Drobně odbočím. Kdysi se jakési médium staralo o fyzickou kondici státních představitelů. Nejoblíbenějším sportem kancléře Helmuta Kohla bylo polykání plněných drůbežích žaludků, a fyzicky podobně disponovaní Miloš Zeman a Ariel Šaron na tom byli nejinak. Zato v Bílém domě bylo prý slyšet již brzy ráno různé hekání z posilovny, než se mladý Bush vydal v rámci boje za abstinenci na pravidelný jogging. A co tehdy ještě skoro neznámý Putin? Prý se ráno chvíli pere a chvíli plave. Má prý rád asijské bojové sporty, neboť při nich využívá síly a váhy protivníků proti nim samým. Ajta, svitlo mi, zde bude jádro pudla. To není výrok sportovce, to je výrok zpravodajce. Podcenili jste ho, kovbojové!

Sport a zahraniční politika

Přiložme ještě pohled z jiné strany. Těžko mluvit obecně o nějaké „národní povaze“, protože to jsou jen dosti laciné pavlačové prostocviky. Mnohem podnětnější je zkoumat podobnost nejoblíbenějšího „národního“ sportu a zahraniční politiky příslušného státu.

Například Amerika a baseball. Odpálíme míček, odhodíme hůl a rozběhneme se o ten míček poprat, nebo co. Podle mnohých náznaků se právě takto Američané zachovali, když napadli Irák v roce 2003.

Těsně po zahájení oné agrese totiž přijel poradce od ukrutně vysoce postaveného amerického činitele do jednoho pražského think-tanku. Seminář měl téma „Co byste dělali na našem místě?“. Když padl nějaký rozumný nápad, dotyčný poradce si jej okamžitě poznamenal! Nemohl jsem tomu zpočátku věřit, ale opravdu: přijel na rozumy! Jeho mise ale selhala, protože Američané nevyužili radu odstranit pouze irácké vojenské špičky a armádu postavit na středních velitelských kádrech. Zachovali se přesně obráceně! Střední velitelské kádry prostě vymetli, a tak si z nich udělali motivované a dobře kvalifikované nepřátele, kteří se stali zárodkem Islámského státu.

V rámci šetření výdajů (americká agrese do Iráku měla být první, která se měla zaplatit „sama“, tedy z ukořistěných zdrojů, bez dopadu na US rozpočet) byly pak Rumsfeldem vyslány pouze prvosledové jednotky („peacemakers“), které všechno roztřískají. Druhosledové jednotky („peacekeepers“ neboli vojenská civilní správa) nebyly rozvinuty. Do takto destabilizované země se pak stáhly nejrůznější islamistické teroristické útvary – a teprve pak byl důvod alespoň ex post tvrdit, že „v Iráku al-kaida opravdu je!“