Na konci loňského roku se dva italští členové Evropského parlamentu z frakce Evropa národů a svobody, kterou vede Marine Le Penová, v dopise obrátili na vedení Evropské centrální banky (ECB) s žádostí o objasnění „narůstající nerovnováhy mezi dlužníky a věřiteli v rámci eurozóny od krize v roce 2008“. Dále je zajímalo, „jak by byla otázka dluhu vyřešena, zejména na straně dlužníka, kdyby se země rozhodla opustit systém jednotné evropské měny“.
Podle rumunské akademičky Antonie Colibasanuové, která o narůstajících problémech v eurozóně napsala v článku pro server Geopolitical Futures, se tak jednalo o první případ, kdy se členové Evropského parlamentu oficiálně otázali na možné implikace opuštění eurozóny.
Celý článek ZDE
Prezident ECB Mario Draghi odpověděl v dopise, který dva italští politici obdrželi 19. ledna. Draghi nejprve vysvětlil příčinu nerovnováhy mezi jednotlivými členskými státy a dopis zakončil konstatováním, že „pokud země opustí eurozónu, její národní centrální banka bude plně zodpovědná za splacení dluhu ECB“.
„V případě Itálie se jedná spíše o otázku vnitřní politiky než té evropské,“ míní rumunská profesorka. Itálii v budoucím roce čekají volby a otázka členství v EU v nich „bude naprosto klíčová“.
Problém Evropské unie podle Colibasanuové spočívá v tom, že je založena pouze na politické dohodě.
„Síla je v geopolitice klíčovým konceptem. To, kolik jí jednotlivé země mají, ovlivňuje jejich schopnost uzavřít či zrušit dohody. Pokud chcete vyjednat změnu ve smlouvě, musíte na to mít dost síly. Mnohé dohody ve formě smluv bývají podepsány na konci války. Takové dohody je téměř nemožné zvrátit, jelikož za ni její účastníci zaplatili velmi vysokou cenu v podobě lidských životů a fyzické destrukce jejich území. S čistě politickými dohodami je to ovšem snazší,“ píše expertka.
Takovým případem je podle ní i Evropská unie, která je v podstatě „dohodou mezi několika národními státy o vytvoření unie s nadějí, že takový svazek přinese mír a prosperitu“.
Faktor strachu z další války byl přítomný v samotném počátku – podnítil podepsání Pařížské smlouvy o utvoření Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951. Myšlenka ekonomické prosperity pro všechny zúčastněné byla pak stavebním kamenem Maastrichtské smlouvy, podepsané v roce 1992.
„Obě smlouvy měly zajistit jistou úroveň mírového soužití a ekonomické prosperity, které jednotlivé členské státy nemohly dosáhnout samostatně.“
„Evropská unie ovšem před svým stvořením nezažila nic podobného tomu, k čemu došlo například v americké bitvě u Gettysburgu v rámci americké občanské války, kdy unijní armáda porazila vojska konfederace. K založení Evropské unie došlo spíše na základě politických vyjednávání. Nejednalo se o ideální řešení, ale v určité době se zdálo, že politický svazek může zajistit prosperitu,“ pokračuje Colibasanuová.
Mír a prosperita v ohrožení
Vidina míru a prosperity se prý ovšem vytratila po ekonomické krizi v roce 2008. Uprchlická krize a teroristické útoky v Evropě ohrožují bezpečnost jejích obyvatel. Došlo k tomu, že mnozí Evropané začali zpochybňovat způsobilost Evropské unie zajistit kýžený mír a prosperitu.
Jako první si narůstající nespokojenosti obyvatel členských států EU se současnou situací a sílícího nacionalismu všimli političtí populisté, kterým rychle narostla popularita. Mnoho z těchto politiků obsadilo křesla v Evropském parlamentu, zejména ze zemí, které byly postiženy nejvíce, jako Itálie, Řecko a Španělsko.
„Odpověď prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho italským politikům byla jednou z prvních instancí, kdy vysoký představitel EU nastínil parametry odchodu z eurozóny. Pravdou ovšem zůstává, že ve smlouvě o Evropské unii jednoduše neexistuje žádná zmínka o tom, jak by měl případný odchod vypadat, jakými pravidly by se měl řídit.“
Podle rumunské expertky je to kvůli tomu, že v době, kdy byla Maastrichtská smlouva podepsána, bylo naprosto „nemyslitelné, že by si některý stát přál z eurozóny odejít“.
Navíc, kdyby podmínky odstoupení smlouva o Evropské unii skutečně obsahovala, znamenalo by to, že „ke slibované prosperitě nemuselo ve skutečnosti dojít, což by mohlo znejistit signatáře, pro které tento příslib představoval primární motivaci pro vstup“.
Podmínka, kterou si členské státy kladly, spočívala v tom, že se ve prospěch evropských institucí vzdají kontroly nad monetární politikou, ovšem nikoli nad tou fiskální.
„Chtěli si udržet plnou politickou moc ve svých zemích a do Bruselu delegovat rozhodovací pravomoci pouze v jedné oblasti, což mělo přispět ke snížení nákladů na finanční transakce mezi jednotlivými členskými státy.“
„Neuvědomili si ovšem to, že tyto transakce nemohly být v rovnováze, jelikož objem obchodu, stejně jako sociálně-ekonomické prostředí, se mezi jednotlivými státy lišil.“
Tento model mohl prý fungovat pouze do té doby, než si jednotlivé členské státy uvědomí, že úroveň prosperity a růstu není napříč eurozónou rovnoměrná. „Problémy se objevily po roce 2008, kdy se ony rozdíly výrazně zviditelnily.“
„Krize Evropské unie je politického charakteru. Dohoda, která byla podepsána na počátku devadesátých let v Maastrichtu a později modifikována v Amsterodamu, Nice a Lisabonu, již není zcela relevantní. S návrhy na její vylepšení nikdo nepřichází. Politické dohody změněny být ovšem mohou a vůle to skutečně učinit narůstá na síle v mnoha evropských státech, které chtějí získat zpět moc nad svou měnovou politikou,“ sumarizuje Colibasanuová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
