Do války se přihlásila se svým otcem, veteránem z první světové války, a to v roce 1943. Sama pamatuje, jak Němci pálili Židy v pecích cementárny Banské Bystrice. Až do konce války putovala s batohem na zádech po horách a lesích a nosila rozkazy jako spojka. „Chodila jsem sama, rozkazy jsem neznala, všechny byly tajné. Pomáhali nám lidé ve vesnicích, kde jsem dostala třeba polévku. Partyzáni se nebáli. Ti šli do vesnic, přinesli kuřata, maso, kartošky, a tak jsme jedli spolu z jedné mísy všichni,“ vyprávěla Helena Karfová, které tehdy bylo osmnáct let. I přesto byl hlad častým doprovodem jejích cest po horách a výživná strava jen výjimkou.
Fotogalerie: - Hvězdy nad Westerplatte
Fotogalerie: - pietní akt
S partyzány a spojkami jsme se ukrývali ve skalách
S partyzány a spojkami různých národností se scházeli v úkrytech, které kromě nich neznal nikdo jiný. Vykutané místnosti ve skalách jim poskytovali přístřeší a neviditelnost před nepřítelem. Oheň si moc často dělat nemohli, ale záleželo na počasí. Někdy, když bylo teplo, pekli v zemi tak, aby se kouř držel v údolí a neprozradil je. Z jednoho hrnce jedli Poláci, Rusové, Ukrajinci, Češi i Slováci nebo Maďaři. „My jsme věděli, kde se potkáme. V místnostech ve skalách bylo i teplo a nikdo na nás nepřišel. Pamatuju si, jak Ondro vyprávěl o bojích u Dukly. Viděl, jak naši byli dole a esesáci nad nimi v lese a sledovali je. Přiblížil se po břiše i s granáty na sobě a všechny je zničili. Pamatuji si je dodnes a dodnes rozumím rusky. Smíchu mezi námi moc nebylo, spíše ten hlad. A když bombardovali, nemohli jsme vůbec nic,“ vzpomíná Helena Karfová.
Strach ji provázel po cestách vždycky. Jako nejhorší zážitek popisuje, když o chlup utekla příslušníkům SS. „Přišla jsem k mámě. Dala mi do ruksaku jídlo a já si ho hodila na záda. V tom se najednou rozrazily dveře a v nich stáli chlapi jako hora. Esesáci. V tu ránu jsem byla pryč a utíkala k lesům na Banskou Štiavnici, kde jsem se ukryla. To bylo velké štěstí a nejhorší chvíle. Věděla jsem, že už asi nebudu žít a ani maminka, ale ta všechno zachránila. Máma je ožrala slivovicí, jak se lidově říká, dala jim jídlo a esesáci pak leželi pod stolem. Nakonec zapomněli, proč přišli,“ vypráví osmaosmdesátiletá veteránka. Dodává, že to byla její nejhorší léta, na která se nedá zapomenout.
Táta zachránil židovské dítě z vlaku
„Pamatuji si, jak po Dukle nosili a vozili raněné. Kopali velké jámy a tam je házeli. Vši z těch mrtvých mi lezli po nohách. Po válce je zase vykopávali,“ popisuje ParlamentnímListům.cz. Do armády vstoupila dobrovolně se svým otcem v roce 1943. On měl už zkušenosti z první světové války. Vzpomněla si, jak zachránil jednoho židovského hocha z vlaku, který je vezl směrem k neblahému osudu. „Tam, kde jsou kopce k horské Štiavnici, jede vlak skoro pěšky. A tam táta zachránil židovského kluka. Děti byly v jednom vagoně, rodiče v druhém. Táta ho osvobodil, protože vagon byl otevřený a jel pomalu. Stříleli po nich, ale netrefili a bača, co tam pase ovce, mu zachránil život. Jeho rodiče spálili, ale kluka bača schovával až do konce války. Pak vystudoval na lékaře a ve slovenských lázních dělal primáře,“ vypravuje Helena Karfová.
Teď se o bývalou spojku Helenu starají v Domově péče o válečné veterány při Ústřední vojenské nemocnici - vojenské fakultní nemocnici v Praze. Spolu s dalšími veterány, Volyňskými Čechy, svými krajany, tu každý den sledují zprávy a dění ve světě.
- Další příběhy ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
