli nás autobusem do motelu ve městečku Saint Catharines, kde jsme zkejsli čtyři měsíce. Za tu dobu nám ale pomohli vyřídit papíry a pronajmout byt.“
Plánoval, že si půjčí od banky na vlastní dům. To mu ale překazily potíže s plotýnkami, ozvala se stará zranění ze dřiny na šachtě: „Byl jsem pořád ohnutý jako paragraf a musel ihned na operaci. Byl jsem úplný negramot, takže u doktora říkal jen ‚au‘, ‚au‘. Měl jsem z toho nejdřív dost velké deprese, ale pak se to usadilo. Pořád beru prášky na bolest a mám obrovsku jizvu, ale oproti tehdejšímu stavu to je nebe a dudy. Na další operaci ale už nejdu. Nemusí se povést a co pak.“ Je mu sedmapadesát, pobírá invalidní důchod a občas si přivydělá nějakou brigádou. Fakt, že umí několik řemesel, se mu tady hodí. Nikdo po něm výuční list nechce. Dobře odvedenou práci ano. Žije v bytě v Hamiltonu, kam se přistěhoval po emigraci.
Ostatně Hamilton byl vždy označován jako hlavní město českých Romů, kteří emigrovali do Kanady. Z dálky nicméně tento půlmilionový přístav na břehu Ontarijského jezera vypadá jako „ocelové město“ z románu Julese Verna. „Je pravda, že zde žilo až patnáct tisíc Romů, ale to už dávno není pravda. Dnes jsou tady tak čtyři stovky rodin. Místní ocelárny dost snížily výroby, protože v krizi USA přestaly nakupovat. Dnes, alespoň co vím, běží tak na třicet procent. Jinak je tady klidný život,“ doplňuje. Hamiltonu se také přezdívá „Ostrava“ Kanady.
Óda na Kanadu
Má šest dětí. V současném manželství čtyři dcery, nejmladší se narodila až v Kanadě. Taky se zpočátku kanadské multikulturnosti s manželkou lekl. „Když jsme sem přišli, měly všechny holky vlasy až na zadek. Za tři neděle ve škole dostala jedna vši a pak i ostatní. Když jsem je stříhal na mikádo, řvaly, jako kdybych je napichoval na rožeň. V životě se nám to nestalo, až tady. Přátelé nám říkali, že s tím nic nenaděláme, protože je zavšivená celá Kanada. Přinesli to sem Somálci, co ještě dnes sypou odpadky z okna na ulici, a jejich děti jsou v každé škole,“ vzpomíná si. Starší dcery mají už své životy. Vlastní auta, domy, mají děti.
Dnes už nicméně na kanadskou multikulturní společnost nedá dopustit. Vždyť jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě, Toronto, je hned za humny. „Kdysi mi kamarád z plzeňské banky řekl: ‚Tady to půjde do kytek, protože lidi jsou na sebe jako psi. Nesnesou sami sebe, natož vás, Romy.‘ V Kanadě jsem nikdy nezažil ani náznak nějaké nenávisti. Možná trochu v Montrealu, ale tam žijí separatističtí Francouzi. Oni ale rasu neřeší. Neříkám to, abych Kanadě nějak podlézal anebo se jí zavděčil, ale je to pravda. Kdyby existovala lepší země než Kanada, tak to řeknu, ale já takovou zatím nepoznal,“ ukazuje na kufr svého auta, aby dodal slovům váhu. Vedle kanadské poznávací značky je nálepka „Jsem z Plzně.“
Domů, do Česka, už se za tu dobu podíval dvakrát. Na hrob táty, za rodinou, za přáteli, na svůj starý dům. Jeho současným snem je koupit Ford F-250, zapřáhnout za něj přívěs a vyrazit na cestu. Chce kočovat. Třeba na Floridě jsou obrovské kempy, kde člověk zaplatí dva tisíce dolarů a může tam půl roku v klidu vegetovat. Přívěs připojí na elektřinu a má z něj domeček na kolečkách. Obývák, ložnice, dětský pokoj, dvě koupelny, záchody. Budoucnost líčí takto: „Strávím tam vždy celou zimu, protože tady to je k nežití. Většinou minus třicet stupňů. Na léto se vždy do Kanady vrátím. Budu takhle pendlovat po Severní Americe za teplem a za sluníčkem. Nadřel jsem se dost, děti dobře vychoval, tak proč ne!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
